Modrý Pavouček

Cestou zpátky jsme se rozhodli vylézt na některou ze sopek, kolem kterých se projíždí těsně před příjezdem do Mostu. Volba padla na Ranou (přemýšleli jsme ještě o Oblíku). Byla to rychlá akce. Za půl hodinky jsme byli na hřebeni a po něm jsme došli na nejvyšší místo. Z vrcholu byl krásný rozhled na všechny strany. Vítr sílil a sílil, až jsme se nakonec báli, že to Adélku odnese. Tuhle krátkou procházku rozhodně doporučujeme všem, kdo budete projíždět kolem.

Tento víkend proběhl druhý ročník víkendové akce, na kterou nás pozval Peťa Frenc do Orliček. Na jeho novou chalupu se opět sjela banda super lidí, pričemž větší polovinu tvořily děti. Opět se hrálo, popíjelo, posedávalo, koupalo a výletovalo. Děti utvořily malý gang a dělaly si vlastní program. Ke sledování vetřelce pozdě v noci by člověk sice mohl mít výhrady, ale aspoň byl klid a žádné zlé sny z toho nakonec nebyly. Za zmínku stojí prudký slejvák, který přišel v sobotu odpoledne. Voda v potůčcích okamžitě stoupla a že se něco děje jsme zjistili až když ze zahrady začala odjíždět bečka s pivem. Tu jsme chytili, ale na dně potůčku se chladilo několik láhví drahého pití. Vše zmizelo s kalnou vodou. Po dešti jsme poslali děti na lov a všechny láhve se nakonec našly. Dobrá akce. Těšíme se na další rok.

Adélka chodí poslední týden do školky. Aby se Matýsek doma nenudil, tak jsme vyrazili na pánskou jízdu do Třince. Matýsek se spiklenecky spolčil se Sofi od ségry, mamka pomáhala s hlídáním a já měl konečně trošku volna na kolo. Hned po příjezdu jsem vyrazil na Javorový, vedro příšerné, ale nohy pěkně šlapaly. Je vidět, že kiláky naježděné na silničce se projevují i na horách. Druhý den jsem si dal silničkový výjezd na Visalaje. Dlouho jsem se na to těšil. Sice bylo taky vedro a dusno, ale povedlo se, paráda. A zvládli jsme i výlet s mamkou na kolech k Olze, kde jsme se pěkně počvachtali v tůňkách “Pod Skalkou”.

Dnešní výlet jsem nosil v hlavě těměř rok. Právě před rokem jsem projížděl Chřiby na kole cestou z Brna do Třince a tato část hřebene se mi tehdy hodně líbila. Říkal jsem si, že sem musím vzít i Maky s dětmi. Vyrazili jsme s Kámovcema, ale bohužel bez Markét, kterou skolilo Covidové očkování a ležela doma v posteli. Cesta autem z Brna na Bunč byla šílená. Projeli jsme tisíce zatáček po uzoučkých silničkách, navigace se tentokrát opravdu vyřádila. Na rozdíl od Kámy jsme ale nemuseli zastavovat pro nevolnost členů posádky. Šli jsme po červené z Bunče na Brdo, kde jsme vylezli na krásnou kamennou rozhlednu - asi jednu z nejhezčích co jsem kdy viděl. Cestou zpátky jsme trošku polezli na bezejmenných kamenech v lese a po návratu na Bunč jsme si dali pozdní oběd. Děti řádily, pohoda, vydařený výlet.

Poprvé na Božence s celou rodinou. Přijeli jsme jen na jednu noc, ale i tak jsme toho stihli docela dost. Do Nové Seninky jsme se zajeli podívat na pozemek, na Paprsku jsme byli několikrát (hlavně kvůli trampolín), došli jsme po hřebeni až na Smrk a taky jsme stihli prohledat okolí chaty s detektorem kovů (našli jsme spousty drátů a starý rezavý nůž).

Akce, která by se dala nazvat “Co se dá stihnout za jeden víkend”. V pátek jsme se s dětmi přesunuli k našim do Třince. V sobotu dopoledne jsme se s Markét vydali na Slovensko. Přes Žilinu a Bánskou Bystricu jsme, naštěstí bez kontrol na hranicích, dorazili do Španie doliny - místa konání festiválku Špangrass Fest. Já jsem rovnou naběhl na zkoušku s kapelou, ale v podvečer bylo dost času na procházku. Kdysi se všude kolem těžil cín a okolní kopce jsou prošpikovány štolami. Jedna z nich dokonce vede skrz kopce do sousední doliny - kdysi se to prý dalo projít za 45 minut (po modré značce horem to je přes dvě hodiny). Večer jsme s SK Bandem odehráli vystoupení jako hlavní kapela večera. Vtipný byl pán, který se během vystoupení dostal na pódium a museli ho polonásilím odvést, chystal se skočit do publika. Zázemí pro muzikanty bylo super, dostali jsme guláš, špízy, pivo, samé dobroty. Druhý den jsme s Loes vyrazili na výlet. Popojeli jsme autem do Starých hor a šli nekonečným stoupáním na Majerovu skálu. Úžasné místo. Nakonec jsme stihli konec narozeninové oslavy u našich i vlak na Třineckém nádraží, kterým Loes pokračovala do Prahy. V neděli večer jsme byli zpátky v Brně. Uff. Prostě akční víkend.

Akci “Boženka na kole” jsem nosil v hlavě skoro rok a s radostí oznamji, že konečně došlo na realizaci. Stačily na to dva dny pěkného počasí a Laďa (díky moc za všechno), který tam jel autem něco vyřídit a vyřešil tak převoz oblečení a jídlo na večer. Nakonec jsem našlapal 340 kilometrů, nastoupal asi 3000 metrů a projel místa, na která bych se bez kola asi nikdy nedostal. Jel jsem úplně nalehko, jen pití a v kapse dvě tatranky. Lukáš z Šumperka, drsný cyklista, mi hodně poradil a nakreslil do mapy ideální trasu - málo kopců, minimální provoz, dobrý asfalt a skoro pořád krásná příroda. Patří mu za to velký dík. Užíval jsem si to velice. První zastávku na jídlo jsem dělal po 122 kilometrech ve Štítech. Plánovaný oběd na Drozdovské pile se nekonal, bylo zavřeno. Z Červené vody už to bylo velké trápení. Sluníčko pralo, nebylo mi dobře, asi úpal nebo úžeh. Nepomohlo ani nealko pivo v Králíkách. Závěrečné stoupání na Paprsek mi dalo hodně zabrat, dál už by se mi fakt jet nechtělo. Ale to pivo, studený vítr a dlouhé zevlování venku s krásným výhledem na Jeseníky, to vše mi rychle spravilo náladu. Na Božence jsem byl dříve než Laďa, tak jsem zalezl do spacáku a na dvě hodiny usnul. Večer jsme udělali oheň, grilovali zeleninu, k tomu pivo, víno, no pohoda jako vždy. Druhý den mě čekala cesta zpátky a moc se mi nechtělo. Bylo mi pořád trochu špatně ze sluníčka, stačilo pár paprsků a už se mi zvedal žaludek. Ale výzva je výzva. Nakonec se mi jelo lépe - přísně jsem dodržoval jídelní a pitný režim - co 20 kilometrů něco sníst pořád pít. Ke konci už jsem i závodil s ostatními cyklisty a narozdíl od prvního dne bych klidně jel ještě dál. Dobré to bylo.

S výpravou na posledními Jesenické firny jsme dlouho vyčkávali, ale vyplatilo se. V pondělí večer jsme vyrazili strávit krásnou úplňkovou noc na Boženku s plánem přejet ráno do Jeseníků. Vzali jsme s sebou Dana, taťku dvou holčiček, kde jedna chodí s Adélkou do školky a druhá s Matýskem do školy. Slíbil jsem mu to a jsem rád, že to takhle pěkně vyšlo. Noc na Staroměstsku je pro mně vždy zážitkem. Svítil měsíc, dělali jsme oheň, baštili dobroty, jen škoda, že jsme nemohli zůstat déle. Ráno jsme se pomalu přesunuli na Ramzovou (dojeli jsme tam před polednem) a vyrazili po zbytcích sněhu nahoru. Oblast Šeráku a Keprníku zatím na skialpech nemáme prozkoumanou a vypadalo to, že klukům se do sjezdů do neznáma moc nechce. Ale na Šeráku se najednou objevil Slávek, neuvěřitelná náhoda. Je to náš kamarád z Lipové, kterému už je 70 let, ale není to vůbec znát. Na Šerák to z Ramzové zvládl rychleji než my a celý zbytek dne s nám pěkně držel tempo. A bylo jasné, že se jde lyžovat. Slávek, jakožto místní znalec, nás navedl na krásný sjezd korytem Klepáčského potoka. Prudký sjezd smrkovým lesem po rozměklém firnu. Krása. Přes chatu Moricku jsme pak vyšli na vrchol Keprníku a přes Šerák jsme se krásným dlouhým sjezdem dostali zpátky k autu. Opět parádní akce. Danovi posílám velký dík za fotky.

Beskydská procházka na jedno záměrně utajené místo. Dostali jsme tam totiž vynikající pizzu a nemuseli jsme ji baštit venku na stojáka. Naše děti dostaly příležitost vyválet se ještě jednou ve sněhu a plně toho využily. Byly napůl promočené ještě než jsme vyšli. Na konci výpravy jsme museli všechno oblečení zabalit a doma odmočit ve škopku s vodou. To ale vůbec neznamená, že by se nám to nelíbilo. Bylo so super. Ještě jednou díky organizátorům.

Nečekaná nadílka sněhu, rozvolněný pohyb po republice a zprávy o záchranách lidí uvízlých ve sněhu na hřebenech. To vše mě nenechalo klidným a velice rychle se zrodil plán zopakovat akci Hraniční hřeben na běžkách. Bylo mi jasné, že nebudou stopy, že to půjde pomalu a že to bude dřina. Ale výzva už tady byla a já se jen tak nevzdám. Taťka mě hodil autem do Mostů, lyže jsem hodil na záda a vyrazil jsem svižně po vyšlapaném chodníčku na hřeben. Lyže jsem obul kousek před Skalkou a oddechl jsem si, že je dost sněhu. Vůbec jsem si do té chvíle nebyl jistý jak to nahoře vypadá a jestli to vůbec na běžkách půjde. Mezi Skalkou a Kamennou chatou jsem si povídal se skialpošem, kterého jsem dohnal. Taky šel sám a tajně jsem doufal, že bychom spolu mohli prošlapávat stopu. Ale byl jsem mnohem rychlejší, tak jsem mu za chvilku zmizel v mlze. Až na Velký Polom byla cestička dobrá, pak už to bylo horší. Potkal jsem pár lidí a pohyb mě nestál ani moc sil. Pohoda. Za Muřinkovým vrchem už to bylo horší. Jedna stopa, která se hodně bořila. Úsek na Malý polom mě stál hodně sil. Hodně mě zpomalovaly potoky, které bylo třeba přelézat. Bral jsem jako samozřejmost, že z Malého Polomu bude více stop, ale bohužel, mým směrem nevedla žádná. Nikdo nešel ze Slavíče na Bílý kříž. Nechtělo se mi šlapat stopu úplně neporušeným sněhem. Tak jsem se vydal po skialpové stopě na Kozí hřbety s vědomím, že sjezd dolů bude peklo. Znám to tam dobře, nemohlo to dopadnout dobře. A taky že jo. Skialpové stopy došly na hranu skalnatého srázu, otočily se a šly úplně jinam. A mě čekal sjezd lesem. Bylo to šílené (viz. fotky). Celá cesta až na Slavíč byl očistec. Sníh se bořil, nejelo to, začínal jsem být unavený. Jediné co mi dodávalo sílu bylo vědomí, že ze Slavíče už stopa povede. Na Slavíč jsem dorazil a dal jsem si tam vynikající česnečku (minutu před zavřením). Ze Slavíče dál jel jediný běžkař a boj s mokrým sněhem pokračoval. Z Kamenitého se pak připojila projetá stopa, uff, to byl pocit, najednou to jelo samo. Až na Ostrý se jelo krásně, užíval jsem si to a věděl jsem, že to zvládnu až do konce. Pod Kozincem mě zase vyzvedl taťka a domů jsem se dostal pěkně za světla. Celé mi to zabralo asi šest hodin, nikde jsem neodpočíval, vše bylo mokré, tak si ani nebylo kam sednout.