Modrý Pavouček

Na třetí pokus se mi konečně podařilo přeběhnout hřeben z Ostrého na Javorový. Běžel jsem nezvykle za světla, po zmrzlých zbytcích sněhu a bahna a jako vždy to pro mně byl nepopsatelný zážitek. V lese někde u Velkého Lipového jsem v protisměru potkal běžce, oblečený jen tak na lehko jako já a z očí se dalo vyčíst stejné nadšení z velkého dobrodružství - chvilku jsme si povídali - příjemné setkání to bylo.

Rád jsem přijal Tomovo pozvání na oslavu jeho narozenin. Těsně před štědrým dnem jsme se sešli ve sto let staré lesácké chatě pár set metrů od vrcholu Vozky. A bylo dobře - vařil se guláš, na bobech jsme vytáhli dvě bečky piva, přijeli skoro všichni jeseničtí skialpoši - i Milouš se přišel ukázat. V sobotu večer se konal večírek, na kterém jsme s Davidem hráli a parádně jsme si to užili, už dlouho jsem nehrál šest hodin v kuse.

Po týdnu zase v Třinci. Večer jsem se nenápadně vytratil a vyrazil do Karviné na malý komorní koncertík mých kámošů - Petra Fúriková and Banda všech Band a The Jumper Cables. Konečně jsem je všechny viděl na živo. Moc pěkný večírek to byl, teda až na to mé noční bloudění po Parku Boženy Němcové, který je neskutečně velký a při hledání restaurace Oáza jsem ho téměř celý prošel. V neděli venku celý den lilo jak z konve, goráčovky zůstaly v Brně a odpolední pokus o výcházku skončil dříve než pořádně začal - zmokli jsme jak koťata.

Byla úplňková noc. Zamkl jsme auto na konečné autobusu v Tyře a vyběhl do tmy po cestě, po které jsem od malička chodil na naši beskydskou chalupu. Vede po rovince k rozcestníku u hájovny a pak po žluté lesem dlouho nahoru až na hřeben. Značka už tam dnes není, ale pěšinka a všechny ty důvěřně známé místa tam zůstaly. Někde v dálce nad sebou jsem zahlédl malinké bludičky - špatné znamení - místo pohodového tempa jsem nasadil tempo stíhací - moc velký rozdí to v tom kopci nebyl, ale Vidlákovská soutěživost už je ve mně hluboko zažraná a ty čelovky nahoře byly jasná výzva.

Dalším vrcholem, na který jsme Matýska vytlačili, se stal kopec nad Vyšníma Lhotama, který pro svoji temnou minulost dostal jméno Prašivá. V hospodě bylo tradičně narváno, ale místo je to pěkné. Příště už bude Maťulda větší, takže vyrazíme bez kočáru a vydáme se po červené dál po hřebeni, třeba až na Ropičku, Kalužný a Kamenitý. Ale i tak fajn výlet. Hory jsou hory.

V pátek u oběda jsme Laďou dohodli přechod Malé Fatry. Pak jsme se koukli na předpověď a bylo po přechodu. Aby nám nebylo smutno, tak jsme se večer sbalili a vyrazili na Kraličák. Malá večeře v Postřelmově a před půlnocí už si to šlapeme temným údolím Moravy k vrcholu. Šumění potoka, černé siluety stromů, jasné nebe a tisíce hvězd nad hlavou. Už mi to chybělo. Jak málo někomu stačí ke štěstí.

Maky se někde nachladila. Od ní to chytl Matýsek a nakonec jsem to od nich chytl já. Tak jsme marodili všichni tři. V pondělí už jsme to ale nevydrželi a vyrazili na Pálavu. Matýska jsem nosil celý den na sobě, takže jsme se odvážili i do náročnějšího terénu (myšlena turistická značka vedená po pěšinkách a schodech). Plánovaný přechod Pálavského hřebene z toho z logistických důvodů nakonec nebyl, ale až pořídíme sedačku na záda, vše se změní.

Dva dny a dva kopce. V sobotu jsme Matesa vytlačili na Javorový, přesněji Maky vytlačila, a v neděli jsme po dlouhé době vyrazili na chalupu na Ostrém. Matýsek byl na Ostrým poprvé s rozhodně se mu tam líbilo (celou dobu spal, takže jsem mohl cvičit na dobro). Jen co začne trošku chodit, vynahradíme si čas, který jsme na chatu jezdit nemohli. Byly to dva krásné podzimní dny (až na cestu do Brna - Mates brečel a jeli jsme skoro čtyři hodiny).

Odpolední vyjížďka ve třiceti stupních. Plány byly velké, ale výsledná trasa byla nakonec mnohem skromnější. V Žernovníku jsem si dal černé pivo a další dvě hodiny jsem kolo doslova tlačil. Vedro mě tentokrát udolalo. Jinak ta hospůdka v Žernovníku - “U Zvěřinů” - tak tu všem vřele doporučuji - venku v udírně jsou nachystané klobásy a ryby, točí se několik druhů piva a obsluha je téměř domácká. Mapa trasy (53km, 1275m)

Po dvou měsících od narození jsme Matýska vzali na první horskou výpravu. Cíl byl jasný už dlouho předem - chata Kamenitý. Je to nejhezčí místo v Beskydech a každý správný horal, alespoň podle mně, o takovém místě k bydlení tajně sní. Nešli jsme tentokrát po hřebeni z Ostrého, ale zvolili jsme nejkratší možnou trasu - kolmo nahoru z Horní Lomné. Vytlačit kočár byla místy pěkná dřina, ale stálo to za to.