Modrý Pavouček

Rád jsem přijal Tomovo pozvání na oslavu jeho narozenin. Těsně před štědrým dnem jsme se sešli ve sto let staré lesácké chatě pár set metrů od vrcholu Vozky. A bylo dobře - vařil se guláš, na bobech jsme vytáhli dvě bečky piva, přijeli skoro všichni jeseničtí skialpoši - i Milouš se přišel ukázat. V sobotu večer se konal večírek, na kterém jsme s Davidem hráli a parádně jsme si to užili, už dlouho jsem nehrál šest hodin v kuse. Tak Tome, na viděnou za rok na další chatě. Fotky jsou z mobilu - napůl z mého a napůl od Peťi Frence.

Po týdnu zase v Třinci. Večer jsem se nenápadně vytratil a vyrazil do Karviné na malý komorní koncertík mých kámošů - Petra Fúriková and Banda všech Band a The Jumper Cables. Konečně jsem je všechny viděl na živo. Moc pěkný večírek to byl, teda až na to mé noční bloudění po Parku Boženy Němcové, který je neskutečně velký a při hledání restaurace Oáza jsem ho téměř celý prošel.

Byla úplňková noc. Zamkl jsme auto na konečné autobusu v Tyře a vyběhl do tmy po cestě, po které jsem od malička chodil na naši beskydskou chalupu. Vede po rovince k rozcestníku u hájovny a pak po žluté lesem dlouho nahoru až na hřeben. Značka už tam dnes není, ale pěšinka a všechny ty důvěřně známé místa tam zůstaly. Někde v dálce nad sebou jsem zahlédl malinké bludičky - špatné znamení - místo pohodového tempa jsem nasadil tempo stíhací - moc velký rozdí to v tom kopci nebyl, ale Vidlákovská soutěživost už je ve mně hluboko zažraná a ty čelovky nahoře byly jasná výzva. Nad seprentýnama, asi v polovině cesty, jsem předběhl pár lidí se psem. Je to strašná dřina běhat takhle do kopce a ještě někoho honit. Za 26 minut jsem byl u turistické chaty. Původní plán byl hřeben na Javorový, ale padla mlha jak z rákosníčka a s čelovkou bylo vidět jen velké bílo. Běžet se dalo jen potmě při trošce měsíčního světla a tak jsem se mírnou oklikou vrátil k autu. Zážitek to pro mně byl ohromný. Těch pár fotek jsem cvakl z mobilu.

Dalším vrcholem, na který jsme Matýska vytlačili, se stal kopec nad Vyšníma Lhotama, který pro svoji temnou minulost dostal jméno Prašivá. V hospodě bylo tradičně narváno, ale místo je to pěkné. Příště už bude Maťulda větší, takže vyrazíme bez kočáru a vydáme se po červené dál po hřebeni, třeba až na Ropičku, Kalužný a Kamenitý. Ale i tak fajn výlet. Hory jsou hory.

V pátek u oběda jsme Laďou dohodli přechod Malé Fatry. Pak jsme se koukli na předpověď a bylo po přechodu. Aby nám nebylo smutno, tak jsme se večer sbalili a vyrazili na Kraličák. Malá večeře v Postřelmově a před půlnocí už si to šlapeme temným údolím Moravy k vrcholu. Šumění potoka, černé siluety stromů, jasné nebe a tisíce hvězd nad hlavou. Už mi to chybělo. Jak málo někomu stačí ke štěstí. U slona jsme postavili stan a spalo se krásně. Ráno přišla mlha a celou sobotu už jsme viděli jen na pár metrů kolem sebe. Přes Sušinu a Podbělku jsme seběhli do Horní Moravy a po poledni jsme byli zpátky v Brně. Parádní vejlet. Dík Laďo.

Maky se někde nachladila. Od ní to chytl Matýsek a nakonec jsem to od nich chytl já. Tak jsme marodili všichni tři. V pondělí už jsme to ale nevydrželi a vyrazili na Pálavu. Matýska jsem nosil celý den na sobě, takže jsme se odvážili i do náročnějšího terénu (myšlena turistická značka vedená po pěšinkách a schodech). Plánovaný přechod Pálavského hřebene z toho z logistických důvodů nakonec nebyl, ale až pořídíme sedačku na záda, vše se změní. Po opravdových horách už se nám hodně stýská.

Dva dny a dva kopce. V sobotu jsme Matesa vytlačili na Javorový, přesněji Maky vytlačila, a v neděli jsme po dlouhé době vyrazili na chalupu na Ostrém. Matýsek byl na Ostrým poprvé s rozhodně se mu tam líbilo (celou dobu spal, takže jsem mohl cvičit na dobro). Jen co začne trošku chodit, vynahradíme si čas, který jsme na chatu jezdit nemohli. Byly to dva krásné podzimní dny (až na cestu do Brna - Mates brečel a jeli jsme skoro čtyři hodiny).

Odpolední vyjížďka ve třiceti stupních. Plány byly velké, ale výsledná trasa byla nakonec mnohem skromnější. V Žernovníku jsem si dal černé pivo a další dvě hodiny jsem kolo doslova tlačil. Vedro mě tentokrát udolalo. Jinak ta hospůdka v Žernovníku - “U Zvěřinů” - tak tu všem vřele doporučuji - venku v udírně jsou nachystané klobásy a ryby, točí se několik druhů piva a obsluha je téměř domácká. Mapa trasy (53km, 1275m)

Po dvou měsících od narození jsme Matýska vzali na první horskou výpravu. Cíl byl jasný už dlouho předem - chata Kamenitý. Je to nejhezčí místo v Beskydech a každý správný horal, alespoň podle mně, o takovém místě k bydlení tajně sní. Nešli jsme tentokrát po hřebeni z Ostrého, ale zvolili jsme nejkratší možnou trasu - kolmo nahoru z Horní Lomné. Vytlačit kočár byla místy pěkná dřina, ale stálo to za to. Po třech kilácích a 400 nastoupaných metrech jsme dosedli na verandu a oddávali se tradičnímu rozjímání nad pivem, jídlem, krásným výhledem do údolí Lomné, na prales Minoší a hraniční hřeben.

V Jeseníkách je ještě pořád hodně sněhu. Zima tam ještě zdaleka neskončila. Vyrazili jsme s Davidem, Márou a Synkem. Tradičně jsme obešli pěkné kolečko - trasa na cykloserveru (16km, 1729m). Tentokrát jsme měli na bludné kořeny opravdu velké štěstí. Po sjezdu z hřebínku pod Petrovými kameny jsem do cílového bodu, na loučku ve Sviním dole, dorazil jen já. David se Synkem skončili v dole Velkého Děda a Mára někde mezi (vůbec se mi nepodařilo zjistit kudy se pohyboval). Druhý bludný (tentokrát pořádný) kořen jsme museli překročit u chatičky na Vysoké holi. Chtěli jsme sjet do Medvědího dolu (tedy kolmo dolů pod chatičku), ale po stometrovém traverzu, kterým jsme se chtěli posunout nad žlab s potokem, jsme sjeli do Sviního dolu. Ale co, lyžování to bylo parádní. A Márův oheň u dolní nádrže byl krásnou tečkou. Díky.