Modrý Pavouček

Dnešní výlet jsem nosil v hlavě těměř rok. Právě před rokem jsem projížděl Chřiby na kole cestou z Brna do Třince a tato část hřebene se mi tehdy hodně líbila. Říkal jsem si, že sem musím vzít i Maky s dětmi. Vyrazili jsme s Kámovcema, ale bohužel bez Markét, kterou skolilo Covidové očkování a ležela doma v posteli. Cesta autem z Brna na Bunč byla šílená. Projeli jsme tisíce zatáček po uzoučkých silničkách, navigace se tentokrát opravdu vyřádila. Na rozdíl od Kámy jsme ale nemuseli zastavovat pro nevolnost členů posádky. Šli jsme po červené z Bunče na Brdo, kde jsme vylezli na krásnou kamennou rozhlednu - asi jednu z nejhezčích co jsem kdy viděl. Cestou zpátky jsme trošku polezli na bezejmenných kamenech v lese a po návratu na Bunč jsme si dali pozdní oběd. Děti řádily, pohoda, vydařený výlet.

Poprvé na Božence s celou rodinou. Přijeli jsme jen na jednu noc, ale i tak jsme toho stihli docela dost. Do Nové Seninky jsme se zajeli podívat na pozemek, na Paprsku jsme byli několikrát (hlavně kvůli trampolín), došli jsme po hřebeni až na Smrk a taky jsme stihli prohledat okolí chaty s detektorem kovů (našli jsme spousty drátů a starý rezavý nůž).

Akce, která by se dala nazvat “Co se dá stihnout za jeden víkend”. V pátek jsme se s dětmi přesunuli k našim do Třince. V sobotu dopoledne jsme se s Markét vydali na Slovensko. Přes Žilinu a Bánskou Bystricu jsme, naštěstí bez kontrol na hranicích, dorazili do Španie doliny - místa konání festiválku Špangrass Fest. Já jsem rovnou naběhl na zkoušku s kapelou, ale v podvečer bylo dost času na procházku. Kdysi se všude kolem těžil cín a okolní kopce jsou prošpikovány štolami. Jedna z nich dokonce vede skrz kopce do sousední doliny - kdysi se to prý dalo projít za 45 minut (po modré značce horem to je přes dvě hodiny). Večer jsme s SK Bandem odehráli vystoupení jako hlavní kapela večera. Vtipný byl pán, který se během vystoupení dostal na pódium a museli ho polonásilím odvést, chystal se skočit do publika. Zázemí pro muzikanty bylo super, dostali jsme guláš, špízy, pivo, samé dobroty. Druhý den jsme s Loes vyrazili na výlet. Popojeli jsme autem do Starých hor a šli nekonečným stoupáním na Majerovu skálu. Úžasné místo. Nakonec jsme stihli konec narozeninové oslavy u našich i vlak na Třineckém nádraží, kterým Loes pokračovala do Prahy. V neděli večer jsme byli zpátky v Brně. Uff. Prostě akční víkend.

Akci “Boženka na kole” jsem nosil v hlavě skoro rok a s radostí oznamji, že konečně došlo na realizaci. Stačily na to dva dny pěkného počasí a Laďa (díky moc za všechno), který tam jel autem něco vyřídit a vyřešil tak převoz oblečení a jídlo na večer. Nakonec jsem našlapal 340 kilometrů, nastoupal asi 3000 metrů a projel místa, na která bych se bez kola asi nikdy nedostal. Jel jsem úplně nalehko, jen pití a v kapse dvě tatranky. Lukáš z Šumperka, drsný cyklista, mi hodně poradil a nakreslil do mapy ideální trasu - málo kopců, minimální provoz, dobrý asfalt a skoro pořád krásná příroda. Patří mu za to velký dík. Užíval jsem si to velice. První zastávku na jídlo jsem dělal po 122 kilometrech ve Štítech. Plánovaný oběd na Drozdovské pile se nekonal, bylo zavřeno. Z Červené vody už to bylo velké trápení. Sluníčko pralo, nebylo mi dobře, asi úpal nebo úžeh. Nepomohlo ani nealko pivo v Králíkách. Závěrečné stoupání na Paprsek mi dalo hodně zabrat, dál už by se mi fakt jet nechtělo. Ale to pivo, studený vítr a dlouhé zevlování venku s krásným výhledem na Jeseníky, to vše mi rychle spravilo náladu. Na Božence jsem byl dříve než Laďa, tak jsem zalezl do spacáku a na dvě hodiny usnul. Večer jsme udělali oheň, grilovali zeleninu, k tomu pivo, víno, no pohoda jako vždy. Druhý den mě čekala cesta zpátky a moc se mi nechtělo. Bylo mi pořád trochu špatně ze sluníčka, stačilo pár paprsků a už se mi zvedal žaludek. Ale výzva je výzva. Nakonec se mi jelo lépe - přísně jsem dodržoval jídelní a pitný režim - co 20 kilometrů něco sníst pořád pít. Ke konci už jsem i závodil s ostatními cyklisty a narozdíl od prvního dne bych klidně jel ještě dál. Dobré to bylo.

S výpravou na posledními Jesenické firny jsme dlouho vyčkávali, ale vyplatilo se. V pondělí večer jsme vyrazili strávit krásnou úplňkovou noc na Boženku s plánem přejet ráno do Jeseníků. Vzali jsme s sebou Dana, taťku dvou holčiček, kde jedna chodí s Adélkou do školky a druhá s Matýskem do školy. Slíbil jsem mu to a jsem rád, že to takhle pěkně vyšlo. Noc na Staroměstsku je pro mně vždy zážitkem. Svítil měsíc, dělali jsme oheň, baštili dobroty, jen škoda, že jsme nemohli zůstat déle. Ráno jsme se pomalu přesunuli na Ramzovou (dojeli jsme tam před polednem) a vyrazili po zbytcích sněhu nahoru. Oblast Šeráku a Keprníku zatím na skialpech nemáme prozkoumanou a vypadalo to, že klukům se do sjezdů do neznáma moc nechce. Ale na Šeráku se najednou objevil Slávek, neuvěřitelná náhoda. Je to náš kamarád z Lipové, kterému už je 70 let, ale není to vůbec znát. Na Šerák to z Ramzové zvládl rychleji než my a celý zbytek dne s nám pěkně držel tempo. A bylo jasné, že se jde lyžovat. Slávek, jakožto místní znalec, nás navedl na krásný sjezd korytem Klepáčského potoka. Prudký sjezd smrkovým lesem po rozměklém firnu. Krása. Přes chatu Moricku jsme pak vyšli na vrchol Keprníku a přes Šerák jsme se krásným dlouhým sjezdem dostali zpátky k autu. Opět parádní akce. Danovi posílám velký dík za fotky.

Beskydská procházka na jedno záměrně utajené místo. Dostali jsme tam totiž vynikající pizzu a nemuseli jsme ji baštit venku na stojáka. Naše děti dostaly příležitost vyválet se ještě jednou ve sněhu a plně toho využily. Byly napůl promočené ještě než jsme vyšli. Na konci výpravy jsme museli všechno oblečení zabalit a doma odmočit ve škopku s vodou. To ale vůbec neznamená, že by se nám to nelíbilo. Bylo so super. Ještě jednou díky organizátorům.

Nečekaná nadílka sněhu, rozvolněný pohyb po republice a zprávy o záchranách lidí uvízlých ve sněhu na hřebenech. To vše mě nenechalo klidným a velice rychle se zrodil plán zopakovat akci Hraniční hřeben na běžkách. Bylo mi jasné, že nebudou stopy, že to půjde pomalu a že to bude dřina. Ale výzva už tady byla a já se jen tak nevzdám. Taťka mě hodil autem do Mostů, lyže jsem hodil na záda a vyrazil jsem svižně po vyšlapaném chodníčku na hřeben. Lyže jsem obul kousek před Skalkou a oddechl jsem si, že je dost sněhu. Vůbec jsem si do té chvíle nebyl jistý jak to nahoře vypadá a jestli to vůbec na běžkách půjde. Mezi Skalkou a Kamennou chatou jsem si povídal se skialpošem, kterého jsem dohnal. Taky šel sám a tajně jsem doufal, že bychom spolu mohli prošlapávat stopu. Ale byl jsem mnohem rychlejší, tak jsem mu za chvilku zmizel v mlze. Až na Velký Polom byla cestička dobrá, pak už to bylo horší. Potkal jsem pár lidí a pohyb mě nestál ani moc sil. Pohoda. Za Muřinkovým vrchem už to bylo horší. Jedna stopa, která se hodně bořila. Úsek na Malý polom mě stál hodně sil. Hodně mě zpomalovaly potoky, které bylo třeba přelézat. Bral jsem jako samozřejmost, že z Malého Polomu bude více stop, ale bohužel, mým směrem nevedla žádná. Nikdo nešel ze Slavíče na Bílý kříž. Nechtělo se mi šlapat stopu úplně neporušeným sněhem. Tak jsem se vydal po skialpové stopě na Kozí hřbety s vědomím, že sjezd dolů bude peklo. Znám to tam dobře, nemohlo to dopadnout dobře. A taky že jo. Skialpové stopy došly na hranu skalnatého srázu, otočily se a šly úplně jinam. A mě čekal sjezd lesem. Bylo to šílené (viz. fotky). Celá cesta až na Slavíč byl očistec. Sníh se bořil, nejelo to, začínal jsem být unavený. Jediné co mi dodávalo sílu bylo vědomí, že ze Slavíče už stopa povede. Na Slavíč jsem dorazil a dal jsem si tam vynikající česnečku (minutu před zavřením). Ze Slavíče dál jel jediný běžkař a boj s mokrým sněhem pokračoval. Z Kamenitého se pak připojila projetá stopa, uff, to byl pocit, najednou to jelo samo. Až na Ostrý se jelo krásně, užíval jsem si to a věděl jsem, že to zvládnu až do konce. Pod Kozincem mě zase vyzvedl taťka a domů jsem se dostal pěkně za světla. Celé mi to zabralo asi šest hodin, nikde jsem neodpočíval, vše bylo mokré, tak si ani nebylo kam sednout.

Málokdo tomu ještě věřil, ale zázrak se stal. Podařilo se zrealizovat další ročník tradiční akce, kterou zvu Tomovy Jeseníky. Na poslední chvíli se po dlouhých průtazích podařilo domluvit chatu. Navíc takovou, na jaké jsme zatím nikdy nebyli. Několik z nás vyrazilo už ve čtvrtek odpoledne. Já jsem nakonec z Brna vyrazil sám, musel jsem zůstat déle v práci, a sám jsem si odťapkal celý noční výstup až na chatu. Pěkně mrzlo, chumelilo a užíval jsem si tu chvilku samoty. Ten pocit, když člověk po dvou hodinách nekonečného stoupání zahlídne světýlko z okna chaty, ten se nedá popsat. Zvlášť, když už je uvnitř zatopeno a na stole je plno dobrot. Je fajn potkat se takhle zase po roce. Povídalo se, hrálo se, popíjelo se, spát se šlo až k ránu. V pátek jsem se trošku projeli na lyžích. U chaty už nás čekal Ládin. Odpolední siesta (všichni jsme usnuli na dvě hodiny) byla krásná. Večer došel zbytek výpravy. Jen škoda, že mi z pátku na sobotu bylo špatně, asi z nějakého jídla. Běhání na kadibudku v tom hrozném mrazu (mínus patnáct nebo míň) bylo strašné. Naštěstí to do rána přešlo. V sobotu jsem se vracel domů, někdo odjížděl taky, ale později, někdo zůstával do neděle, někdo měl ještě dojít. Každopádně díky moc Tome. A doufám, že za rok zase.

Neuvěřitelné. Po devatenácti letech jsme se znova sešli na Ostrém, abychom si zahráli bluegrass a trošku jazzu. Martin zde byl poprvé, ale Michal tady opravdu nebyl téměř dvacet let. Bylo to hodně dobré. Nemuset nikam spěchat, poflakovat se, hrát se skvělými muzikanty, do toho si jezdit na projížďky na běžkách, popíjet a pojídat samé dobroty. Co dodat? Doufám, že to do další akce nebude trvat dalších devatenáct let.

Za sněhem jsme se vypravili k našim do Třince. Bohužel, k naší velké smůle, vše začalo den před naším příjezdem roztávat. Na horách tak bylo sněhu dost, ale vše bylo úplně rozmáčené a místy to byla už jen voda. Vyběhl jsem si na běžkách potmě na Ostrý. Bylo jasno, svítil měsíc, nádhera. Škoda té vody všude. Další den jsme zkusili vyšlapat na Kamenitý. Byl to boj, ale šlo to. Nakonec jsme to otočili těsně pod chatou. Děti už byly úplně promočené, začínalo se stmívat a představa, že se do chaty díky covidu stejně nedostaneme, způsobila, že nám to ani nevadilo.