Modrý Pavouček

Sníh nám krásně firnovatí a období jarních lyžovaček v krátkém rukávu je tady. Pro většinu lidí už zima skončila a tak jsme strategicky vyrazili na sjezdovku, kde jsme očekávali prázdné vleky i svahy. A povedlo se. Celou sobotu jsme projezdili na téměř prázdných sjezdovkách v Dolní Moravě. Do toho teplo a sluníčko, no nádhera. Dobrou náladu vystupňovalo ubytování. Za necelé tři stovky jsme bydleli v krásné nové chatě v apartmánu s téměř luxusní výbavou a spoustou místa (tímto všem doporučujeme ubytování v chatě Terezka přímo pod sjezdovkou).

Přivítat jaro jsme se vydali na Vysočinu. Od vesničky Zubří jsme vyrazili do míst Markétina dětství. Přes tábor kam kdysi jezdila jsme po náhorních loukách došli na Vávrovu skálu, kde se prý učila slaňovat. Pěkně jsme zalezli, navoněli se kouřem od ohně a vydali se dál. Ve Studnici jsme na chvíli zapadli do místní hospody ze starých časů. Zpátky jsme šli cestou necestou přes Pohledeckou skálu a sněhové závěje v lese.

Letošní Rallye Jeseníky jsem absolvoval jako Špekova pomocná organizátorská síla. Ještě, že už nemusím závodit, vůbec by se mi nechtělo. Celý víkend bylo jarní počasí se vším co k tomu patří - ráno mráz a betonový firn, odpoledne těžká mokrá kaše, na sluníčku opalovačka v krátkém rukávu. Až na páteční sjezd z Medvědí hory jsem si parádně zalyžoval. Došlo i na ne moc často ježděné svahy - třeba od chatičky na Holi dolů do Medvědího dolu nebo od horní nádrže průseky přímo kolmo dolů k Schnellerovu kříži.

Zavzpomínat na staré časy. Tak bych nazval svoji nedělní Beskydskou výpravu. S běžkami v ruce jsem se vydal z Mostů u Jablunkova po značce na Skalku. Obavy z nedostatku sněhu, z bláta a rozmoklé břečky, se s rostoucí nadmořskou výškou velmi rychle rozplynuly. Nahoře bylo bílo, všude nejméně metr sněhu a na zmrzlý firn padal čerstvý prašánek. Nádhera. Nedaleko chaty jsem přezul do běžek a vydal se vstříc hřebenovce, které pracovně říkám “hraniční hřeben”.

Tak na víkend jsme jeli zase do Jeseníků. Minule jsme si říkali jaká je zima, ale tentokrát bylo ještě o deset stupňů méně, rovných mínus dvacet. Šli jsme z Vernířovic. Nejdříve na Zadní Hutisko a po strašném sjezdu (první hustníky) nahoru na Břidličnou horu. Sníh na lyžování neskutečně špatný. Co pár metrů se střídal zmrzlý starý sníh s prašanem nebo ufoukanou deskou, která se propadla v tu nejnevhodnější chvíli. Ježdění pak vypadalo asi jako chůze po rovině při zemětřesení.

Jeseníky se zase jednou předvedly v celé své kráse. Sluníčko a modré nebe bez jediného mráčku, vše do bíla obalené sněhem a ve svazích nepoježděný sníh. Taková nádhera. Navíc se mnou a Kámou tentokrát do Jeseníků přiletěl (doslova) v těchto končinách vzácný host Ládin, který po dlouhých letech začíná konečně zase běhat po kopcích. Vyšli jsme si s Vidláckou skupinkou na Divoký kámen a po prašanovém sjezdu dolů na Zámčisko jsme se vydali Dolem Velkého Děda na Petráky.

O víkendu a pak ještě v úterý jsme se Špekem, Pidim a Tomem lyžovali v Jeseníkách. Toóóóóólik sněéééééhu, no to je nádhera. Pod horami není sice skoro nic, ale v těch “našich” místech je ho až po ramena (pidimu) a mnohdy i více. Pěkných pár let už jsem nebyl na Červené hoře a ještě nikdy na Divokém kameni, takže tentokrát to byly výpravy z velké části objevné. Až na nesmyslný sjezd mezi skalkami jižním svahem Divokáče to byla pohádka.

Místo tradičního podzimního nekonečného vyzvídání “kdo, kam, s kým, na kolik dní, za kolik, s lyžema nebo bez …” jsme se rozhodli letošního Silvestra vůbec neřešit a čekat do poslední chvíle na “zajímavé nabídky”. A protože se nám nakonec žádná nezalíbila, sbalili jsme pár dobrot a vyběhli na víkend na Ostrý. Na poslední chvíli se přidala ještě žebětínská Dáša. Zatopili jsme v kamnech a v podvečer se vydali čerstvě napadlým prašánkem na něco dobrého na Kamenitý.

Minulý rok se místo tradičního lokálkovského lezení v Divokáči oslavovalo Tomovo jubileum na Františkově myslivně. Letos se nic neslavilo, trošku mrzlo a sněžilo, takže motyky do rukou a hurá strání vzhůru. V sobotu jsme s Tomem vyběhli levou částí jižní stěny (stráně). V neděli jsme přibrali Honzu a dohrabali se do “severu”. Bylo z toho pět pěkných lezeckých délek - netušil jsem, že se v severu dají najít i tak dlouhé cesty.

A když bylo před kostelem, hádala sa duša s tělem (T. Kočko) Kočkův popěvek mi poletoval hlavou celou cestu z Koutů na Červenohorské sedlo. Jako bych pořád nemohl uvěřit tomu, že je vše skutečné a není to jen sen. Je jasná mrazivá noc, hodinky ukazují pár minut po čtvrté a já s těžkým báglem šlapu na kole nahoru za sluncem. Nejezdí žádná auta a tak jedu bez světel jen za svtiu měsíce a hvězd.