Modrý Pavouček

Beskydská procházka na jedno záměrně utajené místo. Dostali jsme tam totiž vynikající pizzu a nemuseli jsme ji baštit venku na stojáka. Naše děti dostaly příležitost vyválet se ještě jednou ve sněhu a plně toho využily. Byly napůl promočené ještě než jsme vyšli. Na konci výpravy jsme museli všechno oblečení zabalit a doma odmočit ve škopku s vodou. To ale vůbec neznamená, že by se nám to nelíbilo. Bylo so super. Ještě jednou díky organizátorům.

Nečekaná nadílka sněhu, rozvolněný pohyb po republice a zprávy o záchranách lidí uvízlých ve sněhu na hřebenech. To vše mě nenechalo klidným a velice rychle se zrodil plán zopakovat akci Hraniční hřeben na běžkách. Bylo mi jasné, že nebudou stopy, že to půjde pomalu a že to bude dřina. Ale výzva už tady byla a já se jen tak nevzdám. Taťka mě hodil autem do Mostů, lyže jsem hodil na záda a vyrazil jsem svižně po vyšlapaném chodníčku na hřeben. Lyže jsem obul kousek před Skalkou a oddechl jsem si, že je dost sněhu. Vůbec jsem si do té chvíle nebyl jistý jak to nahoře vypadá a jestli to vůbec na běžkách půjde. Mezi Skalkou a Kamennou chatou jsem si povídal se skialpošem, kterého jsem dohnal. Taky šel sám a tajně jsem doufal, že bychom spolu mohli prošlapávat stopu. Ale byl jsem mnohem rychlejší, tak jsem mu za chvilku zmizel v mlze. Až na Velký Polom byla cestička dobrá, pak už to bylo horší. Potkal jsem pár lidí a pohyb mě nestál ani moc sil. Pohoda. Za Muřinkovým vrchem už to bylo horší. Jedna stopa, která se hodně bořila. Úsek na Malý polom mě stál hodně sil. Hodně mě zpomalovaly potoky, které bylo třeba přelézat. Bral jsem jako samozřejmost, že z Malého Polomu bude více stop, ale bohužel, mým směrem nevedla žádná. Nikdo nešel ze Slavíče na Bílý kříž. Nechtělo se mi šlapat stopu úplně neporušeným sněhem. Tak jsem se vydal po skialpové stopě na Kozí hřbety s vědomím, že sjezd dolů bude peklo. Znám to tam dobře, nemohlo to dopadnout dobře. A taky že jo. Skialpové stopy došly na hranu skalnatého srázu, otočily se a šly úplně jinam. A mě čekal sjezd lesem. Bylo to šílené (viz. fotky). Celá cesta až na Slavíč byl očistec. Sníh se bořil, nejelo to, začínal jsem být unavený. Jediné co mi dodávalo sílu bylo vědomí, že ze Slavíče už stopa povede. Na Slavíč jsem dorazil a dal jsem si tam vynikající česnečku (minutu před zavřením). Ze Slavíče dál jel jediný běžkař a boj s mokrým sněhem pokračoval. Z Kamenitého se pak připojila projetá stopa, uff, to byl pocit, najednou to jelo samo. Až na Ostrý se jelo krásně, užíval jsem si to a věděl jsem, že to zvládnu až do konce. Pod Kozincem mě zase vyzvedl taťka a domů jsem se dostal pěkně za světla. Celé mi to zabralo asi šest hodin, nikde jsem neodpočíval, vše bylo mokré, tak si ani nebylo kam sednout.

Málokdo tomu ještě věřil, ale zázrak se stal. Podařilo se zrealizovat další ročník tradiční akce, kterou zvu Tomovy Jeseníky. Na poslední chvíli se po dlouhých průtazích podařilo domluvit chatu. Navíc takovou, na jaké jsme zatím nikdy nebyli. Několik z nás vyrazilo už ve čtvrtek odpoledne. Já jsem nakonec z Brna vyrazil sám, musel jsem zůstat déle v práci, a sám jsem si odťapkal celý noční výstup až na chatu. Pěkně mrzlo, chumelilo a užíval jsem si tu chvilku samoty. Ten pocit, když člověk po dvou hodinách nekonečného stoupání zahlídne světýlko z okna chaty, ten se nedá popsat. Zvlášť, když už je uvnitř zatopeno a na stole je plno dobrot. Je fajn potkat se takhle zase po roce. Povídalo se, hrálo se, popíjelo se, spát se šlo až k ránu. V pátek jsem se trošku projeli na lyžích. U chaty už nás čekal Ládin. Odpolední siesta (všichni jsme usnuli na dvě hodiny) byla krásná. Večer došel zbytek výpravy. Jen škoda, že mi z pátku na sobotu bylo špatně, asi z nějakého jídla. Běhání na kadibudku v tom hrozném mrazu (mínus patnáct nebo míň) bylo strašné. Naštěstí to do rána přešlo. V sobotu jsem se vracel domů, někdo odjížděl taky, ale později, někdo zůstával do neděle, někdo měl ještě dojít. Každopádně díky moc Tome. A doufám, že za rok zase.

Neuvěřitelné. Po devatenácti letech jsme se znova sešli na Ostrém, abychom si zahráli bluegrass a trošku jazzu. Martin zde byl poprvé, ale Michal tady opravdu nebyl téměř dvacet let. Bylo to hodně dobré. Nemuset nikam spěchat, poflakovat se, hrát se skvělými muzikanty, do toho si jezdit na projížďky na běžkách, popíjet a pojídat samé dobroty. Co dodat? Doufám, že to do další akce nebude trvat dalších devatenáct let.

Za sněhem jsme se vypravili k našim do Třince. Bohužel, k naší velké smůle, vše začalo den před naším příjezdem roztávat. Na horách tak bylo sněhu dost, ale vše bylo úplně rozmáčené a místy to byla už jen voda. Vyběhl jsem si na běžkách potmě na Ostrý. Bylo jasno, svítil měsíc, nádhera. Škoda té vody všude. Další den jsme zkusili vyšlapat na Kamenitý. Byl to boj, ale šlo to. Nakonec jsme to otočili těsně pod chatou. Děti už byly úplně promočené, začínalo se stmívat a představa, že se do chaty díky covidu stejně nedostaneme, způsobila, že nám to ani nevadilo.

Zajel jsem za Laďou na Boženku. Užít si ticha a vytopené chaloupky, sněhu, který konečně napadl a samozřejmě bílých stop, kterými Paprsek žije. Ve čtvrtek večer klasika - nákup v Hanušovickém Penny, vynáška na Boženku direkt kolem Horské služby, teplo z kamen, vínko, smažená zelenina, povídání dlouho do noci. Venku zatím sněžilo a chumelilo. Tentokrát mě vzal Ladin na delší kolečko. Ale byl jsem nějakej jetej, na velké výkony jsem neměl morál. Ale musím uznat, že sjezd z Travné hory po hranicích byl nádherný.

Ládin trávil celé vánoce i konec roku na Božence. Nedalo mi to a zajel jsem se za ním podívat. Cesta z Třince je to nekonečná, na mapě to sice vypadá kousek, ale v autě člověk prosedí dobré tři hodiny. Když se k tomu přidá tma, mlha, namrzlé silnice, chce to už opravdu pádný důvod jet takhle na jednu noc. Boženka, Laďa a Staroměstsko tím důvodem pro mě vždy budou. Po krátké vynášce jsme zalezli do chatičky a bylo dobře. Pivko, víno, cukroví a úžasný vegetariánský tatarách od Zity. Chci recept! Druhý den jsme vyrazili na běžky. Konečně jsem vyzkoušel nový vynález - běžky s tuleními pásy. Paráda. Je konec mazání, klouzání a házení běžek do lesa. Trošku jsme se projeli, dali si polívku na Paprsku a valil jsem zpátky do Třince, tentokrát za světla. Objevil jsem krásnou cestu z Kopřivné přes Rejchaltice do Šumperka. Okolní krajinu si přidávám do seznamu míst, která chci prozkoumat.

Říká se: “Jak na nový rok, tak po celý rok”. Přesně tohle mě napadlo prvního ledna ráno, když nám do Třineckého bytu krásně svítilo vycházející slunce. Trošku sobecky jsem se rychle oblíkl, sedl na kolo a vyrazil do hor. Stejně jako nedávno s východem slunce, jsem tušil, že to bude dobré. A bylo. Ze Zarembku jsem se nemohl vynadívat na mraky, které se valily Jalunkovským průsmykem do Čech. Na hřebenech bylo hodně ledu a jízda na kole byla velice delikátní. Třeba sjezd z Kalužného ledovým korytem směrem na Kamenitý, to člověk místy raději ani nedýchá. Dalo se, ale žádného cyklistu ani stopu od kola jsem za celý den neviděl. Sjezd z Kamenitého do Košařisek byl úžasný - dalo se jet naplno a lidi, které jsem míjel, stáli s otevřenou pusou. Byl jsem asi jak zjevení, ale měl jsem to pod kontrolou. Nádhera.

Krátká, ale pečlivě naplánovaná výprava za východem slunce na Vysokou holi. V Brně už se sluníčko neukázalo aspoň dva týdny a obrázky z webových kamer na Pradědu mi pořád vrtaly v hlavě. Vstal jsem před čtvrtou, pěkně potichoučku, abych neprobudil Markét (stejně se vzbudila) a děti. Autem vyrážím na sever. V šest hodin, přesně podle plánu, jsem zaparkoval v Karlově. Cestou mě trošku potrápila spojka mezi Rýmařovem a Moravicemi, která byla zmrzlá jak kluziště. Na led navíc popadalo plno velkých větví, takže asi tři kilometry pěkně pomalinku, na jedničku a dvojku, kličkovat mezi překážkami, auto vůbec nebrzdilo. Z Karlova jsem se vydal rychlým krokem nahoru Velkou Kotlinou. Nebe bylo jasné, šel jsem bez čelovky a sem tam koukal na hvězdy. Pro čistý východ slunce dobré znamení. Po sedmé jsem byl ve Velkém kotli a na úbočí Vysoké hole jsem začal fotit. Po chvilce se slunce vynořilo zpoza Beskyd a bylo to nádherné. Magický okamžik. Po hřebeni jsem došel na Jelení studánku a začal sestupovat dolů. Přes Alfrédku jsem doklouzal zpátky do Vrbna a domů do Brna jsem dorazil akorát na oběd.

Rychlá akce na jednu noc. Potřebovali jsme zavézt pár věcí na Boženku ještě před tím, než napadne sníh. Do auta jsme jakýmsi zázrakem naložili sedmisetlitrovou nádrž a brutar. Pro příjezd k chalupě jsme zvolili lesáckou cestu, abychom se vyhnuli hlubokému sněhu na hřebeni a očíhli ústupovou cestu pro případ, že by to hodně klouzalo. To bylo překvapení, když jsme na cestě narazili na hajného, který si tam zaparkoval auto tak, že nešlo projet, a chystal se na lov. Couvat dva kilometry se nám nechtělo a pan hajný, musím říct, že byl hodný, musel sednout do auta a jet před námi na nejbližší rozcestí. Trošku nás děsil, že se nahoře nedá jezdit, ale jak jsme později zjistili, byly to jen takové lehké lži, abychom mu nevjeli do revíru. Na chaloupku jsme dojeli bez problémů. Vyložili jsme auto, zatopili na třech místech (viz fotky) a užívali si jasné mrazivé noci. Topení v Božence nemá chybu, juchu. Po večeři jsme šli na noční procházku na Větrov, kde se staví rozhledna. Spalo se krásně. Doufám, že příště už to bude i s běžkami a horkou sprchou nebo koupáním venku.