Modrý Pavouček

Rok se s rokem sešel a vyrazili jsme tradičně na Tomovy narozky na loveckou chatu do Jeseníků. Tentokrát opět Furmanka , lepší chata v Jeseníkách snad není. Sněhu napadlo tentokrát nečekaně hodně. Bečky s pivem jsme podle plánu měli tahat na bobech, ale vytáhla nám je horská služba čtyřkolkou (s pásama), za což jim budem děkovat ještě měcíc, protože jinak bychom všichni umřeli, já určitě. Z Koutů je to na chatu 700m převýšení na devíti kilometrech. Na zádech jídlo, pití, věci na skialpy a dobro, strašná tíha. Víkend byl parádní, hodně se hrálo, trošku lyžovalo, vypilo se 150 piv. Za pozornost stála noční výprava na Vozku, kdy jsem se s Miloušem kolem půlnoci vydal nahoru. Měli jsme něco vypito a motali jsme se tam po lese jak kačeny. Díky GPSce jsme pak nakonec přece jen Vozku našli, ještě že tak, protože bez GPSky jsme se motali v nějakých divných kruzích na úplně opačné straně hřebene než byl Vozka.

Vánoce byly bez sněhu, alespoň dole ve městech. Do toho nám onemocněla Adélka a na program bylo zaděláno. V Brně jsme seděli doma, jedli cukroví, hráli hry a občas jsme vyjeli s Matýskem na kolo. V Třinci už to bylo lepší, šli jsme se projít z Visalají na Bílý kříž a pak ještě na Hrčavu a trojmezí, dokonce jsme kousek prošlapávali cestu.

Dva dny v Beskydech. I přes velmi studené počasi jsme se vydali na dvě horské výpravy. V sobotu jsme vylezli na Kamenitý, bylo to poprvé co to obě děti vyšlapaly bez jakékoliv pomoci. Teď už opravdu nepotřebujeme žádné kočáry a nosičky. Na Kamenitém je to pořád stejné - krásné výhledy, dobré jídlo, chata vytopená ohněm z krbu. V neděli jsme se rozdělili a já s Matýskem jsme se vydali na obhlídku Čerňaviny. Větru, ledu a zimy jsme si užili více než bychom si přáli, ale byl jsem moc rád, že jsme došli až na vrchol Ostrého. Prošli jsme se mezi starými stromy a byl jsem spokojený, mám to tam rád.

Telefonát ve čtvrtek odpoledne : Ladin: “Co děláš večer?”; Já: “Nevím, proč?”; Ladin: “Zajedeme na noc do Rychleb?”: Já: “Hmmmmmmm, předběžně jo, uvidím co doma”. Za pár hodin sedíme v autě a palubní kompas ukazuje na sever. Máme spaní, slivovici, lezecký matroš a těšíme se na les, ticho a tmu v Zapomenutých horách. Jídlo jsme si v tom spěchu nevzali téměř žádné, ale nechce se nám už nikde zastavovat. Kolem půlnoci ťapkáme jedním Rychlebským údolím, nad hlavou svítí Orion a jsme spokojení. Říkám si potichu: nádhera, teď jsem doopravdy sám sebou, všechno co mám rád tady teď je. Chatičku, ve které jsme se rozhodli přespat jsme naštěstí našli. Nepřítomnost mobilního signálu nás mírně znepokojila, protože jsem si v tom spěchu její polohu nikam nenapsal. Naštěstí jsem si matně pamatoval obrázek mapy a žádné velké bloudění se tak nekonalo. Dlouho do noci jsme seděli a povídali, pěkně potmě, jen s obrázky, které na stěny kreslil oheň z kamen. Vymysleli jsme ďábelské věci. Druhý den jsme se zašli podívat na Sokolí skály, letní lezení nic moc, ale v zimě se sem vrátíme. Prošli jsme Vysoký hřbet až na Kopřivník a jeli domů. Díky moc Ladine.

Konečně jsem se odhodlal vyrazit s dětmi do Beskyd úplně sám. To znamená naložit věci a děti v Brně do auta, urazit 200km, přežít celý víkend, znovu sbalit věci a děti a vrátit se v neděli zpět do Brna. To vše bez Markét, to je pro mně vždy velká výzva. [caption id=“attachment_8681” align=“aligncenter” width=“450”] Odjezd z brna v pátek[/caption] Vše začalo ve čtvrtek večer. Maky zmizela v keramice a já jsem zahájil přípravy na víkend odpoledním a večerním hlídáním dětí. Děti řádily, já cvičil na dobro, pohoda … a najednou šup, Matýsek si rozbil hlavu o troubu, kterou otevřel, aby si udělal kakao.

Zapomenuté hory se schovávají daleko na severu, v bývalých Sudetech. Moc lidí tam nepotkáte, chaty tam taky nejsou, před turismem je pěkně stíní Jeseníky, jen tak náhodou se tyhle hory člověku do cesty nepřipletou. V kopcích je spousta zaniklých obcí a Genius loci je cítit na každém kroku. Krajina přesně pro lidi jako jsem já. Řeč je o Rychlebských horách. Po Sudetech se toulám už dlouho, vždy mě lákaly, nikdy jsem ale nezjistil proč. Musí to být něco z minulého života. Nedávno jsem doma z knihovny vytáhl knihu Petra Mikšíčka Sudetská pouť aneb Waldgang a říkal jsem si, že musím taky vyrazit, aspoň na den. A když teď kvůli kotníkům nemůžu běhat, bylo jasné, že pojedu na kole, tak jako za starých časů.

Tři dny v Beskydech. Krásné počasí nás provázelo na Ostrém, na Ropici, na Filipce i Loučce. Po dlouhé době jsem se projel na kole po horských hřebenech kolem Třince - tak jako kdysi, když jsem tady pracoval v nemocnici a na horách jsem byl skoro každý den. Vzpomněl jsem si na vyjížďky až k lysé, na horách přes týden v podvečer nebývali žádní lidé, domů jsem se vracel potmě. Na Chatu a zpět do Třince.

Víkendové ochlazení nás nalákalo na odvážnou akci - dostat se s dětma na Praděd. A aby to bylo opravdové dobrodružství, rozhodli jsme se spát ve stanu. Zvládli jsme všechno. Náš hrad jsme postavili v kemu ve Vrbně pod Pradědem a nahoru, na nejvyšší horu jsme se vypravili v neděli brzy ráno. Ovčárnu jsme tak stihli krásně bez lidí, jen pár turistů se tam motalo. Až na pár metrů to Adélka i Matýsek zvládli nahoru a dolů - sedm a půl kilometru s dvouset metrovým převýšením. Parádní výlet.

Jsem moc rád, že jsem si mohl s SK Bandem zahrát na Ostrém - na místě, kde kdysi celé mé muzicírování začalo. Společnost to byla vskutku vybraná, The Jumber Cables a Red And White. Díky Lukášovi, že to vše tak pěkně zařídil.

S Ladinem a Karlem jsme pobyli pět dní v Tatrách. Pro mně takový malý návrat po dlouhých letech tátování. Je fajn mít kolem sebe takové lidi, zvlášť když prší a hlavu obestírají chmury a zaječí úmysly. Já se vrátím … [gallery columns=“5”]