Modrý Pavouček

Po návratu ze Šumavy do Brna jsme trošku přebalili a vyrazili na úplně opačný konec republiky. Na čtyři dny jsme zakotvili na chatě v Beskydech. Program byl velmi jednoduchý - Maky dnem i nocí četla a já se zabýval dobrem (myšlen nástroj). Nechyběla tradiční výprava na pivo na Kamenitý ani pochmurno-deštivá vycházka do pralesa. Pak jsme přejeli do Súľovských skal. Byli jsme tam přes týden a na skalách jsme nepotkali nikoho (zázrak).

Venku udělalo se jako tehdy, když se vrátil z Kvildy v průvodě Katině. Nebe jako by se bylo otevřelo: neskonalé proudy vod lily se k zemi, bez ustání se blýskalo, že pláň i les plály modravým, zažloutlým světlem — třeskot a rachot hromu, příval deště narážející o kameny náspu, hukot vichru — taková hrůza, že hajnému vyhasl oheň v dýmce, že plaše zalétalo oko jeho k svatým obrazům, před nimiž žena jeho, dcera i malé děti na modlitbách klečely.

Konečně nám začala dovolená. Z různých důvodů jsme na poslední chvíli odložili zájezd do Francouzského středohoří a nahradili ho toulkama po vlastech Českých. Na prvních pár dnů jsme vyrazili do Jeseníků a na Staroměstsko. Poprvé jsem došel z Červenohorského sedla dál než na hranu Sněžné kotliny, na které v zimě začínají krásné sjezdy dolů do Filipovic. Svezli jsme se vláčkem z Ramzové do Jeseníku a všude jsem cítil tu krásně temnou a syrovou náladu filmu Alois Nebel, jehož děj se z velké části odehrává právě tady.

Chřiby na kole byly v plánu už nejméně rok. V sobotu jsem si je konečně projel. V noci z pátku hodně pršelo a většina lesních a polních cest se změnila v kluziště pokryté takovým tím lepivým bahnem, co se na pár metrech nabalí na kola a vidlice a kolo prostě zastaví. Zaflákanej jsem byl jak krtek. Když jsem dojel na Bunč, kde bylo plno cyklistů, vypadal jsem jak z jiné planety.

Po dlouhých a dlouhých letech jsem se teď o víkendu přidal k Alexovi a jeli jsme na ká pětku do Červeného potoka. Plán byl jasný a jednoduchý - já budu jezdit dva dny na kole, Alex bude zavřenej dva dny v temných kobkách muzea a v sobotu večer si, stejně jako kdysi, uděláme na ohni steaky. A jak jsme si řekli tak jsme i udělali. Alex prováděl turisty po bunkru a mně se podařilo projet na kole skoro celé Staroměstsko a Rychleby, tedy místa které jsem si kdysi oblíbil a do kterých se hrozně rád vracím.

Vždy když sedíme na Kamenitém a popíjíme něco dobrého (většinou pivo), tak na Mionši a hraniční hřeben jen koukáme. Teď v sobotu večer jsme s sebou měli věci na spaní a tak jsme po dvou pivech a dlouhém poflakování sešli dolů do údolí Lomné. Večerní focení v pralese Mionší se z časových důvodů bohužel nekonalo (stejně nebyla mlha a déšť). Prošli jsme část údolí Lomné a opuštěným údolím potoka Úplaz jsme se po západu slunka doplazili nahoru na Muřinkový vrch.

Stýskalo se mi po pořádných horách. Na lyže už se nikomu nechtělo, na lezení je ještě brzo … v poslední době mě horské akce nějak míjejí. A tak jsem sbalil bágl a jel pomoct Viktorovi s vynášením na chatu pod Rysy. Tatry jsou teď liduprázdné, chodníky zatím zavřené a počasí, které tam minulý týden panovalo, zřejmě odradilo i těch pár odvážlivců, kteří si chtěli hory užít ještě před sezónou. Mlha, déšť, sníh, vítr, ticho a samota.

Místo prvomájových mávátek jsme sbalili kola a místo do průvodu vyrazili do Beskyd. Naše první letošní Ostrý vyšlo úplně pohádkově. Modré nebe, teplo, místy ještě sníh a v noci hvězdy. Na jednu noc dorazil i Péťa a spol. a tak po dlouhých letech na Ostrém zase zazněl bluegrass. Dvakrát jsem vyrazil na západ slunka na vrchol Ostrého a do Čerňaviny. Zima je pryč a po Beskydských hřebenech už se dá drandit na kole (sem tam sněhový flek), čehož jsem si pěkně užíval (PS: Kdo vyjede po modré značce z Košařisek na Ostrý bez odšlápnutí, má u mě pivo).

Na Velkou noc jsme jeli tradičně za našima do Třince. Na Ostrém jsme tentokrát nebyli, ale jarní oblídku našich Beskydskéch kopečků jsme si neodpustili. V sobotu jsme šli na Kozubovou a Kamenitý. V neděli jsme projeli Polskou část Slezských Beskyd a v neděli, cestou do Brna, jsme se courali po samotném srdci Beskyd - Bílém kříži.

Po minulém slunečném letním víkendu už bych nevěřil, že se může zima ještě vrátit. Proto jsem do poslední chvíle nechtěl věřit, že na kopcích mrzne a napadlo pár cenťáků čerstvého prašanu. V neděli ráno v autobuse z Hvězdy na Ovčárnu jsem uvěřil. Zázrak. Hodinku jsme lyžovali na sjezdovkách, ale nebylo to ono - rozmlsanost z delších svahů nebo lákadlo sjezdů ve volném terénu? Nejspíš obojí. A tak po chvilce stepování před pokladnou fikaně prodáváme naše celodenní permanentky.