Modrý Pavouček

Na letošní velikonoce jsme zamířili do Svratky. Sešli jsme se tam s celou Markétinou rodinou a konečně jsme odzimovali chalupu. Počasí bylo hodně studené, Markét byla nemocná a tak jediným pořádným rodinným výletem byla procházka údolím Doubravky. Je to divoké údolí v Železných horách plné skal, vodopádů, trampských chatiček, můstků a žebříků. Nejzajímavější část má asi pět kilometrů a abychom nemuseli tam a zpátky, popojeli jsme jednu zastávku vlakem (Z Bílku do Chotěboře). A protože mi to bylo málo, jezdil jsem i v té zimě na kole. Podíval jsem se do Maštalí, projel plno vesniček, ve kterých jsem nikdy nebyl a samozřejmě taky část Žďárských vrchů. A došlo i na hledání pokladů. Matýsek dostal novou dohledávačku a rýč, jeho hledačská výbava je teď kompletní.

Uplynulo šest dní a jsme zase u Ladenského mostu. Tentokrát v silnější sestavě a za mnohem hezčího počasí. Projeli podobný okruh jako minulý týden, ale dělali jsme více zastávek, kolem hospůdek s langoši prostě nešlo jen tak projet a nedat si. Jeden piknik jsme si udělali na břehu Dyje, kdy Dan rozdělal ohníček v naprosto jedinečném vařiči. Ohřáli jsme se, opekli špekáčky, sýr a chleba, a k autům jsme dorazili až se setměním.

První jarní výprava na kolech vedla do Lednického parku. Čekali jsme, že bude o něco tepleji a že se budeme hřát na sluníčku, ale aspoň v té zimě nebylo na cestách moc turistů. Plánovanou trasu jsme kvůli únavě dětí, zavřeným občerstvovnám a zimě zkrátili, ale i tak dobré. Janův hrad nezklamal a díky dvěma otevřeným stánkům s občerstvením byl pro děti největší atrakcí dne.

Na jarní prázdniny jsme strávili u našich v Třinci. Počasí bylo úžasné - každý den sluníčko, jasno a mráz tak akorát, aby netál sníh. Tři dny po sobě jsme lyžovali v našem oblíbeném středisku Złoty Groń, které máme kousíček za hranicema v Polsku. Děti už jezdí jak draci: A protože jsem měl s sebou i kolo, tak jsem si odpoledne, po návratu z lyží, užíval objevné výpravy na kole. Zpočátku mi na kole, hlavně po setmění, byla šílená zima, ale ke konci se výrazně oteplilo. Na horách bylo hodně sněhu a tak jsem začal objevovat Polsko. A musím říct, že je to tam parádní. Vůbec jsem netušil, že kousíček od Třince jsou místa jako Rownica. V Polsku jsem s kolem ještě zdaleka neskončil.

Odpoledne po práci jsme s Ládinem vyrazili na Boženku. Vyčistili jsme ucpaný komín, zatopili uvnitř i venku a užívali si horskou tmu, nebe plné hvězd, ticho a klid. Ale nepřijeli jsme se poflakovat. Druhý den jsme vyrazili do hor. Ládin šel běhat, já sedl na kol a jel. Svůj plán jsem si nachystal už v Brně. Chtěl jsem přejet hřeben Rychlebských hor ze Smrku na sedlo Travná a přes Polsko se vrátit zpátky. Vyšlapal jsem na hřeben a opřel se do mě vítr. Fučelo tak, že mě to místy shazovalo na zem. Ale plán je plán, tak jsem jel.

Na říjnové svátky jsme se vydali k naším do Třince. Počasí nám neuvěřitelně přálo a byly z toho čtyři nádherné podzimní dny, které jsme strávili z velké části venku na kopcích. Hned první den jsme ještě před setměním stihli výpravu na Kamenitý. Stihli jsme krásný západ slunce a na chatě už bylo téměř prázdno. Zpátky jsme šli potmě, ale i to má něco do sebe, zvlášť když se vedle cesty pohybují poplašená zvířata. Jeden den jsme s Markét vyrazili na Malou Fatru, ale k tomu je tady zvláštní příspěvek. Hodně jsem jezdil na kole a poslední den nám vyšel společný výlet nahoru na chatu. Bylo teplo a Matýsek skoro všechen čas strávil stavbou své přírodní vesničky plné domečků, ohrad, jídla a dokonce hřbitova.

Do Orliček jsme zajeli jen na jednu noc, ale i tak jsme toho stihli hodně. Pěšky jsme došli na Suchý vrch, užili si kroupy a bílo v lese, projeli jsme na kolech celý červený singletrail (nejdelší na Suchém vrchu), koukli jsme se na Boudu (byť bez prohlídky), zahráli jsme si na kytary, ale hlavně, vyzkoušeli jsme novou atrakci. Káď horké vody pod širým nebem. Je to úžasné, pro děti i pro dospělé. Seděli jsme tam s Peťou potmě, popíjeli becherovku, nad hlavou nebe plné hvězd, do toho vůně kouře z kamen. Větší romantika už snad ani neexistuje.

Tentokrát jsem vyrazil sám. Vzal jsem dodávku, nalodil kolo, něco k jídlu, spaní a vaření a hurá směr Jeseníky. Plán byl jasný - užít si prodloužený víkend na Staroměstsku a v Jeseníkách a prozkoumat neznámé kouty hor a zapadlých sudetských památek. Chtěl jsem jezdit hodně na kole, ale to jsem ještě netušil jaká bude zima. Naštěstí jsem si cestou ve Svitavách koupil zimní čepici, na kterou jsem při balení zapomněl. Ještě že tak.

Jeden den volna a pěkné počasí. Po rychlé domluvě s kámošema z Komína jsme se vydali na oblíbené kolečko z Tišnova, přes Borač, Lomnici a Lomničku zpátky do Tišnova. Vše vyšlo krásně. Děti šlapaly, občerstvení v Prudké nezklamalo, bylo teplo, svítilo sluníčko … V Lomnici jsem si po dlouhých letech našel chvilku na pár fotek na starém židovském hřbitově. Taková místa na mě pořád silně působí a je to příjemné si tam na chvíli sednout a poslouchat.

Tento rok se nám Chorvatsko trošinku komplikovalo, ale nakonec jsme přece jen vyrazili. Sice až ve školním roce, ale vyšlo nám to. Předpověď nebyla moc dobrá, ale nakonec bylo vše jinak. Nějaký ten deštík a mraky jsme měli, ale většinu času svítilo sluníčko, bylo vedro a voda byla tak akorát teplá. Na první výlet jsme se vydali na jih, do města Šibenik. Sladit přání dětí (nákup hraček a ploutví) a nás dospělých (stará část města) bylo složité, ale povedlo se obojí. Je to krásné městečko a stálo by za to se sem vrátit a v klidu si vše znova projít. Den před odjezdem jsme odpoledne popojeli do městečka Skardin a na kolech vyrazili do národního parku Krka. Po pár kilometrech jsme zaparkovali kola a prošli jsme celý vycházkový okruh se spoustou vodopádů, tůně, vyhlídek a dřevěných lávek. Byli jsme tam v ideálním čase, kdy většina lidí z parku odcházela. Vrátit k autu jsme se stihli akorát před setměním (díky tomu, že nás Áďa hnala k obchodům se suvenýry) a zbyl nám čas i na prohlídku Skardinu. Taky moc pěkné městečko.