Modrý Pavouček

Poslední den na cestách. Cestou do Brna jsem si udělal zastávku v Ralsku a Kutné hoře. Ralsko vypadalo zajímavě pro ježdění na kole, ale jsem docela rád, že jsem si ho projel sám. Zase taková paráda to není. Jediné co se mi líbilo bylo bývalé vojenské letiště Hradčany, které je volně přístupné. Kutná hora mě okouzlila mnohem více. Je to místo, stejně jako Český Krumlov, kam se musím vrátit a nechat si na prohlídku více času. Stará část města, úzké uličky, průchody, muzea, chrámy, to já můžu. Chrám sv. Barbory je něco neskutečného.

Dnes kratší, ale i tak krásný, výjezd do další neznámé části Krušných hor. Jel jsem z Kaleku, ve kterém stojí krásný bílý kostelík. Na jídlo jsem se stavil na Lesnou. Pořád tam skvěle vaří a pořád tam mají neuvěřitelně nízké ceny. Když jsem sjížděl z Malého háje dolů k Hoře Sv. Kateřiny, vzpomínal jsem na Maky a děti. Před pár lety jsme tady dělali pěší výpravu a zažili spoustu zajímavého. Vesnička Kalek má své kouzlo, čas tam běží pomaleji. Je dobře, že se ještě dají najít taková místa.

Oblast Krušných hor, na kterou jsem se dlouho těšil. Konečně jsem se podíval na Měděnec, který mám celý život jako obraz z titulků seriálu Třicet případů majora Zemana. Obce v této části hor, Měděnec, Výsluní, Hora Sv. Šebestiána jsou svým způsobem zvláštní, domy a ulice tvoří pravoúhlou síť. Část trasy vedla i po Německé straně. Mají to tam pěkné, ale kouzlo je pryč. Ty staré domy a ruiny k Sudetské krajině prostě patří. V podvečer jsem se zašel podívat na Königsmühle. Je to stará vesnice, kterou lidé, asi díky velké odloučenosti, nezvládli zničit a vyrabovat. O to co zbylo, se starají dobrovolníci. V jedné zachovalé a opravené světnici jsou i kamna, stoly, lavice, jídlo. Místo má úžasnou náladu. Byl jsem tam úplně sám se západem slunce. Kéž by se dařilo místo zachovat. Spal jsem přímo na louce pod Měděncem. Užil jsem si to velice.

Do Krušných hor jsem přijel večer. Neuvěřitelnou náhodou jsem zajel k věznici Vykmanov a zaparkoval u takzvané Věže smrti, ve které kdysi muklové drtili uranovou rudu před odvozem daleko na východ. Chtěl jsem se tam jednou podívat, ale tohle bylo naprosto neplánované. Fakt zvláštní náhoda. Zaparkoval jsem v lesích nad Jáchymovem, na místě, které jsem objevil minulý rok. Do západu slunce zbývaly dvě hodiny, tak jsem narychlo vyrazil najít starou kompresorovou stanici, která zásobovala okolní pracovní tábory vzduchem. Stanice stojí zarostlá v lese, ale kdysi to muselo být obrovské, následující popis jsem si musel schovat:

Odpočinkový den a průzkum nejsevernější části Šumavy. Nýrskou přehradou pohoří začíná. Jelo se mi dobře a sil jsem měl nečekaně dost, tak jsem si vyšlapal až na horu na Pancíř. Zrovna tam byl školní výlet a jeden klučina povídá “Pane, vy jste borec”. Tož bylo to dost do kopce, většina lidí se tam dostane lanovkou. Po návratu k autu jsem se vydal na sever - směr Krušné hory.

Bludičky se objevují v noci, především v močálech a bažinách, a svádějí pocestné ze správného směru. Ve středověké latině se nazývají ignis fatuus “neposedný oheň” Výprava jednoznačně motivovaná knihou “Ignis Fatuus”, kterou napsala Petra Klabouchová. Knihu jsem dočetl pár dní před příjezdem na Šumavu a do údolí Křemelné jsem se musel podívat za každou cenu. Zprvu mě mrzelo, že vstup na most pod bývalou obcí Stodůlky je zakázaný, ale podivná náhoda mi pomohla - ve Velkém boru jsem se zastavil u památníků německých vojáků. Byl tam pán ze správy parku a čistil z pomníku mech. Poradil mi, ať na most jedu, že přes něj jezdily tanky. Zákaz tam sice je, ale prý se moc nedodržuje - obec nemá peníze na údržbu, vyřešila to zákazem. Za mostem na kopci stály Stodůlky. Než je vojáci rozstříleli na prach. Přes Hartmanice jsem, s malou odbočkou, dorazil až na Mouřenec. Zvláštní místo. Tohle jsem se dočetl o malém hřbitůvku a kostnici:

Konečně dobré počasí pro výlet na kole. I tak jsem ale musel obléct dvoje kalhoty, dvě trička, bundu a čepici. Hodily by se i rukavice. První tři hodiny jsem se klepal zimou. Ani v červnu není radno Šumavu podceňovat. Projel jsem celou jižní část pohoří, celý Schwarzenberský kanál a podíval jsem se na místa, která znám z příběhů o králích Šumavy - např. bývalá vesnice Zvonková. Bývalé hraniční pásmo je opuštěné i dnes, někdy jsem nepotkal člověka ani po dvou hodinách jízdy. Večer jsem přejel do kempu Antýgl, který má tu pravou horskou atmosféru. Cesta vedla přes bývalý Františkov. Místo, kolem kterého se odehrává příběh knihy Petry Klabouchové (Prameny Vltavy). Zároveň je to místo, přes které vedla cesta králů Šumavy, Teplou Vltavu tady překračoval Franz Nowotny Kilián.

Probuzení do deštivého dne na svazích hory Blaník, nedaleko místa, kde jsme nedávno spali s Markét a dětmi. Těšil jsem se na kolo, ale kvůli počasí jsem změnil plány. Prošel jsem si Český Krumlov. Krásné městečko plné úzkých uliček, starých domů, obchůdků, mostů a bohužel i turistů. Měl jsem štěstí na úkryty před dešťovými přeháňkami. Déšť přišel vždy během pár sekund a byl tak intenzivní, že mokří byli i lidé s deštníky. V podvečer se počasí začalo lepšit. Vydal jsem se na vrchol Boubín po cestě pralesem. Od jezírka byly všechny cesty zakázané (kvůli padajícím stromům). Abych se nemusel vracet, vydal jsem se nahoru pralesem mimo značky (abych náhodou nepotkal nějakého ochranáře). Stoupal jsem přímo mezi těmi starými stromy, kvůli kterým tam vstup zakazují. Ale nefoukal vítr, tak jsem se moc nebál. Nahoře na Boubíně stojí vysoká rozhledna, ze které byl nádherný rozhled. Zvedl se silný vítr, až jsem na té dřevěné konstrukci lehce znervózněl. S větrem přišla zima a než jsem se dostal dolů k autu, byl jsem úplně promrzlý. V noci klesla teplota k nule. Ještě, že se dá v autě topit.

Markét jela s kámoškama na přechod Jeseníků, já s dětmi na Ostrý. Z Třince jsme přibrali taťku s mamkou. Bylo krásně teplo. Zašli jsme na Kamenitý na borůvkový koláč, taky na Ostrý na nanuk a hranolky. Něco málo se udělalo se dřevem, večer jsme měli oheň v krbu, pěkně jako za starých časů. V noci běhal kolem chalupy srnec a hlasitě štěkal, nedalo se spát. Po návratu do Brna jsem ještě stihl kousek Komínských balkónů.

O víkendu proběhl bluegrassový sraz u Michala na srubu na Valangách. Byla zima, pršelo, padaly kroupy, ale to nám nevadilo. Po nocích jsme hráli, před jsme čilovali (jak by řekly naše děti), spát jsme chodili s rozdedněním. Po dlouhé době setkání s Michalem a Martinem. Rád jsem poznal Thomase, který dorazil až z dalekého Dortundu. S Pavlem jsme vychytali chvíli, kdy nepršelo a bez zmoknutí jsme vyběhli na Velkou Raču. Je to zázrak, že se pár lidí sejde ve srubu mimo civilizaci, že se hraje, zpívá, povídá, v kamnech praská dřevo. Díky za to.