Modrý Pavouček

Víkendová společnost Marka Máry Odvárky slibuje vždy nějaký ten neobvyklý zážitek. Ani tento víkend nebyl výjimkou. Tiše bych přešel sobotní cyklo výlet na Třebíčsko, kdy jsme hrdinsky vybojovali asi 25km v hustém dešti a zčásti zcela mimo cesty. Pole, louky, hustý les, koleje, kopřivy, to vše se dá zvládnout na kole. Večer jsme se sešli na Újezdském statku. Nedělní plán na lezecký průzkum neznáme oblasti - Vranovské skály bych taky nejraději přešel dlouhým mlčením. Nepěkné lezení v rozlámané skále … já bych toho Vlka hnal i s těmi jeho borháky.

Na víkend jsme se vypravili za našima do Beskyd. Tentokrát jsem se k focení, kreslení ani čtení vůbec nedostal. Pořídil jsem si nové kolo a logicky pak všechen volný čas, pokud jsem zrovna nespal nebo nedělal se dřevem, patřil Beskydským hřebenům, údolím a nekonečným lesům. Doma jsem se probíral starými věcmi a našel jsem obrázky z dob, kdy jsem se ještě jako dítko základní školou povinné učil kreslit. Beskydský křest nového kola stál za to. Ráno jsem z Třince vyrazil nahoru na hřeben, po kterém jsem dojel až na Bílý kříž. Pak dlouho z kopce až dolů ke Starým Hamrům. Objel jsem Lysou i Smrk a za Bílou jsem přes Martiňák nastoupal zpátky na hřeben. Na Pustevnách jsem se otočil k návratu a podhorskými cestičkami jsem se vrátil do Třince. Jaké bylo převýšení netuším a vzdálenost jsem podle mapy spočítal asi na 120km. Tolik jsem po Beskydech zatím nikdy nenajel. Cyklistice zdar !

Po sobotní cyklo vyjížďce na Šmelcovnu jsem měl chuť na něco většího. A tak v neděli ráno pěkně šlapu kolem přehrady směrem na Hvozdec a Javůrek. U Říček vidím poprvé Bobravu. Proletím Chroustovským údolím do Rosic a po asfaltkách se doplazím až do Radostic. Tam začíná nejhezčí část - úzké údolí Bobravy. V údolí je plno starých chalup a mlýnů, tak jak to mám rád. V malé hospůdce si dávám bramborové placky s mákem a povidly, rozhodně doporučuju. Údolí končí v Želešicích.

Po půl roce se začínám sžívat s novou cestou do práce. Když se mi chce, jezdím přes Oboru a Kohutovice, někdy si projedu Kamenku, ale nejčastěji jedu podél vody z Žabin přímo na Vídeňskou. Začal jsem jezdit v zimě ve sněhu a jezdím za každého počasí. Potkávám stejné lidi a vnímám pravidelný rytmus stezky. Na kopečku nad Kamenkou venčí paní dva neposlušné psy, kvůli kterým musím vždy téměř zastavit. Pod Kamenkou potkám často starého pána, který chodí na dlouhou procházku za deště i ve sněhu.

Čtyři dny kolování a běhání po kopcích. Ve čtvrtek jsem utíkal po hřebenu na Slavíč a zpátky - asi deset kiláků, jedna přestávka, padesát minut. Potrénujeme ve Wilsonově lese a uvidíme příště.

V neděli ráno jsem se na kole vydal na první letošní velkou výpravu. Projel jsem celý, nad mapou namyšlený, okruh: Brno, V. Bitýška, Tišnov, Hluboké dvory, Milonice, Blansko, Adamov, Brno. Nejhezčí část trasy byla po loukách na svazích Stanoviska a pak průjezd vesničkami Hluboké hory a Újezd u Černé hory. Všude krásně opuštěná krajina, lesy, louky a zarostlé cesty, na kterých někdy celé hodiny nepotkáte člověka. [gallery link=“file”]

Tentokrát jsem se na chatu do Beskyd těšil jako nikdy dříve. Ticho a klid už jsem po těch pár akčních prodloužených víkendech opravdu potřeboval. Kolem chalupy teď všechno kvete, sníh téměř roztál a přestalo mrznout. Poprvé jsem tento rok projel mé oblíbené horské cyklotrasy: obě cesty z Ostrého na Javorový a v sobotu s Market po červené hřebenovce na Bílý Kříž. Mám radost, že starý hotel Sůlov, který byl jednou dobou v troskách, vstal z mrtvých a žije. A samotný bílý kříž je teď taky úplně nový. Když jsme zrovna nespal nebo neležel s nosem v knihách, hrál jsem si s foťákem a starou plesnivou celtou. Nafotil jsem několik starých věcí, které patří k naší chalupě a k lidem, kteří tam byli, jsou a budou.

Původní plán na cykloprůzkum údolí říčky Libochovky se díky absenci mapy, mírnému bloudění, všudypřítomnému ledu, sněhu, vodě a silnému větru změnil ve velký okruh po údolích a vesničkách Tišnovska. Jen doufám, že ten jarní slunečný den byl na dlouho poslední a vrátí se ještě Martin se svým běloušem.

V sobotu jsme dobyli Yettiho v Himaláji (dík Pidi) a odpoledne Starostu. Dvě dominanty za jeden den, tomu říkám výprava. V neděli jsem vyrazil na průzkum pohraničí a polských Gor Stolowych. Bylo to dobré. Dík všem, hlavně odvážným tahačům, bez kterých je dobývání adršpašských věží nemyslitelné. Fotky od Kámy

V pátek mě už klasicky znechutily domluvy na víkend. Odpoledne jsem vyrazil do Rakoveckých údolí - momentálně mé nejoblíbenější části krasu. Nějak jsem podcenil délku namyšlené trasy a rychlost stmívání … a tak jsem si dal kolem osmé celé Mariánské údolí po tmě. Moc pěkné - chvilkama to bylo spíše po paměti než podle toho co jsem viděl. Plán na neděli mi zhatil nějkej “šikula” se stříbrnou oktávkou. Zaparkovat své auto na poloprázdné ulici napůl v zákazu a s totální blokádou auta za sebou může opravdu jen “velmi ohleduplný řidič”. Místo plánovaného lezení jsem odpoledne vyrazil na průzkumnou výpravu do Březiny - vojenského újezdu nad Vyškovem. Poctivě jsem předem nastudoval všechny zákazy, povolené cesty, výjimky, nařízení, postihy, plánky a mapky … a vydal se přímo do zakázané zóny ve středu vojenského prostoru. Tolik cedulí s různými zákazy jsem ještě nikdy nikde neviěl. Liduprázdná krajina. Když jsem projížděl středem jakéhosi obrovského tankodromu kolem překážek, semaforů a betonových věží, začal jsem si říkat, že už to není úplně v pořádku, Ferdinandsko - starý opuštěný zámeček ve sředu oblasti, můj hlavní cíl, jsem ale navštívil. Cyklobůh stál zřejmě při mě - nikdo mě nechytil.