Modrý Pavouček

Místo tradičního podzimního nekonečného vyzvídání “kdo, kam, s kým, na kolik dní, za kolik, s lyžema nebo bez …” jsme se rozhodli letošního Silvestra vůbec neřešit a čekat do poslední chvíle na “zajímavé nabídky”. A protože se nám nakonec žádná nezalíbila, sbalili jsme pár dobrot a vyběhli na víkend na Ostrý. Na poslední chvíli se přidala ještě žebětínská Dáša. Zatopili jsme v kamnech a v podvečer se vydali čerstvě napadlým prašánkem na něco dobrého na Kamenitý. Chata byla plná lidí, ale s příchodem tmy postupně odcházeli. Po dobré zelňačce, černém pivu a velkém fernetu jsme se zvedli i my a šli potmě zpátky. Chození po horách potmě, to já můžu. Půlnoc jsme nijak neslavili, od všech ohňometných hrůz jsme byli díky odlehlosti naší chalupy ušetřeni a někteří z nás dokonce onu slavnou přelomovou sekundu strávili venku, u stromu, no, jak to, aby to nevyznělo divně, no, prostě jsem půlnoc pročůral. Druhý den, cestou domů, jsem si zaběhl do pralesa, popovídat se stromy, pobýt chvilku pod jejich korunami a popřát jim hodně zdraví, i když mě stejně většina z nich přežije.

Minulý rok se místo tradičního lokálkovského lezení v Divokáči oslavovalo Tomovo jubileum na Františkově myslivně. Letos se nic neslavilo, trošku mrzlo a sněžilo, takže motyky do rukou a hurá strání vzhůru. V sobotu jsme s Tomem vyběhli levou částí jižní stěny (stráně). V neděli jsme přibrali Honzu a dohrabali se do “severu”. Bylo z toho pět pěkných lezeckých délek - netušil jsem, že se v severu dají najít i tak dlouhé cesty. Tady jsme ještě zdaleka neskončili.

A když bylo před kostelem, hádala sa duša s tělem (T. Kočko) Kočkův popěvek mi poletoval hlavou celou cestu z Koutů na Červenohorské sedlo. Jako bych pořád nemohl uvěřit tomu, že je vše skutečné a není to jen sen. Je jasná mrazivá noc, hodinky ukazují pár minut po čtvrté a já s těžkým báglem šlapu na kole nahoru za sluncem. Nejezdí žádná auta a tak jedu bez světel jen za svtiu měsíce a hvězd. Svítím jen když plaším srnky.

Přiznávám, že na koncert Tomáše Kočka a jeho orchestru se mi moc nechtělo, ale bylo na čase jít se na oplátku podívat na tip, se kterým přišla Maky. Po všech těch bluegrassových hrůzách, které se mnou absolvovala (a další už jsou v plánu) jsem nakonec šel docela rád. A dobře jsem udělal. Parádně zahrané i zazpívané. Sáákryš, to zase jednou mé malé muzikantské já dostalo lekci. Kočko je z Frýdku-Místku a v jeho písních se často objevují místa, poblíž kterých jsem vyrůstal. Bylo tak zvláštní slyšet tady v Brně mluvit a zpívat třeba o hoře Godule nebo o vesničce Řeka. A protože se poslední Kočkovo album točí právě kolem Goduly (dříve Hodovnice), zapojili jsme ji do našeho víkendového plánu. V sobotu jsme šli z Komorní lhotky na Godulu, dále pak na Ropičku, Ropici, Velký Lipový, rozcestí Kalužný na Kamenitý a dolů do Košařisek. V neděli na Filipku a Loučku.

S Kámou, Dášou a Odvárkovcema jsme ochutnali hory, kterým vládne Krakonoš a turistický ruch. Kdysi jako malý capart jsem tam lyžoval, ale od té doby jsem tam nebyl. Zdá se mi tam trošku přelidněno, předraženo, přeasfaltováno a přezákazováno. Ale Těsný důl stál za to.

Jen co jsem se vrátil ze severu a pobyl chvilku s Maky, nasedl jsem do vlaku a jako za starých studentských časů jsem vyrazil za našima do Beskyd. Na těch pár podzimních dní strávených na chalupě jsem se těšil už dlouho. Zašel jsem si na Kamenitý potěšit se výhledem na Mionší a jeden sychravý den patřil pralesu Čerňavině. Tentokrát mě tam nenahánělo žádné zvíře a měl jsem dost času na focení těch mých temných zamlžených obrázků.

Po roce opět ve Femundsmarce. Tentokrát o něco později, s méně věcmi, s lehčími loděmi, volnějšími plány a ve třech lidech. Užili jsme si sluníčka, větru, deště i sněhu, krajina je to nádherná, barvy nepopsatelné, je to tam něčím jiné než hory tady u nás. Kromě spousty sobů jsem konečně potkal medvěda - dva ve vodě a jednoho v suti pár metrů ode mně. Tady je pár fotek, ale pro tu správnou severskou náladu si tam musí každý zajet - fotky ani písmenka na to nestačí.

Z práce rychle do auta a autem rychle na sever. Vedeni obrovskou duhou které jsme se téměř dotýkali jak byla blízko, jsme dojeli až do Třince a na Ostrý. Halušky od mamky, vínko, stmívání na verandě. Místo hlášeného deště tradičně svítí slunce a je pěkně. Zrada. Chtěli jsme tento víkend na skály. Doufal jsem, že se to zkazí v noci na neděli. To by bylo ideální, šel bych ráno za mlhy fotit do pralesa. Neděle ale byla ještě hezčí než sobota.

Třetí a poslední dovolenkový víkend připomínal staré časy, kdy jsme s klukama jezdili o víkendech na čundry po Beskydech. Aby byl náš výlet opravdu stylový, vydali jsme se pod Lysou horu vlakem. Stejně jako před léty nás čekaly čtyři přestupy na padesáti kilometrech a necelé dvě hodiny jízdy. [caption id=“attachment_353” align=“aligncenter” width=“650”] S Českými dráhami na Lysou horu[/caption] V ukrutném vedru jsme vyrazili po desáté pěšky na Třinecké nádraží. S drobnými nákupy cestou jsem už na Třineckém nádraží začínal litovat, že jsme raději nejeli autem. Pak hlásili zpoždění. V Českém Těšíně, první přestupní stanici, nám díky zpoždění ujíždí vláček na Frýdek. Nevadí, dáváme jedno pivo před nádražím a za hodinku nasedáme do motoráčku. Na auto raději vůbec nemyslím. Ve Frýdku zase čekáme. O navazujících spojích nemůže být řeč. Jízda se stává ukázkově neplynulou. Za necelou hodinku už ale sedíme ve vláčku směr Frýdlant. Ve Frýdlantu se dočítáme o výluce a do Ostravice se prej jezdí autobusy, které přistaví v čas odjezdu před nádražní budovou. Odjezd za čtyřicet minut. Nádražka, pivo, pohoda, nenapadá už nás nic horšího, s čím by se ČD ještě mohly pochlubit. Těch pár kiláků do Ostravice už přežijeme. Hlavně nemyslet na auto, kterým by celá dnešní cesta trvala necelé půl hoďky. V čas odjezdu stepujeme s cizí paní před nádražní budovou a autobus nikde. Začínáme být neklidní. Jdu k výdejnímu okýnku a ptám se paní jízdenkářky jak se věci mají. Autobusy prej stojí ne před, ale vedle budovy - přece tam co vždy jezdí vlak na Ostravici. Aha. Dobře. Přebíháme. Ptáme se autobusáka co je. Autobusy už odjely. A to už je na mě (nás) moc. Krátká hádka. Preý k okýnku, tam si máme jít stěžovat, tady že vina není, tady jsou jen řidiči co se třema lidma nikam nepojedou. Paní jízdenkářka se snaží hledat argumenty, ale bohužel, napsali to špatně, to se jí ukecat nedaří. Vnitřně cítím, že se jen tak nevzdám, i kdyby nám měli objednat taxíka. Když už jsem byl pěkně rozlícenej a jako argument uvedla, že jsme první kdo si stěžuje (myšleno: první tupci co čekají tam, kde to napsali a ne tam, kde vždy stojí vlak do Ostravice), nas… jsem se jak už dlouho ne. Paní to zřejmě vycítila a poslala mě do kanceláře přednosty. Maky už chtěla vše zabalit a ušetřit si další trapně potupné hádky. Ale já, vydatně posilněn místním nošovickým mokem, jsem vlítl do kanceláře přednosty a hádka pokračovala s dalšími lidmi. A stal se zázrak. Našla se jedna ochotná paní, která se nehádala, uznala, že to tam napsali blbě, šla s námi k autobusům, řekla řidičům, ať nás zavezou a jelo se (ani nechtěli vidět jízdenky). Jízda králů. Konečně Ostravice. Vyrážíme do hor. Jsou tři odpoledne a na auto už jsem si vůbec nevzpomněl. I to vedro se po takové výhře lépe snášelo.

Je sobota, sedm ráno, a já místo zevlování v pelechu sedím před počítačem a studuji předpověď počasí pro Bílé Karpaty. Hlavně ať neprší, není třicet nad nulou a moc nefouká. Rád bych za den přejel celé pohoří od Strážnice až po Brumov-Bilnici a nevynechal žádný z nevyšších vrcholů. Odvážný plán. Po deváté sedím na kole a opouštím auto v Uherském Brodě. Fouká a je teplo. Vítr zesiluje, chvilkama se mnou zametá, že jedu jak opilej. Prvních dvacet kiláků jsem si naplánoval po asfaltkách, abych se trošku rozehřál. No. Sunu se jak hlemýžď. Až pod hory marně zápasím se silným protivětrem. Ještě nestalo, abych šlapal skoro na nejlehčích převodech, jinak vyhrazených jen pro prudké kopce, po tvrdé rovné asfaltce.