Modrý Pavouček

Konečně nám začala dovolená. Z různých důvodů jsme na poslední chvíli odložili zájezd do Francouzského středohoří a nahradili ho toulkama po vlastech Českých. Na prvních pár dnů jsme vyrazili do Jeseníků a na Staroměstsko. Poprvé jsem došel z Červenohorského sedla dál než na hranu Sněžné kotliny, na které v zimě začínají krásné sjezdy dolů do Filipovic. Svezli jsme se vláčkem z Ramzové do Jeseníku a všude jsem cítil tu krásně temnou a syrovou náladu filmu Alois Nebel, jehož děj se z velké části odehrává právě tady. Nádraží v Horní Lipové má nad oficiální cedulí stejně velkou černobílou - “Bílý potok”. Na Staroměstsko bych mohl jezdit každý druhý víkend. Tentokrát jsme se podívali na louky kolem Kronfelzova a projeli krásnou cestu po náhorních loukách ze Starého Města přes zapadlé vesničky Šléglov, Vikantice a Habartice do Hanušovic.

Chřiby na kole byly v plánu už nejméně rok. V sobotu jsem si je konečně projel. V noci z pátku hodně pršelo a většina lesních a polních cest se změnila v kluziště pokryté takovým tím lepivým bahnem, co se na pár metrech nabalí na kola a vidlice a kolo prostě zastaví. Zaflákanej jsem byl jak krtek. Když jsem dojel na Bunč, kde bylo plno cyklistů, vypadal jsem jak z jiné planety. Mimo silnici ten den evidentně nikdo jiný než já nesjížděl. Ale dobré to bylo.

Po dlouhých a dlouhých letech jsem se teď o víkendu přidal k Alexovi a jeli jsme na ká pětku do Červeného potoka. Plán byl jasný a jednoduchý - já budu jezdit dva dny na kole, Alex bude zavřenej dva dny v temných kobkách muzea a v sobotu večer si, stejně jako kdysi, uděláme na ohni steaky. A jak jsme si řekli tak jsme i udělali. Alex prováděl turisty po bunkru a mně se podařilo projet na kole skoro celé Staroměstsko a Rychleby, tedy místa které jsem si kdysi oblíbil a do kterých se hrozně rád vracím. Je to kraj stvořený přesně pro mě. Všude v krajině jsou památky na dřívější osídlení - zídky prorostlé křovím, rozpadlé kapličky, hromady kamení, opuštěné křížky, staré aleje, chátrající továrny a domy …

Vždy když sedíme na Kamenitém a popíjíme něco dobrého (většinou pivo), tak na Mionši a hraniční hřeben jen koukáme. Teď v sobotu večer jsme s sebou měli věci na spaní a tak jsme po dvou pivech a dlouhém poflakování sešli dolů do údolí Lomné. Večerní focení v pralese Mionší se z časových důvodů bohužel nekonalo (stejně nebyla mlha a déšť). Prošli jsme část údolí Lomné a opuštěným údolím potoka Úplaz jsme se po západu slunka doplazili nahoru na Muřinkový vrch. Magické místo. Druhý den jsme se zmohli akorát na dobytí nejvyšší hory celého hraničního hřebene - Velkého Polomu. Byla to taková pěkná procházka zapadlou a málo známou částí Beskyd.

Stýskalo se mi po pořádných horách. Na lyže už se nikomu nechtělo, na lezení je ještě brzo … v poslední době mě horské akce nějak míjejí. A tak jsem sbalil bágl a jel pomoct Viktorovi s vynášením na chatu pod Rysy. Tatry jsou teď liduprázdné, chodníky zatím zavřené a počasí, které tam minulý týden panovalo, zřejmě odradilo i těch pár odvážlivců, kteří si chtěli hory užít ještě před sezónou. Mlha, déšť, sníh, vítr, ticho a samota.

Místo prvomájových mávátek jsme sbalili kola a místo do průvodu vyrazili do Beskyd. Naše první letošní Ostrý vyšlo úplně pohádkově. Modré nebe, teplo, místy ještě sníh a v noci hvězdy. Na jednu noc dorazil i Péťa a spol. a tak po dlouhých letech na Ostrém zase zazněl bluegrass. Dvakrát jsem vyrazil na západ slunka na vrchol Ostrého a do Čerňaviny. Zima je pryč a po Beskydských hřebenech už se dá drandit na kole (sem tam sněhový flek), čehož jsem si pěkně užíval (PS: Kdo vyjede po modré značce z Košařisek na Ostrý bez odšlápnutí, má u mě pivo).

Na Velkou noc jsme jeli tradičně za našima do Třince. Na Ostrém jsme tentokrát nebyli, ale jarní oblídku našich Beskydskéch kopečků jsme si neodpustili. V sobotu jsme šli na Kozubovou a Kamenitý. V neděli jsme projeli Polskou část Slezských Beskyd a v neděli, cestou do Brna, jsme se courali po samotném srdci Beskyd - Bílém kříži.

Po minulém slunečném letním víkendu už bych nevěřil, že se může zima ještě vrátit. Proto jsem do poslední chvíle nechtěl věřit, že na kopcích mrzne a napadlo pár cenťáků čerstvého prašanu. V neděli ráno v autobuse z Hvězdy na Ovčárnu jsem uvěřil. Zázrak. Hodinku jsme lyžovali na sjezdovkách, ale nebylo to ono - rozmlsanost z delších svahů nebo lákadlo sjezdů ve volném terénu? Nejspíš obojí. A tak po chvilce stepování před pokladnou fikaně prodáváme naše celodenní permanentky. Hurá. První sjezd na louku do Sviního žlebu byl parádní. Ideální podmínky, tvrdý firn a na něm patnáct cenťáků prašanu. Pod Vysokou Holí jsme vykopali chatičku a jeli druhý sjezd po hřebeni na Zámčisko. Přes chatu Bobina míříme na Praděd. Gulášovka, zelené pivo a dlouhá debata nad dalším postupem. V týmu se objevuje zrádný návrh sjet dolů na Ovčárnu a jít na necelou hodinku do zavíračky vleků hoblovat sjezdovky. Uff. Jemnými diplomatickými tahy se mi ale daří natáčet Máru správným směrem do údolí Sokolího potoka (prostě jsem mu řekl, že tam pojedu s ním nebo bez něj, a že na mě bude muset rád počkat). Sjezd za to rozhodně stál, super sníh hned od vysílače a užil si to i Mára. I autobus Z Ovčárny jsme pak krásně stihli.

Sníh nám krásně firnovatí a období jarních lyžovaček v krátkém rukávu je tady. Pro většinu lidí už zima skončila a tak jsme strategicky vyrazili na sjezdovku, kde jsme očekávali prázdné vleky i svahy. A povedlo se. Celou sobotu jsme projezdili na téměř prázdných sjezdovkách v Dolní Moravě. Do toho teplo a sluníčko, no nádhera. Dobrou náladu vystupňovalo ubytování. Za necelé tři stovky jsme bydleli v krásné nové chatě v apartmánu s téměř luxusní výbavou a spoustou místa (tímto všem doporučujeme ubytování v chatě Terezka přímo pod sjezdovkou). Lyžování nás trošku zmohlo a druhý den už na něj neměl nikdo náladu. Maky vyrazila na procházku a já jsem šel s Kámou na přechod bunkráckého hřebene. Zavzpomínal jsem na staré časy, kdy jsme se s Alexem toulali kolem Podbělky a Sušiny. Na Kraličák jsem došel sám a dolů jsem jel kotlem pod pramenem Moravy. Sníh už byl místy rozměklý ale pěkné to bylo.

Přivítat jaro jsme se vydali na Vysočinu. Od vesničky Zubří jsme vyrazili do míst Markétina dětství. Přes tábor kam kdysi jezdila jsme po náhorních loukách došli na Vávrovu skálu, kde se prý učila slaňovat. Pěkně jsme zalezli, navoněli se kouřem od ohně a vydali se dál. Ve Studnici jsme na chvíli zapadli do místní hospody ze starých časů. Zpátky jsme šli cestou necestou přes Pohledeckou skálu a sněhové závěje v lese.