Modrý Pavouček

Potřeboval jsem něco zařídit v Šumperku, tak jsem si vzal kolo a místo čekání jsem se zajel podívat na Rabštejn a Skřítek. Na Rabštejně jsem vylezl nahoru na skály, kde jsem mlsně pokukoval po lesknoucích se borhácích. Tento rok už by to chtělo začít zase trošku lézt. Z Rabštejna na Skřítek to bylo náročné, spousty popadaných stromů, bahno, prudké stoupání. Na Skřítku jsem si dal česnečku a jel dolů. Původně jsem chtěl ještě nastoupat nad Skřítek a traverzem dojet na Alfrédku, ale nezbylo mi na to dost času. Sjezd dolů byl úžasný.

Nutně jsem potřeboval z města a k tomu ještě úplně vypnout hlavu. Měl jsem za sebou extra náročný týden v práci, doma i s muzikou. V pátek jsme s Horizontem odehráli koncert v Hustopečích, v sobotu ráno jsem nabalil dodávku a kolem poledne jsem už šlapal na kole na náhorní plošinu Nízkého Jeseníku. Je to krásný kraj, bez lidí, trošku zapomenutý, se spoustou starých domů, s nekonečnými výhledy a mnoha památkami na bývalé obyvatele. Ano, jsme v kraji, který patří do Sudet. Celou sobotu foukal silný vítr, který mi sebral spousty sil. Večer jsem byl dost unavený. Druhý den jsem jel lehčí trasu dole v údolí řeky Moravy.

Jarní víkend v Jeseníkách. Lyžování možná nehlepší za poslední dvě zimy. Prázdné vleky, prázdné sjezdovky, varhánky od rolby vydržely na některých místech až do odpoledního konce lyžování. Sníh byl úplně jako jarní firny v tatranských žlabech. Vůbec jsem nepochopil proč už lidé přestali lyžovat. Taková nádhera. Tím líp pro nás. Nemohli jsme se toho nasytit. Jezdili jsme až do posledních sil. Spali jsme dvě noci venku v autě, byla to první akce s dodávkou tento rok. Bylo to kouzelné spát v černočerné tmě, mít nad hlavou hvězdy, v autě teplo, ráno snídat a koukat do lesa. Kromě sjezdovek jsme se podívali do Jeseníku, Horního údolí, na Rejvíz, do Bruntálu.

Pozvání na Valangy spojené s dokonalou předpovědí počasí (teď nemyslím píseň co Michal hrává) se nedalo odmítnout. V pátek pozdě večer jsem nabalil jídlo, pití, lyže a nástroj a vydal se po sjezdovce nahoru za Michalem. Poprvé na lyžích v těchto místech. Michal s Adamem už na mě čekali, dokonce byla kuřecí stehýnka grilovaná venku na ohni. V noci se hrálo, popíjelo. Baví mě tyhle akce. Druhý den jsme se prošli nahoru na Raču a dali si sjezd lesem. Sněhu málo, ale na pár obloučků docela dobré. U chaty mě čekalo malé překvapení - zjistil jsem, že nemám mobil. Moc se nám nechtělo, ale šli jsme znova nahoru pokusit se ho někde najít. Zázračně jsme ho našli ležet ve sněhu hned vedle stopy od lyží. V noci na neděli jsme to trošku přetáhli a šli spát až ráno. Závěrečný sestup byl fajn - krásně teplo, sluníčko, dobrý sníh až k autu. Díky moc Michale a Adame.

Matýsek byl nemocný a vypadalo to, že jarní prázdniny prosedíme doma. Nakonec to ale přece jen vyšlo a na pár dní jsme se přestěhovali do Třince k našim. První dva dny jsme lyžovali v Polsku. Podívali jsme se na naše oblíbené svahy na Zlotem Gruni a ve Szczyrku. Bohužel nám to zase vyšlo tak, že byly v Polsku prázdniny a všude bylo hodně lidí. Příště nebrat. Já jsem si na jedno odpoledne odskočil do Zlína odehrát koncert v Zelenáčově šopě. Bylo to příjemné potkat tolik známých lidí, kteří se na naše hraní přišli podívat.

Tento rok to trvalo déle, ale konečně je to tady. Byli jsme poprvé na sjezdovkách. Tedy s výjimkou Matýska, který už jezdil týden na lyžáku se školou. První den jsme jezdili v Koutech. Bylo to dost zmrzlé, ale horní sjezdovka byla dobrá, tam jezdíme nejraději. Maty hodně skákal. Dost se zlepšil. Druhý den jsme jeli celá rodina. Zkusili jsme Bukovou horu v Orlických horách. Adélka dostala skipas zdarma za dobré vysvědčení. Zpočátku to vypadalo, že nerozdýcháme nekonečnou frontu na sedačkovou lanovku, ale pak jsme objevili svahy do Čenkovic a zalíbilo se nám tam. Krásné lyžování. Užili jsme si to.

Sněhu nikde moc není, na skialpech se nedá, tak alespoň na běžky. Ráno jsem nabral Janču v Mohelnici (byla extrémní ledovka) a kolem desáté už jsme si dávali s Ládinem kafíčko na Božence. Sice se před víkendem tvářil, že bude spát dlouho, ale už cestou nás taktně popoháněl. Že už prý má všchno nachystané, lyže pro Janu namazal, chápu. Byl slunečný krásný slunečný den a stopy čekaly. Projeli jsme docela dlouhý okruh přes Smrk, Brousek a Medvědí boudu. Bylo to parádní. Škoda, že jsme museli domů, nejraději bych tam s Ládinem a Mufem ještě zůstal.

Po pár letech marodění jsem se konečně zase jednou dostal na Tomovu jesenickou akci. Tento rok byla zamluvená Vilibaldka. Do poslední chvíle jsme nevěděli jestli bude sníh. Vypadalo to, že půjdeme v pohorkách nebo rovnou vyjedeme až k chatě autem. Během pár dní ale napadlo téměř půl metru sněhu a tak se šlo na lyžích. Tak to má být. Když člověk přežije výstup na chatu, nic už ho nemůže zlomit. Tento rok to opět bylo utrpení, tak jako vždycky. Kromě spaní a jídla jsem tahal na zádech dva hudební nástroje a rozhodně jsem si to neužíval. Pak už to bylo krásné. Vařily se dobroty, hrálo se až do rána, brněnská horolezecko-skialpová komunita pořád žije. Je to příjemné potkat se takhle jednou za rok se všema kámošema. Navíc na takhle unikátním místě.

Závěr našeho pobytu patřil úžasné zoologické zahradě “Loro Park”, ve které jsme strávili celý den. Rozhodně nejhezčí zoo co jsme kdy viděli. Drahé vstupné za to rozhodně stálo. Cestou zpátky jsme se chtěli zajet podívat na vesničku Masca, o které se všude psalo, ale úzké silničky podobné severu ostrova nás odradily. Poslední den jsme se vydali na krátký trek v pohoří Teno. Celá trasa vedla vysoko s krásnými výhledy. Opět jsme autem vyjeli vysoko a šli víceméně po vrstevnicích. To je dobrá taktika. Velice lehce se tady dá potit krev v obrovských převýšeních.

Zjistili jsme, že už jsme všichni zdraví, tak jsme naplánovali delší procházku. Šli jsme okružní trasu kolem 1552 metrů vysokého vulkánu Chinyero. Cesta vedla po zkamenělé lávě, všude rostly borovice a potkali jsme jen pár lidí. Další den děti stávkovaly a Markétě nebylo dobře. Tak jsem se sbalil a vyrazil na procházku po skalách. Vyhlídl jsem si tečkovanou trasu po útesech Los Gigantes, která slibovala trošku dobrodružství. Hned na začátku mě zarazily cedule se spoustou zákazů a varování. Nebyl jsem si jistý, jestli se na stezku vůbec může. Chvíli jsem to řešil s japonskými turisty, ale ti se tak báli, že žádné zákazy neřešili, stejně by na stezku ani nevkročili. Tož jsem šel. Nebyl to žádný extrém, ale kdo neleze po horách a bojí se výšek, ten by asi problém mít mohl. Já jsem měl jediný problém s vodou. Na konci mělo podle mapy něco téct a s sebou jsem měl malou petku. Když jsem došel na konec, byl jsem už dost dehydratovaný a těšil jsem se na trošku vody. Potrubí tam bylo, uvnitř to šplouchalo, ale vše bylo uzavřené. Sáhl jsem do batohu pro petku, ale nebyla tam. Zapomněl jsem si ji nabalit. Tak jsem chvíli poslouchal to šplouchání a vydal se zpátky. Škoda, že jsem neměl více času, dalo se projít tunelem a pokračovat po útesech dál, až ke skalním oknům.