Modrý Pavouček

Pracovní víkend na chalupě na Ostrém. Střecha už je sice hotová, do chalupy neteče, ale pořád je třeba dořešit několik míst, kde se nová střecha spojuje se starou chalupou. Jedním z míst bylo do tohoto víkendu bednění na spodní straně přesahu nad vchodem. S pomocí mamky jsem to stihl za víkend, včetně opravy kadibudky, která se kácela a vítr vyrval dveře z pantů. Počasí práci úplně nepřálo, střídalo se sluníčko s mraky a deštěm. Tohle správné podzimní počasí nám ale nevadilo. V chalupě bylo krásně teplo.

Chtěl jsem strávit prodloužený víkend na Ostrém, pojezdit na kole, užít si barev, udělat něco na chalupě, ale osud rozdal karty jinak. Sobotní vyjížďka na hraniční hřeben byla úžasná. Nebyla zima, svítilo sluníčko, barva listí je v tom nehezčím období. Po Velký polom bylo na cestách lidí celkem hodně, ale dále na hřebeni už jsem někoho potkal jen výjimečně. Pobavila mě paní, která šla s rodinkou a když mě za sebou uviděli, tak paní povídala: “Pozor děti, kolo … ano, opravdu kolo, i když se tomu na tomhle místě nechce věřit, opravdu tudy jede někdo na kole”. Když jsem dorazil zpátky na Ostrý, zatopil jsem, odpočinul a vydal se na pivo na turistickou chatu. V tom mi volalo neznámé číslo - tatínek Matýskova kamaráda a že prý má Maty zlomenou ruku, že ho odvezla sanitka do nemocnice a že se nemůžou dovolat Markétě. Když jsem se později dozvěděl, že si ho tam kvůli operace nechají na noc, tak jsem sbalil věci a ještě v noci valil zpátky do Brna. Vše mu pod narkózou spravili a druhý den jsme si ho dovezli domů. Tož tak.

Letošní Krušné hory byly mrazivé, ale opět jsem se ujistil, že jsou to asi mé nejoblíbenější hory u nás. Závidím všem, kteří to tam mají blízko. Tentokrát se našel čas na povídání s panem majitelem roubenky a dostali jsme spousty tipů a k dobru i pár zajímavých příběhů. Třeba o tom jak kdysi na povel Hitlera vznikl Sauersack spolu s detaily, o kterých se jen tak někde nedočtete. Podívali jsme se do Mariánských lázní a do Soos na bahenní sopky. Na kolo bylo celou dobu dost zima. S Matym jsme zvládli jen jednu vyjížďku. Bahno po těžbě ho odradilo, trefili jsme špatnou cestu a brodili jsme se doslova po kotníky. S Maky už nám to vyšlo lépe a žádné bahno se nekonalo. Třetí vyjížďku jsem jel sám. Sice sluníčko, ale jen tři stupně nad nulou. Chaloupka byla úžasná, příští rok jedeme zase.

Jako každý rok se do malé sudetské vesničky, téměř na Polských hranicích, sjela banda bluegrassových muzikantů z celého Československa. Snažím se nevynechat jediný ročník a jsem vděčný Rohlíkovi a spol., že mě vždy přizvou. Tentokrát jsme tam chtěli po letech zahrát, ale úplně nám to nevyšlo. Dávám si závazek dostat tam příští rok Svaťa Kotas band. Kromě hraní jsme se poflakovali po kopcích kolem a na sobotní večerní koncert dorazil Peťa Frenc s Adélkou i Ladin z Boženky. Krásně to vše vyšlo.

Předpověď na tento víkend se nedala ignorovat. Adélka má zlomenou nohu, tak bylo jasné, že rodinná akce to nebude, ale snažil jsem se lámat alespoň Matýska. Nakonec jsem vyrazil sám v sobotu před polednem. Z Loučné jsem se vydal nahoru s úmyslem zůstat nahoře až do západu slunce. Úvodní stoupání na Červenohorské sedlo jsem si pěkně protrpěl. Kousek lesem na hřeben se změnil na borůvkové peklo. Smýčit kolo vysokým borůvčím je snad horší než prodírat se na skialpech kosodřevinou. Kolem Švýcárny jsme proletěl jak vítr a prvním cílem byl Praděd. Krásný rozhled, teplo, nejvyšší bod výpravy. Sjezd pod Divoký důl byl odměnou za to borůvčí. Z Františkovy myslivny jsem se po neznačených pěšinkách přes Velkou a Malou Jezernou dostal k horní nádrži. Díky bohu za to, že někdo udržuje tuto stezku. Západ slunce jsem stihl jen tak tak. Magický moment. Nikdo tam nebyl. Foukal vítr, bylo teplo, nikam jsem nespěchal, počkal jsem až do tmy. Sjezd k auto, ten stál za to, tisíc výškových metrů dolů, to byla velká euforie. Pak přejezd na Boženku, oheň, dobroty, pivo, spánek.

Velice hektický konec týdne. S Janou jsme zajeli na noc k Michalovi na Valangy. Potřebovali jsme něco nazkoušet, snad to dopadne dobře. Pak rychle do práce. V sobotu hraní na Čebínské stodole a hned po hraní rychlý přesun na Staroměstko, kde Ládin pořádal horskou oslavu. Tam jsem nemohl chybět. Vybraná společnost, lidé, se kterými se vidím jednou za rok. Dokud se takové akce dějí, je svět ještě trošku v pořádku. V neděli dost pršelo, ale zvládl jsem krátkou prochajdu na schovanou obec Kronfelzov a do Medvědí rokle, ve které stojí má oblíbená kaplička

Víkend s kapelou v České Kanadě. Úžasní lidé tam na samotě pořádají malý soukromý festival, kam pozvou pár kapel a publikum tvoří jen rodiny a několik místňáků. Spalo se venku, celý den hořel oheň, hrálo se v obrovské stodole, byl to pro mně velký zážitek. Kromě nás hráli i Popojedem a Early Times, takže všude bylo plní kámošů z Brna a okolí. Hrávalo se dlouho do noci. Oba dny bylo krásně a ve volných chvílích jsem se proháněl na kole po okolní krásné krajině. Nedělní dlouhá vyjížďka po České kanadě mě celkem potrápila. Na vině bude ta neprospaná nedělní noc a zbytky alkoholu v krvi. Ve Slavonicích se mi po místní tortile udělalo špatně a dostat se těch čtyřicet kilometrů zpátky k autu bylo nic moc.

Rád jsem přijal pozvání na “Džem na Ranči”, který pořádá na své zahradě Karel Začal. Úžasný muzikant a stavitel dober. Na jeho nástroje hraje snad celá Evropa (já taky). Jeli jsme všichni kdo byli doma - já, Adélka a Maky. První noc jsme spali na sedle “Prameny Opavy”. Sliboval jsem holkám tichou a chladnou noc (utíkali jsme z Brna před vedrem), ale nekonalo se ani jedno. Celou noc přes sedlo někdo jezdil, z údolí se nesla hudba, bylo vedro. Od šesti ráno se na sedle hemžili poláci a vyráželi na houby. V sobotu jsme se jeli projet na kole. Krásným údolím Černé Opavy jsme nastoupali na Rejvíz. Odpoledne jsme přejeli do Zlatých hor na festival. Hrálo se až do tmy. Je neuvěřitelné, jak jsou jejich rodiny obrovské a propojené. Na noc jsme jeli na další místo, které jsem měl nachystané. Muselo se na něj autem před brod. Makrét brblala, že tam ráno zase bude “živo”, ale černé obavy se nesplnily. Bylo ticho, zima, krásně jsme se vyspali. V neděli jsme už Adélku na kolo nepřemluvili a protože byl další tropický den, skončilo to typickým mixem - holky bazén, já kolo. Vybrali jsme akva centrum v Olomouci. Já vyrazil na kolo směr Litovel a Mohlenilce. Dost mě to zmohlo, 62km za dvě a půl hodinky, teplota před třicet stupňů. Už ať jsou ta vedra zase pryč.

Narozeniny taťky a mamky na Ostrém. Sešla se celá rodinka, bylo krásné počasí, začaly růst borůvky, střecha na chalupě funguje, lípa před chalupou pořád stojí, vše krásně při starém. Zašel jsem se podívat do Čerňaviny, pěkně večer se zapadajícím sluncem.

Poslední den na cestách. Cestou do Brna jsem si udělal zastávku v Ralsku a Kutné hoře. Ralsko vypadalo zajímavě pro ježdění na kole, ale jsem docela rád, že jsem si ho projel sám. Zase taková paráda to není. Jediné co se mi líbilo bylo bývalé vojenské letiště Hradčany, které je volně přístupné. Kutná hora mě okouzlila mnohem více. Je to místo, stejně jako Český Krumlov, kam se musím vrátit a nechat si na prohlídku více času. Stará část města, úzké uličky, průchody, muzea, chrámy, to já můžu. Chrám sv. Barbory je něco neskutečného.