Modrý Pavouček

Je to k neuvěření, ale více než pět měsíců trvalo, než jsme se doma všichni uzdravili. Konečně jsme se mohli vydat do Třince za našima, na hory, je to zázrak to zdraví. Snad už teď bude líp. Já jsem si sám vyběhl v podvečer na Ostrý, prošel se pralesem Čerňavina a opět se setkal se sněhem. Nahoře napadlo deset centimetrů prašanu. V Tatrách to ještě bude na lyže. Zvládli jsme dva výlety s dětmi. První na Hrčavu a trojmezí, ze kterého se začíná stávat až moc velká atrakce, druhou na Prašivou, kam jsme šli poprvé po žluté značce z Komorní Lhotky. Jen tak dál.

Na jarní prázdniny jsme byli pozváni na dalekou Šumavu. Na hory jsme ale nakonec odjeli jen ve dvou - já s Adélkou. Markét s Matýskem zůstali doma a bojovali s bacily. Na Šumavě bylo úžasně. Bydleli jsme v krásné chaloupce na samotě. Lyžovali jsme na nejvyšší Šumavské hoře - na Velkém Javoru. Áďa zvládla lyžovat, s přestávkou na oběd v hospůdce pod vrcholem, celý den až do zavíračky. Jsem na ni pyšný. Šli jsme na procházku kolem Onoho Světa a byl jsem naprosto spokojený, sudetský duch je zde přítomen úplně stejně jako na Jesenicku. Z Šumavy jsme bohužel museli odjet o něco dříve, protože jsem mířil na muzikantský večírek do Ospělova, který byl příjemnou tečkou za tímto vydařeným týdnem.

Po dlouhém churavění jsem potřeboval vidět Jeseníky a projít se na lyžích. Předpověď počasí na prvního března byla tak lákavá, že jsem neodolal a v pracovní den vyrazil sám za sluncem. Před pátou jsem vyjel z Brna a kolem osmé už jsem byl nahoře nad sjezdovkou v Koutech. Trošku mě vyděsila cedule se spoustou zákazů pro skialpinisty. nová doba si zřejmě žádá nová omezení. Platit za to, že jdu do kopce pěšky ale nebudu, i kdybych měl tahat lyže na zádech lesem.

Péťovo pozvání do Tater se těžko odmítá. Po roce jsem se znovu dostal do úžasného penzionu “V Ihličí”. Počasí bylo více než dokonalé - sluníčko, modré nebe, lavinový stupeň nízko a sněhu na lyžování dost. První den jsme šli přes Hrbienok na Téryho chatu a dál do Mačacího kotle. Sjezd krásný, ale nahoru se mi šlo příšerně. Po nemocech jsem úplně vyřízený, myslel jsem, že nedojdu. Při sjezdu dolinou se stal menší karambol při sjezdu hangu pod chatou, kdy Peťa spadl a na ledovém povrchu se nemohl zastavit. Až když se mu podařilo vypnout obě lyže, tak to dobrzdil. Lyže jsme našli dole, nic se nestalo, je třeba dávat bacha. Večer jsme pro osazenstvo penziónu udělali malý koncertík, začíná nám to pěkně znít. Druhý den, vzhledem k mému stavu, jsme šli “jen” na Patrii. Výstup opět peklo, ale stálo to za to, nádherný dlouhý sjezd. Dobrá akce.

S Alexem jsme v týdnu zajeli na jednu noc na Boženku. Já jsem podle předpovědi počítal s mlhou a nepěkným počasím, ale vše bylo jinak. První den jsme se projeli po krásně upravených stopách, dojeli jsme až na Smrk. Večer jsme oživili staré skialpy a Alex si konečně vyzkoušel ten pocit buldozeru (oproti běžkám), který vyjede každý kopec. Druhý den jsme trošku polyžovali na sjezdovce a frčeli domů.

Tento rok jsem Boženku hodně zanedbával. Rád jsem se tedy přidal k Ládinovi na víkendovou akci. Oba jsme měli své plány a počasí nám přálo. Sluníčko, modré nebe, ve stínu zima, ale jinak téměř babí léto. Oba jsme vyrazili do Polska. Láďa běžel na Czernicu, já jsem vyrazil na kole na velký okruh po Rychlebech a Klodzké kotlině. Veliká nádhera. Jel jsem přes místa, která mám rád a projel jsem si hodně úseků, které jsem si vytipoval z auta. Návraty po setmění si vždy užívám a cesta z Králíků přes Hanušovice a Staré město neměla chybu. Bylo úplně jasno, ochladilo se, kolem černočerná tma, na nebi tisíce hvězd. Na Božence mě čekalo vynikající jídlo, horká sprcha, oheň. Díky moc Ládine, tohle jsou akce, na které budu vždy rád vzpomínat.

Ani velice špatná předpověď počasí nás nedokázala odradit od výpravy na naší Beskydskou chalupu. I v dešťi, zimě a mlze se dá vždy něco podnikat. Například vyrábět harpuny, jít fotit do pralesa Čerňavina nebo si skočit na turistickou chatu na nějakou dobrotu. V neděli vyšlo sluníčko a oteplilo se. To by člověk nevěřil jak se počasí dokáže takhle za pár hodin změnit. Šli jsme na Kamenitý na oběd víkend jsme si všichni užili.

Nedělní výprava s Kámou, Vagošem, Prokopem a Grétkou do Chřibů. Z Brna až na místo byla hustá mlha, ze které jsem vyjeli až nahoře na parkovišti. Pak už bylo krásně slunečno a teplo. Opět jsme se podívali na pár míst, na kterých jsme nikdy nebyli - např. na hoře Svaty Vincent, na které stojí přírodní motlitebna a malá dřevěná kaplička, nebo rezervace “Ocásek”, která je hodně podobná pralesu Čerňavina na Ostrém. Jedinou nepříjemností byl Matýskův karambol s klackem, na který se při sbíhání kopce napíchl. Musel jsme mu ránu zamašličkovat a nebyli jsme si jistí, jestli by se to nemělo sešít v nemocnici. Ale zvládli jsme to. Den jsme zakončili v bio restauraci “Tilka” ve Střílkách, kde jsme si dali vynikající pizzu (tip od Kámy a Vagoše).

V úterý večer jsem nabalil dodávku a vyrazil na sever. Pozdě v noci jsem zaparkoval na svém oblíbeném plácku nad Šléglovem. Ticho, tma, klid. Ráno bylo krásně, dole v údolí mlha, běhal jsem s foťákem po loukách kolem auta. Plán na středu byl projít část Rychlebského hřebene a posbírat značení z běžeckého závodu Zapomenuté hory, který se tam konal o víkendu. Přejel jsem na stejné místo jako jsme byli před dvěma týdny - Novy Geraltow. Šel jsem po silnici do Bielic a pak nahoru na hřeben. Přes Kovadlinu a Špičák, kde jsem sbíral značení, jsem došel na Hraničky. Hezky se to spojilo s výletem, který jsme tady šli s dětmi, takže mám tento rok v nohách velkou část Rychlebského hřebene. Večer jsem se stavil na chvíli za Bárou do Javorníku a na noc jsem zakotvil na sedle Travná. Ráno jsem přejel do městečka Bystrzycia Klodska. Chtěl jsem se tam podívat už hodně dlouho. Nalákal mě úžasný film “Přes kosti mrtvých”. A taky jsem se dlouho chystal do pohraničí Orlických hor. Povedlo se obojí. Na kole jsem po polské straně projel dlouhý úsek podél hranic - na jedné straně Orličky, na druhé Gory Bystrzyckie. Tam se budu rozhodně vracet. Chvílemi jsem si připadal jako ve Skandinávii. Závěrečný sjezd do Bystrzyce byl smrtelně mrazivý. Celý den byla zima, ale rychlá jízda z kopce, podél potoka v zastíněném údolí, která neměla konce, to byl očistec pro mé ruce bez rukavic. Rozmrzl jsem až v autě v cíli. Do Čech jsem přejížděl přes přechod Adam, zajímavé místo.

Krásný víkend s Markét a dětma v Rychlebských horách. Měl jsem původně hrát malý koncert s Tomem a Janou v Nové Senince, ale Tom si rozřízl nohu a z hraní sešlo. O to více času jsme mohli strávit na zajímavých místech. Z pátku na sobotu jsme přespali na mém oblíbeném místě nad Šléglovem. Ráno jsme ve Starém městě dokoupili zásoby a snídali jsme v mlze na Kladském sedle. V Polsku už ale bylo krásně slunečno. Prošli jsme se na Hraničky a kus po hlavním hřebeni. Bylo nádherně barevno, teplo, sluníčko svítilo a nikam jsme nemuseli spěchat. Ke konci už všichni remcali jak je bolí nohy a jaký mají hlad. Pro auto jsem poslední tři kiláky došel sám (ještě že tak, odhad byl kilák a děti by mě rozcupovaly na kusy). Večeři jsme si udělali na sedle Travná a nakonec jsme tam zůstali i na noc. Ta volnost , kterou jsme s bydlíkem získali je úžasná. Pořád si na to nemohu zvyknout. V noci byla hodně zima, obzvláště Adélce, které Mates vyměnil deku za tenkou, aniž si toho kdokoliv všiml. Zatopili jsme a bylo vyřešeno. V neděli jsme vzhledem k únavě dali jen dva krátké výšlapy. První do Račího údolí, ve kterém nešlo minout tančírnu - opravdu zázračné místo, které vstalo z mrtvých. Druhý k Nýznerovským vodopádům. Pak už jen oběd v Rychtě v Lipové (díky Maky) a cesta domů.