Modrý Pavouček

Více než rok nosím v hlavě článek Erika Hesse a téměř každý den se mi vynoří. Jednoduché pravidlo, které si tento norský dobrodruh předsevzal zní - vyrazit nejméně jednou za měsíc ven a přespat tam. Bylo na čase, abych začal bojovat se svojí pohodlností a nápad s měsíčním závazkem zní jako super výzva. Tak tohle je první. V sobotu dopoledne jsem bruslil s dětma v Brně, po obědě jsme vyrazili na kolo, ale já stejně celý den spřádal plány na večer, noc a neděli. Když vyrážím do hor sám, je to vždy dilema, napůl se mi chce, napůl ne, hledám důvody proč jet, proč nejet. Ale vyrazil jsem. Batoh sbalený hodně nalehko - spacák, žďárák, karimatka, termoska a vařič. Kolem deváté parkuju v Koutech nad Desnou a tradá nahoru. Teď už se cítím dobře a všechno váhání je pryč. Fouká vítr, stromy šumí, je celkem teplo, v klidu šlapu nahoru po sjezdovce. Plán je jasný - zkusit přespat v krásné chatičce pod horní nádrží. Kdyby to náhodou nešlo, tak v podobné chatičce pod Tupým vrchem. Když se blížím k první z nich, vidím světlo v okně a jsem naštvaný. Nakouknu dovnitř, ale někdo tam spí a má velkého psa. Uff. Jdu dál, sjíždím k druhé chatce, ale množství stop mluví jasně. Taky zkouším otevřít, ale obrovský pes, bernardýn?, mě nenechá ani nakouknout. Tohle jsem nečekal. Fouká silný vítr a kopat něco ve sněhu se mi moc nechce. Napadla mě ještě jedna možnost - tunel do štoly mezi horní a dolní nádrží měl vždy otevřený prostor před vchodem. Sjíždím ještě kousek a tradá, vstup je krytý před větrem, dokonce je tam sucho, ani vločka sněhu. Trošku mě zarazila kamera a čidlo pohybu, ale zašil jsem se do rohu, čidlo přestalo reagovat, kamera se dívala jinam a rychle jsem usnul.

Výprava jako za starých časů. Ve všední den jsme se Špekem, Ládinem a dalšíma zaparkovali na dolní nádrži a vydali se přes Saša peek na Máj. Lyžovali jsme dolů na cestu a po dlouhých letech se dalo jezdit až dolů k potku. Nebyl bych to já, kdybych si neprosadil něco extra. Po pár sjezdech z Máje jsme se s Ládinem vydali k Františkově myslivně, Hubertce a pak dále přes Velkou Jezernou na horní nádrž. Nemám ten úsek na skialpech moc rád, na dlouhé rovninky ty lyže nejsou stavěné, ale tentokrát těch pár kiláků uteklo celkem rychle. Na závěř jsme si dali krásný sjezd z Mravenečníku až dolů do Koutů. Baví mě to neuvěřitelně, je fajn, že už zase jezdím.

O víkendu proběhl devátý (pokud dobře počítám) ročník akce, kterou pečlivě organizuje Tom. Jsem rád, že to tak je. Tentokrát se podařilo domluvit chatu Bobinu, která je schovaná v lesích pod Petrovými kameny. V pátek jsme se snažili vyjet auty co nejvýše. Čtyřkolky hrabaly, hrabaly a hrabaly, nakonec jsme parkovali pod Zámčiskem. Na chatu to bylo jen tři kiláky, což přivítali hlavně tahači bobů s bečkami. Chata je to nádherná, nově postavená, utěsněná, kolem jen les a ticho. Hrálo se, zpívalo se, popíjely se dobroty, vařil se guláš a zelňačka. Ze soboty na neděli byla jasná úplňková noc a s Peťou jsme se po půlnoci pěkně prošli na Petráky, ze kterých jsme si dali super sjezd dolů přes Kurzák. Ježdění v noci mezi stromy mě baví. Na viděnou ze rok na další chatě.

Letošní vánoce jsme promarodili. Spoustu času jsme proseděli u televize, u her a různých domácích lumpáren. Nakonec to ale vyšlo dobře, děti dobraly antibiotika a na pár dní jsme přejeli do Třince, kde jsme se potkali s celou rodinou. Já jsem se snobsky sbalil a na jednu noc jsem vyběhl nahoru na Ostrý. Bylo to úžasné. Široko daleko ani živáčka, zatopil jsem si v kamnech, uvařil čaj a dlouho do noci četl. Ráno jsem seběhl dolů do Tyry a vrátil se k rodince. Potěšilo mě, že obnovili turistickou značku od hájenky z Tyry. Chodím tam od malička a jsou na ní nejhezčí úseky, třeba přechod přes potok.

Je páteční večer a sedím v autě, které uhání do hor kousek od mého rodného města, do Kysuckých Beskyd. Mám s sebou dobro, karimatku, spacák, něco k jídlu a samozřejmě dobré pití. Po dlouhých letech to vypadá, že se konečně podívám k Michalovi Wawrzyczkovi na chalupu. Tolikrát jsme o ní mluvili… A byl to krásný víkend. Chalupa na samotě kousek pod vrcholem Velké Rači. Autem až kam to šlo, pak dva kilometry pěšky do kopce. Nikde nikdo, tma, na nebi hvězdy. Společnost velkolepá - Martin Vitásek, Peťan z Nebor a od soboty Adam Zielonka s Maxem. Z hraní jsem měl fakt radost, z hor taky, sedět si tak u kamen, ve kterých praská dřevo, nemuset nic dělat … to mě baví.

Zřejmě poslední výlet do Beskyd před tím, než napadne sníh. Matýsek s Adélkou byli nemocní, Markét se zotavovala z výletu do Roháčů, takže jsem měl celkem dost prostoru pro toulky na kole. Jeden výlet jsme udělali s Matýskem, kterého jsme pořádně navlíkli, aby se nenachladil ještě více. Šli jsme na Kamenitý, dali jsme si tam oběd a celou cestu tam i zpět jsme probírali svět Minecraftu - spolehlivá motivace pro jeho nožičky - když se povídá o Minecraftu, tak šlape jak mašina.

Neuvěřitelné, po šesti letech jsme s Markét poprvé sami na horách. Rodiče hlídali dětičky a bylo třeba toho využít. Z Třince je to do Tater kousek a tak jsme vyrazili na Roháče. Není moc co dodat. Počasí bylo dokonalé a celé kolečko, které jsme si naplánovali jsme zvládli mnohem rychleji než jsme čekali. Byla to nádhera, tohle jsou opravdové hory. Už aby Mates s Áďou trošku povyrostli a mohli chodit s námi.

Opět jsem se pracovně ocitl ve Walldorfu a shodnou okolností jsem získal dost volného času. Neváhal jsem ani chvilinku, naložil jsem kolo, sedl do auta a hurá směr Schwarzwald. Minulá výprava do těchto končin dopadla na výbornou a tak jsem se těšil na další kilometry v krásných lesích a údolích, kterých je tady nepočítaně. V té rychlosti jsem si nestihl pořešit jídlo a pití a tak jsem vyrážel s baťůžkem, ve kterém jsem měl dvě tatranky a pár euro na příležitostné nákupy. Zpočátku se jelo krásně, sluníčko svítilo, nabíral jsem metry, užíval jsem si krajiny. Někde za půlkou se počasí zhoršilo, začala mi být zima a jedna tatranka mi moc nepomohla. Navíc se kolem začalo hemžit nějak moc aut a hlavních cest. Nahoře na hřebeni jsem minul i nějaké stánky s občerstvením, ale tušil jsem ceny s horskou přirážkou a tak jsem raději jen projel, abych si nedělal zbytečné chutě. Nějak jsem to doklepal do Freundenstadtu, velkého města v 800m nad mořem a tam objevil malinkou pekárničku. Koupil jsem si koláč a preclíky. Mňam, to byla dobrota. Na původní plán - jet po hřebenech, jsem 40km před cílem rezignoval. Dostal jsem se do míst, kde nebylo moc pěkně a hluk hlavní cesty mi kazil radost. Sjel jsem dolů do údolí a po krásných cyklostezkách jsem se vrátil k autu. Tahle část Německa je nádherná, to se musí uznat, máme ještě hodně co dohánět.

Na víkend nehlásili moc dobré počasí, ale i tak jsme vyrazili do Svratky. Byla to nejspíš poslední možnost jak tam pobýt než bude chalupa zazimována. V sobotu jsme se vydali na kola a v autě, na poslední chvíli, Maky vymyslela pěkné kolečko od Pilské nádrže přes Polničku se zastávkou v naší oblíbené hospůdce Nový Mlýn. Ještě že tak, vyšlo nám to krásně. Teda až na tu zimu, která mě celou cestu provázela. Všude bylo žluto a dětičky celý okruh pěkně odšlapaly. Zase se nám povedlo prozkoumat kus neznámého území. Příští rok, až se sem vrátíme, budou mít oba naši malí průzkumníci větší kola, snad jim budeme ještě stačit.

Čtyři dlouhé dny a noci strávené v Rychlebských horách a Jeseníkách. Vydal jsem se pomoct Báře a Petrovi s organizací Ultramaratonu Zapomenuté hory. Čekalo mě značení tras, toulání se úžasnou krajinou a skoro šestnáct hodin strávených na občerstvovačce Mates kousíček pod vrcholem Smrk. Malinko se nestíhalo a trasa se chystala do poslední chvíle. Stejně se vše nestihlo. Projezdil jsem půlku Rychleb autem a jednu noc jsme nespali vůbec. Ale bavilo mě to. Rychleby mají velké kouzlo, pohybovat se v noci v lese za naprosté tmy, daleko od lidí, v Sudetech, to mě nikdy neomrzí.