Modrý Pavouček

Musel jsem narychlo do Beskyd kvůli střeše na chalupě. Tradičně jsem to spojil s výletem na kole. Nad hřebenem Javorníků jsem přemýšlel už delší dobu, tak jsem si jel část projet. Auto jsem nechal ve Staškově, vracet jsem se chtěl přes hraniční část Beskydy. Musím přiznat, že prvních 20km mi dalo pořádně zabrat. Nekonečné střídání prudkých výjezdu a sjezdů, kdy člověk pořád řadí a je těžké najít vhodné tempo. Pěkně mě dopalovaly kaluže, které vypadaly nevinně a mělce a kolo do nich zapadne skoro po osy. Po pár nečekaných “utopeních”, jsem už raději všechny kaluže poctivě objížděl. Po přejezdu do Čech přišel déšť a pořádně jsem zmokl. Začala mi být zima a třepal jsem se jak ratlík. Schoval jsem se v boudě Smradlavce, navlíkl na sebe tu jedinou tenoučkou mikinu a snažil se zahřát. Pomohly dobroty od mamky, které jsem si vezl v batohu. Z Bílé zpátky na hřeben už zase svítilo sluníčko a rozmrzl jsem. Bílý kříž byl jako po vymření, nikde ani živáčka, chaty zavřené. Na Slovenské straně přišel další velký déšť. Zalezl jsem pod stromy a čekal. V křoví pode mnou ožilo nějaké velké zvíře a utíkalo potokem pryč. Už jsem byl nastartovaný sednout na kolo a ujíždět před medvědem. Slovensko je na kolo celkem drsné, některé cyklostezky by byly peklem jet je v opačném směru. Asi bych tlačil kolo i několik kilometrů, měl jsem štěstí, že jsem trefil správný směr. A těžký terén někdy začíná hned za vesnicí. S největšími bahny jsem bojoval 2km od auta. Zuřil jsem. Ale hodnotím to jako skvělou bojovou a průzkumnou akci. Druhou část Javorníků někdy příště.

Konečně jsem se dostal na akci Bílý Kámen. Jednou za rok se díky spolku Lubavia otevřou brány vojenského újezdu Libavá pro veřejnost. Krajinou zaniklých obcí, starých křížků, kopců a náhorních planin ten den putují hordy cyklistů a pěšáků. Letos jich bylo přes sedm tisíc. Vyrazil jsem velmi brzy. Přes vstupní bod mě pustili už před sedmou a jen díky tomu jsem si krajinu užil relativně bez lidí. Kolem poledne už to bylo peklo a vícekrát už nepojedu. Tyhle davové záležitosti nejsou pro mně. Bohužel se újezd otevírá jen jeden den v roce a jiná možnost není. Ale i tak bylo krásné projet se Oderskými vrchy. Krajina je tam nádherně opuštěná. Zajímavé bylo i setkání s jednou paní pořadatelkou, se kterou jsme se dostali k Jeseníkům a nakonec z ní vypadlo, že její synové kdysi postavili chatku Berušku a dodnes se o ni starají.

Nečekaně se objevilo nové kolo a bylo třeba ho pořádně projet. A taky bylo třeba přesunout stará kola někam pryč z Brna. A tak jsem se vydal k našim do Třince. Do kopců jsem vyrazil hned v pátek. Na Javorový jsem jel poprvé z Gutů, po cestě, ze které jsou úžasné výhledy na Třinec, Těšín a asi i Ostravu. Hřeben přes Velký Javorový na Kalužný jsem jel mockrát, ale ty úzké pěšinky mě pořád baví. Na Kamenitém jsem si dal pár dobrot a užíval si páteční večerní náladu, kdy je na chatě jen pár lidí. Stavil jsem se za ségrou v Hrádku a protože jsem ještě neměl dost, vyšlapal jsem ještě na Filipku a projel jsem údolí Hluchové. Mám na ta místa silné vzpomínky, kdysi jsme tam s klukama chodili tábořit.

Všichni zdraví a k tomu ideální předpověď počasí. Nedalo se než vyrazit někam ven. Volba padla na Českou Kanadu. Vzali jsme kola, abychom se trošku rozjezdili. Jeli jsme až v sobotu, protože Áďa byla na oslavě narozenin. Koumali jsme nad sobotní trasou, abychom jeli přes neznámá místa, ale už to tam máme docela dost proježděné. Z Rudolce jsme vyšlapali na Nový Svět a objevili samoobslužnou pípu. Dobrý vynález. Přes Rožnov jsme jeli úmyslně. Jídlo na zdejší bizoní farmě je velkou pochoutkou. Dali jsme si tam oběd a nelitovali jsme. K autu jsme dojeli pozdě, ale místo na spaní jsme si našli ještě za světla. Úplná samota na louce, všude kolem jen lesy a nad hlavou černé nebe poseté hvězdami. Tak to mám rád. Druhý den jsme jeli napůl přes Rakousko, kde jsme objevili krásný malý kemp a u něj atrakce pro děti - pump track zabodoval. Na České straně jsme pak trošku bloudili, ale dopadlo to dobře. Objevili jsme nové cesty, nová místa, v Nové Bysřici jsme si dali oběd a po šesté jsme byli doma v Brně.

Na velikonoce jsme před pomlázkou utekli do Svratky. Tam se holky cítí v bezpečí. Počasí nám vyšlo krásně, až na silný vítr, který nám komplikoval pobyt venku a na Saharský písek, který byl rozptýlený ve vzduchu a vytvářel smogovou náladu. Na autě se druhý den objevila markýza a podélníky, práce na autě se pomalu blíží ke konci. Na zahradě jsme vyzkoušeli nový gril, který máme do auta na cestování. Vše vyšlo na jedničku. Po dlouhých letech jsme na světlo vynesli ping pongový stůl, který spal v kůlně. Matýsek už hraje jak drak. Bacha na něj, hraje jak dospělý.

První letošní rodinný výlet na kolech. Cíl byl jasný - Lednický park. Dá se tam najezdit spousty kilometrů bez nutnosti šlapat do kopců. Překvapilo nás občerstvení u Janova hradu. Obsluhoval starý pár a šlo jim to extrémně pomalu, až mi jich bylo líto. Ale třeba to do sezóny nacvičí a davy lidí v létě už budou zvládat levou zadní. Líbilo se nám parkoviště v Břeclavi, kolem krásný park a několik slibných hospůdek. Tak příště.

Mrazivá průzkumná výprava. Zima jako by se vracela. Bylo těsně nad nulou a fučel silný vítr. Nejvíce jsem promrzl na těch rozlehlých loukách nahoře na Drahanech. Tentokrát jsem si vzal jsem si bike, protože to bylo po pěšinkách, lesem, přes kořeny, potoky a skály. Schválně jsem si trasu naplánoval zčásti mimo značené cesty. Dobrodružství nečeká. Za zmínku stojí Bousínský žleb ve vojenském újezdu (může se tam jen o víkendu) a modrá značka podél potoka Luha nad Sloupem. Je fajn, že jsou kolem Brna pořád ještě krásná místa, která se dají objevovat.

Děti nám rostou a sílí. Tohle byla asi první vyjížďka, kdy Matýsek jel jako dospělý. Místy mi ujížděl a závodili jsme. Zneklidňuje mě, že se blíží chvíle, kdy už ho nedoženu. Ale je to fajn, že mi roste parťák na kolo. Jeli jsme oblíbené kolečko z Tišnova přes Borač a Ochoz do Lomnice. Velkým zklamáním byla cukrárna v Lomnici u kostela, která už asi neexistuje. Těšili jsme se na zákusek. Chuťě jsme uspokojili až v Brně v naší oblíbené Lights Of India.

Konečně jsem se vydal na první průzkum Nízkého Jeseníku. Z auta mě zdejší krajina vždy lákala svoji zapadlostí a zpustlostí. Kdysi tady žili Němci a, podobně jako Sudety, se z toho kraj nikdy nezapamatoval. Ve vesničkách stojí zbořené a zchátralé domy, vše je tady tak trošku pozadu. V údolích je hodně břidlicových dolů a na starších domech je často vidět krásná břidlicová zeď. Údolí jsou dlouhá a liduprázdná, v potocích hučí voda z nezalesněných hřebenů jsou daleké výhledy. Určitě bude pokračování.

Letošní zima celkem přeje vyjížďkám na kole. Využil jsem jednoho teplého dne a projel si pěkných téměř sto kilometrů neznámou krajinou na sever od Tišnova. Cestou jsem navštívil bývalý koncentrační tábor Žalov, ve kterém za války trpěli romové. Po válce sloužil různým účelúm, mimo jiné i jako rekreační středisko nebo tábor pro děti. Dnes zde stojí památník. Na liduprázdném Svojanově jsem se otočil na cestu zpátky do Tišnova. Jemně jsem podcenil brzké stmívání a posledních dvacet kilometrů to byl boj s přicházející tmou (nevzal jsem si světla na kolo). Dost mě to zmohlo. Druhý den jsem spal až do dvanácti.