Modrý Pavouček

Sněhu nikde moc není, na skialpech se nedá, tak alespoň na běžky. Ráno jsem nabral Janču v Mohelnici (byla extrémní ledovka) a kolem desáté už jsme si dávali s Ládinem kafíčko na Božence. Sice se před víkendem tvářil, že bude spát dlouho, ale už cestou nás taktně popoháněl. Že už prý má všchno nachystané, lyže pro Janu namazal, chápu. Byl slunečný krásný slunečný den a stopy čekaly. Projeli jsme docela dlouhý okruh přes Smrk, Brousek a Medvědí boudu. Bylo to parádní. Škoda, že jsme museli domů, nejraději bych tam s Ládinem a Mufem ještě zůstal.

Po pár letech marodění jsem se konečně zase jednou dostal na Tomovu jesenickou akci. Tento rok byla zamluvená Vilibaldka. Do poslední chvíle jsme nevěděli jestli bude sníh. Vypadalo to, že půjdeme v pohorkách nebo rovnou vyjedeme až k chatě autem. Během pár dní ale napadlo téměř půl metru sněhu a tak se šlo na lyžích. Tak to má být. Když člověk přežije výstup na chatu, nic už ho nemůže zlomit. Tento rok to opět bylo utrpení, tak jako vždycky. Kromě spaní a jídla jsem tahal na zádech dva hudební nástroje a rozhodně jsem si to neužíval. Pak už to bylo krásné. Vařily se dobroty, hrálo se až do rána, brněnská horolezecko-skialpová komunita pořád žije. Je to příjemné potkat se takhle jednou za rok se všema kámošema. Navíc na takhle unikátním místě.

Závěr našeho pobytu patřil úžasné zoologické zahradě “Loro Park”, ve které jsme strávili celý den. Rozhodně nejhezčí zoo co jsme kdy viděli. Drahé vstupné za to rozhodně stálo. Cestou zpátky jsme se chtěli zajet podívat na vesničku Masca, o které se všude psalo, ale úzké silničky podobné severu ostrova nás odradily. Poslední den jsme se vydali na krátký trek v pohoří Teno. Celá trasa vedla vysoko s krásnými výhledy. Opět jsme autem vyjeli vysoko a šli víceméně po vrstevnicích. To je dobrá taktika. Velice lehce se tady dá potit krev v obrovských převýšeních.

Zjistili jsme, že už jsme všichni zdraví, tak jsme naplánovali delší procházku. Šli jsme okružní trasu kolem 1552 metrů vysokého vulkánu Chinyero. Cesta vedla po zkamenělé lávě, všude rostly borovice a potkali jsme jen pár lidí. Další den děti stávkovaly a Markétě nebylo dobře. Tak jsem se sbalil a vyrazil na procházku po skalách. Vyhlídl jsem si tečkovanou trasu po útesech Los Gigantes, která slibovala trošku dobrodružství. Hned na začátku mě zarazily cedule se spoustou zákazů a varování. Nebyl jsem si jistý, jestli se na stezku vůbec může. Chvíli jsem to řešil s japonskými turisty, ale ti se tak báli, že žádné zákazy neřešili, stejně by na stezku ani nevkročili. Tož jsem šel. Nebyl to žádný extrém, ale kdo neleze po horách a bojí se výšek, ten by asi problém mít mohl. Já jsem měl jediný problém s vodou. Na konci mělo podle mapy něco téct a s sebou jsem měl malou petku. Když jsem došel na konec, byl jsem už dost dehydratovaný a těšil jsem se na trošku vody. Potrubí tam bylo, uvnitř to šplouchalo, ale vše bylo uzavřené. Sáhl jsem do batohu pro petku, ale nebyla tam. Zapomněl jsem si ji nabalit. Tak jsem chvíli poslouchal to šplouchání a vydal se zpátky. Škoda, že jsem neměl více času, dalo se projít tunelem a pokračovat po útesech dál, až ke skalním oknům.

Přejeli jsme na jižní stranu ostrova, kde jsme měli zamluvené druhé ubytování. Na jihu panovalo úplně jiné počasí. Bylo tam vedro, žádný déšť, méně zeleně, prostě léto. Na pláže jsme museli jezdit autem, ale bylo to nakonec dobře, protože nás míjel komerční turistický ruch, který panuje na pobřeží. Na první větší procházku jsme vyrazili nahoru nad náš dům. Vyjeli jsme autem do tisíce metrů a šli okruh po vyhlídkách. Všude bylo zeleno, rostly tam borovice, nádherná příroda.

Na letošní vánoce jsme si naplánovali pobyt v teplých krajích. Volba padla na Kanárské ostrovy. Je to asi nejbližší lehce dostupné místo, kde se dá v zimě koupat. Díky úrazům a nemocem ale nebylo do poslední chvíle nebylo jisté, jestli vůbec někam poletíme. Nakonec vše vyšlo, děti se uzdravily a vydali jsme se na cesty. Nečekaně bylo nejhůře mně, na poslední chvíli jsme chytl nějakého bacila a po nástupu do letadla se mi udělalo tak zle, že jsem pomýšlel na nejhorší (asi zastavení letu). Naštěstí se to pak trošku zlepšilo a během pár dní jsem se uzdravil.

Dlouho plánovaný bluegrass session u nás na Ostrém. Dost mě mrzelo, že nemohl Michal Wawrzyczek, se kterým jsme tohle vymysleli. Skolila ho nějaká nemoc. Ale i tak to dopadlo dobře, z Brna dojel Lubo s Pájou, z Těšína Peťa s rodinkou. Takže se hrálo a vzpomínalo na dobu před 25 lety, kdy jsme na Ostrém pořádali podobné akce v podobném složení. V sobotu dorazila Janča s Lukšou (doufám, že to nokomolím). Podívali jsme se na Kamenitý a prošli jsme Čerňavinu po starém chodníku, který pořád existuje (hurá). Naposledy jsem ho procházel snad před deseti lety. Jedinou vadou na kráse byl defekt kola na autě, který jsme museli řešit na poslední chvíli před odjezdem. Ale vše se zvládlo, díky moc všem, že jste dojeli a třeba bude pokračování.

Pracovní víkend na chalupě na Ostrém. Střecha už je sice hotová, do chalupy neteče, ale pořád je třeba dořešit několik míst, kde se nová střecha spojuje se starou chalupou. Jedním z míst bylo do tohoto víkendu bednění na spodní straně přesahu nad vchodem. S pomocí mamky jsem to stihl za víkend, včetně opravy kadibudky, která se kácela a vítr vyrval dveře z pantů. Počasí práci úplně nepřálo, střídalo se sluníčko s mraky a deštěm. Tohle správné podzimní počasí nám ale nevadilo. V chalupě bylo krásně teplo.

Chtěl jsem strávit prodloužený víkend na Ostrém, pojezdit na kole, užít si barev, udělat něco na chalupě, ale osud rozdal karty jinak. Sobotní vyjížďka na hraniční hřeben byla úžasná. Nebyla zima, svítilo sluníčko, barva listí je v tom nehezčím období. Po Velký polom bylo na cestách lidí celkem hodně, ale dále na hřebeni už jsem někoho potkal jen výjimečně. Pobavila mě paní, která šla s rodinkou a když mě za sebou uviděli, tak paní povídala: “Pozor děti, kolo … ano, opravdu kolo, i když se tomu na tomhle místě nechce věřit, opravdu tudy jede někdo na kole”. Když jsem dorazil zpátky na Ostrý, zatopil jsem, odpočinul a vydal se na pivo na turistickou chatu. V tom mi volalo neznámé číslo - tatínek Matýskova kamaráda a že prý má Maty zlomenou ruku, že ho odvezla sanitka do nemocnice a že se nemůžou dovolat Markétě. Když jsem se později dozvěděl, že si ho tam kvůli operace nechají na noc, tak jsem sbalil věci a ještě v noci valil zpátky do Brna. Vše mu pod narkózou spravili a druhý den jsme si ho dovezli domů. Tož tak.

Letošní Krušné hory byly mrazivé, ale opět jsem se ujistil, že jsou to asi mé nejoblíbenější hory u nás. Závidím všem, kteří to tam mají blízko. Tentokrát se našel čas na povídání s panem majitelem roubenky a dostali jsme spousty tipů a k dobru i pár zajímavých příběhů. Třeba o tom jak kdysi na povel Hitlera vznikl Sauersack spolu s detaily, o kterých se jen tak někde nedočtete. Podívali jsme se do Mariánských lázní a do Soos na bahenní sopky. Na kolo bylo celou dobu dost zima. S Matym jsme zvládli jen jednu vyjížďku. Bahno po těžbě ho odradilo, trefili jsme špatnou cestu a brodili jsme se doslova po kotníky. S Maky už nám to vyšlo lépe a žádné bahno se nekonalo. Třetí vyjížďku jsem jel sám. Sice sluníčko, ale jen tři stupně nad nulou. Chaloupka byla úžasná, příští rok jedeme zase.