Modrý Pavouček

Několik výletů jsme podnikli v těsné blízkosti našeho bydlení. Minulý rok jsme už v okolí něco projezdili a tak jsme se snažili naplánovat všechny trasy tak, abychom poznávali nová místa. První výprava, pěší, vedla na Puklou skálu. Zaparkovali jsme na místě, které je coby kamenem dohodil od zbytků zaniklé obce Fláje. Šli jsme pomalu, já jsem pořád ještě bojoval s bolavými zády, byla to pro mě taková zkouška jestli se ten týden budu vůbec schopen hýbat. Ale šlo to. Na Puklé skále jsme si udělali piknik a pozorovali jsme přehradu a mraky. Trošku se zatáhlo a tak jsme vyrazili zpátky, ale mraky byly rychlejší. Za chvíli lilo jak z konve a byli jsme rádi, že máme pláštěnky.

Po roce jsme se vrátili na stejné místo. Krušné hory se nám minulý rok zalíbily a stejně tak ubytování v bývalé hájovně na hranici Flájské obory. Samozřejmě, že jsme si vzali kola, protože tyhle hory jsou cyklistům zaslíbené. Od minulého roku se Matýsek i Adélka zlepšili, tak jsme se těšili na další místa, která prozkoumáme. Tentokrát nám paní majitelka nečekaně nabídla královský pokoj se zvýšeným patrem, na kterém jsme spali s Matýskem. Děti z toho byly v amoku a nebyly k utišení. Nutno podotknout, že odjezd do Krušných hor měl nečekanou předehru - vezli jsme do chovatelské stanice jiřičku s polámaným křídlem, kterou děti našly u nás v Komíně. Hned první den jsme si jeli do Mostu udělat testy a protože si to Matýsek už více než rok přál, zašli jsme na oběd do KFC. Bylo to legrační. Vysněné křupavé kuřecí nugetky byly ostré. Největší úspěch tak slavil nekonečný nápoj. I teď o něm Matýsek ještě mluví a vymýšlí různé strategie jak odčerpat z KFC co nejvíce pití. Kromě kolování a chození jsme jeden den zajeli do Teplic na jeden z nejhezčích bazénů, jaké jsme kdy navštívili. A taky do Chomutova do Zoologické zahrady, která nabízí i projížďku po místním safari.

Cestou zpátky jsme se rozhodli vylézt na některou ze sopek, kolem kterých se projíždí těsně před příjezdem do Mostu. Volba padla na Ranou (přemýšleli jsme ještě o Oblíku). Byla to rychlá akce. Za půl hodinky jsme byli na hřebeni a po něm jsme došli na nejvyšší místo. Z vrcholu byl krásný rozhled na všechny strany. Vítr sílil a sílil, až jsme se nakonec báli, že to Adélku odnese. Tuhle krátkou procházku rozhodně doporučujeme všem, kdo budete projíždět kolem.

Tento víkend proběhl druhý ročník víkendové akce, na kterou nás pozval Peťa Frenc do Orliček. Na jeho novou chalupu se opět sjela banda super lidí, pričemž větší polovinu tvořily děti. Opět se hrálo, popíjelo, posedávalo, koupalo a výletovalo. Děti utvořily malý gang a dělaly si vlastní program. Ke sledování vetřelce pozdě v noci by člověk sice mohl mít výhrady, ale aspoň byl klid a žádné zlé sny z toho nakonec nebyly. Za zmínku stojí prudký slejvák, který přišel v sobotu odpoledne. Voda v potůčcích okamžitě stoupla a že se něco děje jsme zjistili až když ze zahrady začala odjíždět bečka s pivem. Tu jsme chytili, ale na dně potůčku se chladilo několik láhví drahého pití. Vše zmizelo s kalnou vodou. Po dešti jsme poslali děti na lov a všechny láhve se nakonec našly. Dobrá akce. Těšíme se na další rok.

Adélka chodí poslední týden do školky. Aby se Matýsek doma nenudil, tak jsme vyrazili na pánskou jízdu do Třince. Matýsek se spiklenecky spolčil se Sofi od ségry, mamka pomáhala s hlídáním a já měl konečně trošku volna na kolo. Hned po příjezdu jsem vyrazil na Javorový, vedro příšerné, ale nohy pěkně šlapaly. Je vidět, že kiláky naježděné na silničce se projevují i na horách. Druhý den jsem si dal silničkový výjezd na Visalaje. Dlouho jsem se na to těšil. Sice bylo taky vedro a dusno, ale povedlo se, paráda. A zvládli jsme i výlet s mamkou na kolech k Olze, kde jsme se pěkně počvachtali v tůňkách “Pod Skalkou”.

Dnešní výlet jsem nosil v hlavě těměř rok. Právě před rokem jsem projížděl Chřiby na kole cestou z Brna do Třince a tato část hřebene se mi tehdy hodně líbila. Říkal jsem si, že sem musím vzít i Maky s dětmi. Vyrazili jsme s Kámovcema, ale bohužel bez Markét, kterou skolilo Covidové očkování a ležela doma v posteli. Cesta autem z Brna na Bunč byla šílená. Projeli jsme tisíce zatáček po uzoučkých silničkách, navigace se tentokrát opravdu vyřádila. Na rozdíl od Kámy jsme ale nemuseli zastavovat pro nevolnost členů posádky. Šli jsme po červené z Bunče na Brdo, kde jsme vylezli na krásnou kamennou rozhlednu - asi jednu z nejhezčích co jsem kdy viděl. Cestou zpátky jsme trošku polezli na bezejmenných kamenech v lese a po návratu na Bunč jsme si dali pozdní oběd. Děti řádily, pohoda, vydařený výlet.

Poprvé na Božence s celou rodinou. Přijeli jsme jen na jednu noc, ale i tak jsme toho stihli docela dost. Do Nové Seninky jsme se zajeli podívat na pozemek, na Paprsku jsme byli několikrát (hlavně kvůli trampolín), došli jsme po hřebeni až na Smrk a taky jsme stihli prohledat okolí chaty s detektorem kovů (našli jsme spousty drátů a starý rezavý nůž).

Akce, která by se dala nazvat “Co se dá stihnout za jeden víkend”. V pátek jsme se s dětmi přesunuli k našim do Třince. V sobotu dopoledne jsme se s Markét vydali na Slovensko. Přes Žilinu a Bánskou Bystricu jsme, naštěstí bez kontrol na hranicích, dorazili do Španie doliny - místa konání festiválku Špangrass Fest. Já jsem rovnou naběhl na zkoušku s kapelou, ale v podvečer bylo dost času na procházku. Kdysi se všude kolem těžil cín a okolní kopce jsou prošpikovány štolami. Jedna z nich dokonce vede skrz kopce do sousední doliny - kdysi se to prý dalo projít za 45 minut (po modré značce horem to je přes dvě hodiny). Večer jsme s SK Bandem odehráli vystoupení jako hlavní kapela večera. Vtipný byl pán, který se během vystoupení dostal na pódium a museli ho polonásilím odvést, chystal se skočit do publika. Zázemí pro muzikanty bylo super, dostali jsme guláš, špízy, pivo, samé dobroty. Druhý den jsme s Loes vyrazili na výlet. Popojeli jsme autem do Starých hor a šli nekonečným stoupáním na Majerovu skálu. Úžasné místo. Nakonec jsme stihli konec narozeninové oslavy u našich i vlak na Třineckém nádraží, kterým Loes pokračovala do Prahy. V neděli večer jsme byli zpátky v Brně. Uff. Prostě akční víkend.

Akci “Boženka na kole” jsem nosil v hlavě skoro rok a s radostí oznamji, že konečně došlo na realizaci. Stačily na to dva dny pěkného počasí a Laďa (díky moc za všechno), který tam jel autem něco vyřídit a vyřešil tak převoz oblečení a jídlo na večer. Nakonec jsem našlapal 340 kilometrů, nastoupal asi 3000 metrů a projel místa, na která bych se bez kola asi nikdy nedostal. Jel jsem úplně nalehko, jen pití a v kapse dvě tatranky. Lukáš z Šumperka, drsný cyklista, mi hodně poradil a nakreslil do mapy ideální trasu - málo kopců, minimální provoz, dobrý asfalt a skoro pořád krásná příroda. Patří mu za to velký dík. Užíval jsem si to velice. První zastávku na jídlo jsem dělal po 122 kilometrech ve Štítech. Plánovaný oběd na Drozdovské pile se nekonal, bylo zavřeno. Z Červené vody už to bylo velké trápení. Sluníčko pralo, nebylo mi dobře, asi úpal nebo úžeh. Nepomohlo ani nealko pivo v Králíkách. Závěrečné stoupání na Paprsek mi dalo hodně zabrat, dál už by se mi fakt jet nechtělo. Ale to pivo, studený vítr a dlouhé zevlování venku s krásným výhledem na Jeseníky, to vše mi rychle spravilo náladu. Na Božence jsem byl dříve než Laďa, tak jsem zalezl do spacáku a na dvě hodiny usnul. Večer jsme udělali oheň, grilovali zeleninu, k tomu pivo, víno, no pohoda jako vždy. Druhý den mě čekala cesta zpátky a moc se mi nechtělo. Bylo mi pořád trochu špatně ze sluníčka, stačilo pár paprsků a už se mi zvedal žaludek. Ale výzva je výzva. Nakonec se mi jelo lépe - přísně jsem dodržoval jídelní a pitný režim - co 20 kilometrů něco sníst pořád pít. Ke konci už jsem i závodil s ostatními cyklisty a narozdíl od prvního dne bych klidně jel ještě dál. Dobré to bylo.

S výpravou na posledními Jesenické firny jsme dlouho vyčkávali, ale vyplatilo se. V pondělí večer jsme vyrazili strávit krásnou úplňkovou noc na Boženku s plánem přejet ráno do Jeseníků. Vzali jsme s sebou Dana, taťku dvou holčiček, kde jedna chodí s Adélkou do školky a druhá s Matýskem do školy. Slíbil jsem mu to a jsem rád, že to takhle pěkně vyšlo. Noc na Staroměstsku je pro mně vždy zážitkem. Svítil měsíc, dělali jsme oheň, baštili dobroty, jen škoda, že jsme nemohli zůstat déle. Ráno jsme se pomalu přesunuli na Ramzovou (dojeli jsme tam před polednem) a vyrazili po zbytcích sněhu nahoru. Oblast Šeráku a Keprníku zatím na skialpech nemáme prozkoumanou a vypadalo to, že klukům se do sjezdů do neznáma moc nechce. Ale na Šeráku se najednou objevil Slávek, neuvěřitelná náhoda. Je to náš kamarád z Lipové, kterému už je 70 let, ale není to vůbec znát. Na Šerák to z Ramzové zvládl rychleji než my a celý zbytek dne s nám pěkně držel tempo. A bylo jasné, že se jde lyžovat. Slávek, jakožto místní znalec, nás navedl na krásný sjezd korytem Klepáčského potoka. Prudký sjezd smrkovým lesem po rozměklém firnu. Krása. Přes chatu Moricku jsme pak vyšli na vrchol Keprníku a přes Šerák jsme se krásným dlouhým sjezdem dostali zpátky k autu. Opět parádní akce. Danovi posílám velký dík za fotky.