Modrý Pavouček

Beskydská výprava, na které jsme posunuli hranice ve dvou směrech. Za prvé - šli jsme na místo, na kterém nestojí žádná chata a motivace dětí v podobě hranolek, chipsů, kofoly a podobně nebyla možná. Za druhé - bylo to hodně do kopce. Matýsek i Adélka kopec zvládli jako nic, místy i běželi, neuvěřitelné. Muřinkový vrch mám moc rád, znám ho ještě z dob, kdy tam člověk nepotkal živáčka. Byl jsem tam mockrát na kole, jednou i na běžkách když nebyly žádné stopy. Jednou jsme tam s Markét spali ve stanu. Je to místo, které leží v přibližně v polovině “hraničního hřebene”. Cestu zpátky jsme vytipovali v mapě tak, abychom šli po horských loukách a vydrželi vysoko co nejdéle. Vyšlo nám to krásně, všem tuhle procházku doporučujeme.

Ze Svratky jsem utekl na jeden den a noc na Boženku. Přivezl jsem si kolo a celý den jsem jel po kopcích bez velkého plánování. Nejdříve přes Paprsek na Smrk, pak dolů úžasným sjezdem kolem Sokolích skal až do Žulové. Dobloudil jsem k Rychlebským stezkám, které byly zavřené (jeden zákaz od správců, druhý od Českých lesů), ale z části jsem je stejně projel. Původní plán na cestu přes Rejvíz jsem musel zavrhnout a z Jeseníku jsem začal stoupat na Šerák. Kopce mě v poslední době hodně baví a tenhle stál za to, převýšení kolem kilometru. Na Šeráku jsme se sešli s Ladinem a Zitou, kteří běželi z Boženky jinou cestou. Dorazili nahoru asi minutu po mně, neuvěřitelná náhoda. Dali jsme nějaké dobroty, pivo a hurá zpátky. Byl jsem trošku nejistý z cesty dolů - potřeboval jsem na stranu k Ramzové. Varianta sjezdovka se ukázala jako správné řešení, za pár minut jsem byl dole v sedle a stoupal na pláně nad Ostružnou. Je to nádherný kraj, moc dobře vím proč sem jezdím. Z bývalé vesničky Kronfelzov jsem sjel dolů a vybojoval poslední velké stoupání na kopec Větrov a k Božence. Hodinu po mně dorazila Zita s Ladinem a za další hodinu Martin Vitásek s Luckou. Pak už jen oheň, dobroty, pivo, víno, slivovice, dobrá společnost, trošku muziky a před druhou do hajan. Nádhera.

Jsem rád, že jsme se nakonec dohodli na poslední lyžování na zbytcích sněhu v Jeseníkách. Počkali jsme si na pěkné počasí a vyrazili na dvoudenní výpravu. Dali jsme si limit 400 korun za výjezd na Ovčárnu, což bylo málo. Chtějí pět set. A tak podruhé tento rok parkujeme na Hvězdě, balíme boty do batohu, lyže taky na batoh a tradá v teniskách směr Velký kotel. Tentokrát jsme zkusili Kapitánskou cestu. Kolem Eustachovy chaty jsme vylezli na hřeben a hned první sjezd jsme dali středem Velkého kotle skoro až dolů. Je to krása. Ještě jeden sjezd jsme dali do Kotle a vydali se přes hřeben nakouknout do Sviního dolu. U boudy na Vysoké holi seděl turista a když jsme se vedle něj zjevili v přeskáčích s lyžemi na batozích, nechápal co se děje. Měl nás jistě za blázny. Cesta do Sviního dolu byla krušná. Musel jsem Laďu pořád přesvědčovat, že to bude dobré. Ke konci už jsem byl taky na vážkách, ale najednou se objevil sníh a následoval krásný sjezd skoro až dolů k potoku. Taky nádhera veliká, nejlepší firn jaký si dovedu představit. A pak zpátky nahoru, přes hřeben k Eustachově chatě a stejnou cestou na Hvězdu. Tam nám z okénka prodali pivo a polévku, krásná to tečka.

Chata na Ostrém je dobré virové útočiště. Cizího člověka tady rozhodně nepotkáte. V Brně bylo krásně teploučko, ale nahoře na Beskydských hřebenech se ještě zima úplně nevzdala. Na chalupu jsme dorazili v pátek odpoledne a byli jsme rádi, že jsme se nahoru autem dohrabali. Těch varování, že nevyjedeme bylo tentokrát hodně. Cesty jsou hodně rozježděné od lesáků a s osobákem to není vůbec zadarmo. Ale zvládli jsme to (chudák auto). V chalupě bylo teplo, v kamnech stačilo rozfoukat pár žhavých uhlíků a měli jsme zatopeno. Obojí tam zbylo po ségře, která tam s rodinkou byla jen pár hodin před námi. Zůstali jsme do neděle a celou dobou bylo úplně jasno. Přes den sluníčko, v noci hvězdy a jasný měsíc, no nádhera. Jen škoda, že tam s námi nemohli být (pro jistotu) rodiče, příště už to snad vyjde. Mamka nám aspoň navařila spoustu dobrot, které nám vystačily na celé tři dny - mockrát děkujeme.

Hlásili krásné počasí, zimu a mráz. Podle fotek od ostatním vidím, že sníh v Jeseníkách pořád je. Jarní firny považuji za nejhezčí lyžování a tak stačilo málo a výprava s přespáním byla během pěti minut naplánována. Nalákal jsem věrného druha Ládina a mohlo se jet. V úterý večer provádíme rychlý přesun na rozcestí Hvězda nad Karlovou studánkou. Chvíli řešíme parkování, parkoviště je zavřené závorou. Nakonec přejíždíme travnatý ostrůvek a jako jediné auto parkujeme na obrovském parkovišti. Rychle balíme a vyrážíme v teniskách, sněhu zatím moc není. Je úplné jasno, svítí hvězdy a měsíc, nááádhera. Je zima, a pořádná. Původní plán byl dojít na Eustachovu chatu, udělat si tam oheň, zahřát se a přespat na verandě. Oheň nám nevyšel, ohniště i všechno dřevo v okolí bylo pod půl metrem tvrdého firnu. Noc byla studená, velice studená, brrr (zpětně jsem dohledal, že bylo kolem -13 stupňů). Ráno zkouším zapálit lihový vařič a nic, líh nehořel. Ještě, že Láďu napadlo naházet do lihu dřívka a papír a vařič oživil. Pak už jsme lyžovali, užívali si sluníčka, odpočívali na pěkných místech a byl to super den. Dík Ládine.

Na další mé mikrodobrodružství jsem si přizval Ládina, dlouho jsem ho přemlouvat nemusel. V pátek pozdě večer jedeme z Brna do Jeseníků s plánem strávit tam noc a den, trošku polyžovat, projít se po hřebenech, užít si sluníčka. Tentokrát žádné boudy, tunely ani jiné přistřešky. Máme s sebou stan a míříme na hlavní hřeben. V autě dolaďujeme logistiku výpravy. Chceme se v sobotu vrátit po sjezdovce do Koutů a mít tam někde auto. Nechce se nám ale v noci šlapat z Koutů až na hřeben. Zkoušíme taxíka, ale neklaplo to - 500kč za cestu z Koutů na dolní nádrž se nám zdá moc. Jedem autem nahoru kam až to po ledu jde, schováváme tam věci, pak autem zpátky dolů na parkoviště u Pelikána a na lehko stejnou cestou nahoru k věcem. Dál už ťapem na lyžích, po sněhu a ledu, temnou nocí nahoru. Kolem jedné v noci začínáme chystat spaní na krásném místečku pod Velkým Májem (pro ty co ví, tak šlo o hřebínek mezi Májem a Saša peakem). Ve dvě už se zahříváme ve spacácích a je nám dobře. Tenhle typ podnikání mě začíná bavit. Cítím jak mě pohodlí města ubíjí.

Více než rok nosím v hlavě článek Erika Hesse a téměř každý den se mi vynoří. Jednoduché pravidlo, které si tento norský dobrodruh předsevzal zní - vyrazit nejméně jednou za měsíc ven a přespat tam. Bylo na čase, abych začal bojovat se svojí pohodlností a nápad s měsíčním závazkem zní jako super výzva. Tak tohle je první. V sobotu dopoledne jsem bruslil s dětma v Brně, po obědě jsme vyrazili na kolo, ale já stejně celý den spřádal plány na večer, noc a neděli. Když vyrážím do hor sám, je to vždy dilema, napůl se mi chce, napůl ne, hledám důvody proč jet, proč nejet. Ale vyrazil jsem. Batoh sbalený hodně nalehko - spacák, žďárák, karimatka, termoska a vařič. Kolem deváté parkuju v Koutech nad Desnou a tradá nahoru. Teď už se cítím dobře a všechno váhání je pryč. Fouká vítr, stromy šumí, je celkem teplo, v klidu šlapu nahoru po sjezdovce. Plán je jasný - zkusit přespat v krásné chatičce pod horní nádrží. Kdyby to náhodou nešlo, tak v podobné chatičce pod Tupým vrchem. Když se blížím k první z nich, vidím světlo v okně a jsem naštvaný. Nakouknu dovnitř, ale někdo tam spí a má velkého psa. Uff. Jdu dál, sjíždím k druhé chatce, ale množství stop mluví jasně. Taky zkouším otevřít, ale obrovský pes, bernardýn?, mě nenechá ani nakouknout. Tohle jsem nečekal. Fouká silný vítr a kopat něco ve sněhu se mi moc nechce. Napadla mě ještě jedna možnost - tunel do štoly mezi horní a dolní nádrží měl vždy otevřený prostor před vchodem. Sjíždím ještě kousek a tradá, vstup je krytý před větrem, dokonce je tam sucho, ani vločka sněhu. Trošku mě zarazila kamera a čidlo pohybu, ale zašil jsem se do rohu, čidlo přestalo reagovat, kamera se dívala jinam a rychle jsem usnul.

Výprava jako za starých časů. Ve všední den jsme se Špekem, Ládinem a dalšíma zaparkovali na dolní nádrži a vydali se přes Saša peek na Máj. Lyžovali jsme dolů na cestu a po dlouhých letech se dalo jezdit až dolů k potku. Nebyl bych to já, kdybych si neprosadil něco extra. Po pár sjezdech z Máje jsme se s Ládinem vydali k Františkově myslivně, Hubertce a pak dále přes Velkou Jezernou na horní nádrž. Nemám ten úsek na skialpech moc rád, na dlouhé rovninky ty lyže nejsou stavěné, ale tentokrát těch pár kiláků uteklo celkem rychle. Na závěř jsme si dali krásný sjezd z Mravenečníku až dolů do Koutů. Baví mě to neuvěřitelně, je fajn, že už zase jezdím.

O víkendu proběhl devátý (pokud dobře počítám) ročník akce, kterou pečlivě organizuje Tom. Jsem rád, že to tak je. Tentokrát se podařilo domluvit chatu Bobinu, která je schovaná v lesích pod Petrovými kameny. V pátek jsme se snažili vyjet auty co nejvýše. Čtyřkolky hrabaly, hrabaly a hrabaly, nakonec jsme parkovali pod Zámčiskem. Na chatu to bylo jen tři kiláky, což přivítali hlavně tahači bobů s bečkami. Chata je to nádherná, nově postavená, utěsněná, kolem jen les a ticho. Hrálo se, zpívalo se, popíjely se dobroty, vařil se guláš a zelňačka. Ze soboty na neděli byla jasná úplňková noc a s Peťou jsme se po půlnoci pěkně prošli na Petráky, ze kterých jsme si dali super sjezd dolů přes Kurzák. Ježdění v noci mezi stromy mě baví. Na viděnou ze rok na další chatě.

Letošní vánoce jsme promarodili. Spoustu času jsme proseděli u televize, u her a různých domácích lumpáren. Nakonec to ale vyšlo dobře, děti dobraly antibiotika a na pár dní jsme přejeli do Třince, kde jsme se potkali s celou rodinou. Já jsem se snobsky sbalil a na jednu noc jsem vyběhl nahoru na Ostrý. Bylo to úžasné. Široko daleko ani živáčka, zatopil jsem si v kamnech, uvařil čaj a dlouho do noci četl. Ráno jsem seběhl dolů do Tyry a vrátil se k rodince. Potěšilo mě, že obnovili turistickou značku od hájenky z Tyry. Chodím tam od malička a jsou na ní nejhezčí úseky, třeba přechod přes potok.