Modrý Pavouček

Byla úplňková noc. Zamkl jsme auto na konečné autobusu v Tyře a vyběhl do tmy po cestě, po které jsem od malička chodil na naši beskydskou chalupu. Vede po rovince k rozcestníku u hájovny a pak po žluté lesem dlouho nahoru až na hřeben. Značka už tam dnes není, ale pěšinka a všechny ty důvěřně známé místa tam zůstaly. Někde v dálce nad sebou jsem zahlédl malinké bludičky - špatné znamení - místo pohodového tempa jsem nasadil tempo stíhací - moc velký rozdí to v tom kopci nebyl, ale Vidlákovská soutěživost už je ve mně hluboko zažraná a ty čelovky nahoře byly jasná výzva. Nad seprentýnama, asi v polovině cesty, jsem předběhl pár lidí se psem. Je to strašná dřina běhat takhle do kopce a ještě někoho honit. Za 26 minut jsem byl u turistické chaty. Původní plán byl hřeben na Javorový, ale padla mlha jak z rákosníčka a s čelovkou bylo vidět jen velké bílo. Běžet se dalo jen potmě při trošce měsíčního světla a tak jsem se mírnou oklikou vrátil k autu. Zážitek to pro mně byl ohromný. Těch pár fotek jsem cvakl z mobilu.

Dalším vrcholem, na který jsme Matýska vytlačili, se stal kopec nad Vyšníma Lhotama, který pro svoji temnou minulost dostal jméno Prašivá. V hospodě bylo tradičně narváno, ale místo je to pěkné. Příště už bude Maťulda větší, takže vyrazíme bez kočáru a vydáme se po červené dál po hřebeni, třeba až na Ropičku, Kalužný a Kamenitý. Ale i tak fajn výlet. Hory jsou hory.

V pátek u oběda jsme Laďou dohodli přechod Malé Fatry. Pak jsme se koukli na předpověď a bylo po přechodu. Aby nám nebylo smutno, tak jsme se večer sbalili a vyrazili na Kraličák. Malá večeře v Postřelmově a před půlnocí už si to šlapeme temným údolím Moravy k vrcholu. Šumění potoka, černé siluety stromů, jasné nebe a tisíce hvězd nad hlavou. Už mi to chybělo. Jak málo někomu stačí ke štěstí. U slona jsme postavili stan a spalo se krásně. Ráno přišla mlha a celou sobotu už jsme viděli jen na pár metrů kolem sebe. Přes Sušinu a Podbělku jsme seběhli do Horní Moravy a po poledni jsme byli zpátky v Brně. Parádní vejlet. Dík Laďo.

Maky se někde nachladila. Od ní to chytl Matýsek a nakonec jsem to od nich chytl já. Tak jsme marodili všichni tři. V pondělí už jsme to ale nevydrželi a vyrazili na Pálavu. Matýska jsem nosil celý den na sobě, takže jsme se odvážili i do náročnějšího terénu (myšlena turistická značka vedená po pěšinkách a schodech). Plánovaný přechod Pálavského hřebene z toho z logistických důvodů nakonec nebyl, ale až pořídíme sedačku na záda, vše se změní. Po opravdových horách už se nám hodně stýská.

Dva dny a dva kopce. V sobotu jsme Matesa vytlačili na Javorový, přesněji Maky vytlačila, a v neděli jsme po dlouhé době vyrazili na chalupu na Ostrém. Matýsek byl na Ostrým poprvé s rozhodně se mu tam líbilo (celou dobu spal, takže jsem mohl cvičit na dobro). Jen co začne trošku chodit, vynahradíme si čas, který jsme na chatu jezdit nemohli. Byly to dva krásné podzimní dny (až na cestu do Brna - Mates brečel a jeli jsme skoro čtyři hodiny).

Odpolední vyjížďka ve třiceti stupních. Plány byly velké, ale výsledná trasa byla nakonec mnohem skromnější. V Žernovníku jsem si dal černé pivo a další dvě hodiny jsem kolo doslova tlačil. Vedro mě tentokrát udolalo. Jinak ta hospůdka v Žernovníku - “U Zvěřinů” - tak tu všem vřele doporučuji - venku v udírně jsou nachystané klobásy a ryby, točí se několik druhů piva a obsluha je téměř domácká. Mapa trasy (53km, 1275m)

Po dvou měsících od narození jsme Matýska vzali na první horskou výpravu. Cíl byl jasný už dlouho předem - chata Kamenitý. Je to nejhezčí místo v Beskydech a každý správný horal, alespoň podle mně, o takovém místě k bydlení tajně sní. Nešli jsme tentokrát po hřebeni z Ostrého, ale zvolili jsme nejkratší možnou trasu - kolmo nahoru z Horní Lomné. Vytlačit kočár byla místy pěkná dřina, ale stálo to za to. Po třech kilácích a 400 nastoupaných metrech jsme dosedli na verandu a oddávali se tradičnímu rozjímání nad pivem, jídlem, krásným výhledem do údolí Lomné, na prales Minoší a hraniční hřeben.

V Jeseníkách je ještě pořád hodně sněhu. Zima tam ještě zdaleka neskončila. Vyrazili jsme s Davidem, Márou a Synkem. Tradičně jsme obešli pěkné kolečko - trasa na cykloserveru (16km, 1729m). Tentokrát jsme měli na bludné kořeny opravdu velké štěstí. Po sjezdu z hřebínku pod Petrovými kameny jsem do cílového bodu, na loučku ve Sviním dole, dorazil jen já. David se Synkem skončili v dole Velkého Děda a Mára někde mezi (vůbec se mi nepodařilo zjistit kudy se pohyboval). Druhý bludný (tentokrát pořádný) kořen jsme museli překročit u chatičky na Vysoké holi. Chtěli jsme sjet do Medvědího dolu (tedy kolmo dolů pod chatičku), ale po stometrovém traverzu, kterým jsme se chtěli posunout nad žlab s potokem, jsme sjeli do Sviního dolu. Ale co, lyžování to bylo parádní. A Márův oheň u dolní nádrže byl krásnou tečkou. Díky.

Honba za prašanem si vyžádala jeden den dovolené. O víkendu už by mohlo být pozdě. Ve čtvrtek kolem deváté ráno jsme zaparkovali v Karlově a za necelou hodinku už jsme ťapkali z Ovčárny na Praděd. Nadějné prosvítání modrého nebe a sluníčka plynule přecházelo v depresivní bílou clonu, ve které se vše slívalo do jednoho odstínu bílé. Bylo skoro jedno jestli jsou oči otevřené nebo zavřené. Se zavřenýma se z toho aspoň nemotala hlava. Zamlžené pocity z lyžování kolem nejvyššího vrcholu jsme si spravili vynikající česnečkou a borůvkovými buchtami v budově vysílače. Zvláštní kapitolu výletu tvořila orientace v terénu. Trefit Sviní důl od Petrových kamenů se nám podařilo až napotřetí. Samozřejmě nechyběly hlášky “Tady už se nedá sjet blbě” nebo “Teď už je směr úplně jasný, stačí jet pořád dolů”. Úplně nejvtipnější okamžik nastal ve chvíli, kdy jsme po prvním zabloudění zapnuli GPSku, vrátili se do správného směru a po příchodu do místa, ze kterého jsme měli sjet kolmo na vrstevnice dolů do Sviního dolu, jsme GPSku hrdinsky vypnuli. Pronesl jsem něco jako “Teď už je to jen dolů, tady není co řešit”. Na přemýšlení o tom proč jsme odbočili o více než devadesát stupňů a sjeli do úplně jiného údolí, jsme pak měli dostatek času v Dole Velkého děda. Z dřívějška moc dobře vím, jak divně se za takovýchto podmínek dokáže hlava chovat, a stejně se nechám zase napálit. Všechny sjezdy naštěstí stály za to - prašan, nepoježděný sníh, radost z každého obloučku. Když jsme hodinu před západem slunce vyšlapali nad Sviní důl, mraky se protrhaly a vyšlo sluníčko. Taková nádhera. Jako když slepý procitne. Sjezd do Medvědího dolu a výstup na Vysokou holi byl úžasný. Barvy se měnily každých pár minut. Závěrečný sjezd Velkým kotlem potmě byl opatrný, ale taky parádní. Prostě nám to zase jednou vyšlo.

Na kopcích konečně napadlo trošku sněhu, což bylo jasným signálem pro všechny Jesenické lyžaře. Přibývá jich každým rokem a vypadá to, že tento rok nebude žádnou výjimkou. Z Brna vyrazilo v neděli šest (možná i více) aut a lyžovalo se snad ve všech “nej” lokalitách. Naše závodní družstvo se vydalo z Červenohorského sedla na Červenou horu. Lyžovalo se ve Sněžné kotlině, ale na dlouhé sjezdy až dolů k potokům to ještě není. Až na podivné čachry s mojí peněženkou, které mi tu sněhovou náladu trošku pokazily, to bylo dobré. Teď hlavně ať sněží a sněží a sněží …