Modrý Pavouček

Čtyři dny kolování a běhání po kopcích. Ve čtvrtek jsem utíkal po hřebenu na Slavíč a zpátky - asi deset kiláků, jedna přestávka, padesát minut. Potrénujeme ve Wilsonově lese a uvidíme příště.

V neděli ráno jsem se na kole vydal na první letošní velkou výpravu. Projel jsem celý, nad mapou namyšlený, okruh: Brno, V. Bitýška, Tišnov, Hluboké dvory, Milonice, Blansko, Adamov, Brno. Nejhezčí část trasy byla po loukách na svazích Stanoviska a pak průjezd vesničkami Hluboké hory a Újezd u Černé hory. Všude krásně opuštěná krajina, lesy, louky a zarostlé cesty, na kterých někdy celé hodiny nepotkáte člověka. [gallery link=“file”]

Tentokrát jsem se na chatu do Beskyd těšil jako nikdy dříve. Ticho a klid už jsem po těch pár akčních prodloužených víkendech opravdu potřeboval. Kolem chalupy teď všechno kvete, sníh téměř roztál a přestalo mrznout. Poprvé jsem tento rok projel mé oblíbené horské cyklotrasy: obě cesty z Ostrého na Javorový a v sobotu s Market po červené hřebenovce na Bílý Kříž. Mám radost, že starý hotel Sůlov, který byl jednou dobou v troskách, vstal z mrtvých a žije. A samotný bílý kříž je teď taky úplně nový. Když jsme zrovna nespal nebo neležel s nosem v knihách, hrál jsem si s foťákem a starou plesnivou celtou. Nafotil jsem několik starých věcí, které patří k naší chalupě a k lidem, kteří tam byli, jsou a budou.

Původní plán na cykloprůzkum údolí říčky Libochovky se díky absenci mapy, mírnému bloudění, všudypřítomnému ledu, sněhu, vodě a silnému větru změnil ve velký okruh po údolích a vesničkách Tišnovska. Jen doufám, že ten jarní slunečný den byl na dlouho poslední a vrátí se ještě Martin se svým běloušem.

V sobotu jsme dobyli Yettiho v Himaláji (dík Pidi) a odpoledne Starostu. Dvě dominanty za jeden den, tomu říkám výprava. V neděli jsem vyrazil na průzkum pohraničí a polských Gor Stolowych. Bylo to dobré. Dík všem, hlavně odvážným tahačům, bez kterých je dobývání adršpašských věží nemyslitelné. Fotky od Kámy

V pátek mě už klasicky znechutily domluvy na víkend. Odpoledne jsem vyrazil do Rakoveckých údolí - momentálně mé nejoblíbenější části krasu. Nějak jsem podcenil délku namyšlené trasy a rychlost stmívání … a tak jsem si dal kolem osmé celé Mariánské údolí po tmě. Moc pěkné - chvilkama to bylo spíše po paměti než podle toho co jsem viděl. Plán na neděli mi zhatil nějkej “šikula” se stříbrnou oktávkou. Zaparkovat své auto na poloprázdné ulici napůl v zákazu a s totální blokádou auta za sebou může opravdu jen “velmi ohleduplný řidič”. Místo plánovaného lezení jsem odpoledne vyrazil na průzkumnou výpravu do Březiny - vojenského újezdu nad Vyškovem. Poctivě jsem předem nastudoval všechny zákazy, povolené cesty, výjimky, nařízení, postihy, plánky a mapky … a vydal se přímo do zakázané zóny ve středu vojenského prostoru. Tolik cedulí s různými zákazy jsem ještě nikdy nikde neviěl. Liduprázdná krajina. Když jsem projížděl středem jakéhosi obrovského tankodromu kolem překážek, semaforů a betonových věží, začal jsem si říkat, že už to není úplně v pořádku, Ferdinandsko - starý opuštěný zámeček ve sředu oblasti, můj hlavní cíl, jsem ale navštívil. Cyklobůh stál zřejmě při mě - nikdo mě nechytil.

V pátek odpoledne bylo jasné, že už nikdo nikam lézt nepojede. Márova pozvánka na Zdenčin obrovský statek v Újezdě se nedala odmítnout. Balím a balím a balím, klasika, čím kratší a pohodovější akce, tím více věcí. Celou sobotu jsme se pak proháněli cestama, cestičkama, polema i nepolema Třebíčského přírodního parku. Sem se ještě vrátím Máro (a nejednou a s foťákem). Neděle patřila nezatopené části Wilsonky.