Modrý Pavouček

Na jarní prázdniny jsme strávili u našich v Třinci. Počasí bylo úžasné - každý den sluníčko, jasno a mráz tak akorát, aby netál sníh. Tři dny po sobě jsme lyžovali v našem oblíbeném středisku Złoty Groń, které máme kousíček za hranicema v Polsku. Děti už jezdí jak draci: A protože jsem měl s sebou i kolo, tak jsem si odpoledne, po návratu z lyží, užíval objevné výpravy na kole. Zpočátku mi na kole, hlavně po setmění, byla šílená zima, ale ke konci se výrazně oteplilo. Na horách bylo hodně sněhu a tak jsem začal objevovat Polsko. A musím říct, že je to tam parádní. Vůbec jsem netušil, že kousíček od Třince jsou místa jako Rownica. V Polsku jsem s kolem ještě zdaleka neskončil.

Bez velkého plánování jsme s Ladinem zmizeli na dva dny do Jeseníků. Omrkli jsme pár nemovitostí v podhůří, ale hlavní plán bylo lyžování. V sobotu odpoledne jsme se po dlouhý letech vydali do svahů nad Vernířovicema. Na Špičáku jsou krásné skály a za těch deset let co jsem tam nebyl se vůbec nic nezměnilo. I ta skalní průrva tam pořád je. Nahoře byl krásný prašan, dole málo sněhu a hustý podrost. Ale nádhera a hlavně, téměř neznámá místa. Večer jsme přejeli pod Paprsek a na Boženku jsme ťapali pod jasným nebem plným hvězd.

Rychlá víkendová akce u rodičů v Třinci. Hned po příjezdu v pátek večer jsem lapl skialpy a vyrazil na Javorový. Deset minut autem k lanovce a pak rychle , pěšky, s lyžemi na zádech, po sjezdovce nahoru. Byla tma, vichřice, všude led, už jsem se bál že si nezalyžuji, ale nahoře to šlo. Ještě že tak. Druhý den bylo nádherně. Vydali jsme se celá rodina na lyže do Polska a byla to paráda. Děti jezdily jak draci, sluníčko svítilo, vše nám krásně vyšlo. V neděli už tak pěkně nebylo, ale i tak jsme si s Markét vyběhli na česnečku na Ostrý a zpátky to vzali přes zasněženou Čerňavinu.

Pozvání do Tater, navíc do překrásného penzionu V Ihličí se neodmítá. Díky patří rodince Frenců, kteří nás vzali s sebou. Naše děti viděly poprvé v životě vysoké hory, skalnaté vrcholy a taky Popradské pleso, kolem kterého se celý život motám. Den před příjezdem napadlo všude hodně sněhu, takže jsme místo dětí vídali jen malé sněhuláčky. Jeden den, ten se sluníčkem, jsme šli ze Štrbského plesa na Popradské. Další den jsme vytáhli saně na Hrbienok a sjeli dolů po bobové dráze. Největší zážitky ze sjezdu měly Adélky, kterým saně samy zatáčely. Jejich slova dole: “Tati, měly jsme véééélký karambol” - myšleno - vyjely jsme z dráhy do sněhu a kutálely jsme se dolů z kopce.

Mé první skialpy v této zimy. Snad už jsme všechny nemoci a covidy překonali a budeme zase jezdit na hory. V pátek jsme si dali sraz na Božence s Ládinem a Anetou. Já se cestou zastavil v údolí Vrbenského potoka. Zapálil jsem svíčky na dvou místech, která mám rád. Dříve tam stály domy a bydleli lidé. Zkoušel jsem fotit potmě a u toho jsem poslouchal ticho a potok. Druhý den jsme šli na hit letošního roku - lovecké chodníky ve svazích Šeráku a Keprníku. Došli jsme až na hlavní hřeben, ale byla tam vichřice, sněžilo, takže to byl spíš hřebenový útěk do chaty Šerák. Ale sjezd po sjezdovce v prašanu vyšel na jedničku.

Víkend na Ostrém s Peťou a jeho rodinkou. Napadl první sníh a cesta z Brna byla hotovým očistcem. Ale zvládli jsme to a dorazili jsme na chalupu v pátek večer. Celý víkend jsme nepřetržitě sušili věci na kamnech, protože děti to i v tom mokrém sněhu bavilo venku více než uvnitř. Obzvláště dolní jezírko s ledem bylo silným lákadlem. Markét musela lovit vidle ze středu jezírka. V sobotu jsme se podívali na Kamenitý a večer stihli i chatu na Ostrém. Je fajn chodit na chaty před zavíračkou, protože lidé zmizí, je tam klid, teplo a místo k sezení. V neděli začalo vše tát a dolů do Tyry jsme se doslova brodili bahnem a vodou.

Tohle byla velice spontánní akce. Pořád jsme se nemohli rozhoupat, počasí nic moc, žádný jasný cíl. Ale vyrazili jsme. Cestou na Vír jsme skoro přejeli psa. Měl obojek a vyběhl přímo pod kola. Minuli jsme ho o milimetry úplnou náhodou. Ještě že tak, nechtěl bych, aby to děti viděly. Šli jsme se projít z Víru na rozhlednu do Karasína, ale Ádélka byla hodně unavená a museli jsme to zkrátit. Nevadí. Podíváme se tam za hezčího počasí. Zajeli jsme na vynikající večeři do Maršova, nakoupili jsme v Lídlu a na spaní jsme zajeli pod Devět skal. Tamní parkoviště je ideálním místem na přespání - hluboké lesy všude kolem, ohniště, hodně místa a téměř žádný provoz. V noci byla zima (kolem nuly), ale zvládli jsme to. Topení na noc vypínáme. Druhý den jsme šli na krátký průzkum staré zříceniny Štarkov. Postavili ji na skalním hřebeni a je to tam pro děti zajímavé. Zbyla tam stará brána, kterou se dá projít přímo na vyhlídku. Dobré to bylo, po dlouhé době jsme byli ve Žďárských vrších a nespali na naší chalupě ve Svratce.

Odpoledne po práci jsme s Ládinem vyrazili na Boženku. Vyčistili jsme ucpaný komín, zatopili uvnitř i venku a užívali si horskou tmu, nebe plné hvězd, ticho a klid. Ale nepřijeli jsme se poflakovat. Druhý den jsme vyrazili do hor. Ládin šel běhat, já sedl na kol a jel. Svůj plán jsem si nachystal už v Brně. Chtěl jsem přejet hřeben Rychlebských hor ze Smrku na sedlo Travná a přes Polsko se vrátit zpátky. Vyšlapal jsem na hřeben a opřel se do mě vítr. Fučelo tak, že mě to místy shazovalo na zem. Ale plán je plán, tak jsem jel.

Odpoledne, před setměním, jsme si prošli naše oblíbené kolečko na Pálavě. Takhle pozdě tam bylo málo lidí, dalo se dobře zaparkovat a světlo mělo zlatý nádech. S Markét jsme okukovali a osahávali skálu, stýská se nám po lezení. Výlet jsme zakončili ve vynikajícím (ale drahém) Café Fara. Dali jsme si kafe, svařák, mošt, čokoládu a zákusky. Vše bylo vynikající (aby ne, za tu cenu).

Po dvou letech se nám s Maky opět podařil výlet na slovenské hory. Děti hlídali rodiče v Třinci a počasí bylo pětihvězdičkově. Až na ranní peklo na silnicích nám celý den vše vzorně vycházelo. Vyrazili jsme ze Štefanové do Horných dier přes Podžiar. Předbíhali jsme všechny lidi, kterých takhle brzy nebylo moc, a za hodinku a něco jsme se slunili v sedle pod Malým Rozsutcem. Výhledy na slunečnou stranu hřebene byly úžasné. Na Velkém Rozsutci jsme vydrželi jen chvilku. Bylo tam moc lidí (na naše poměry) a hodně foukalo. Co nás trošku zmohlo byl sestup z Poludňového grúně, který vede kolmo dolů po sjezdovce. Peklo. Slováci jsem v tomhle pěkní barbaři, tahle značka je toho zářným příkladem. Kofola v chatě Na Grúni tak byla jen slabou odměnou. Ale jinak nádhera, krásný výlet.