Modrý Pavouček

Poslední pohled na monitor před odchodem z práce patřil obrovskému žluto-oranžovo-červenému fleku, který se na radarové mapce srážek hrnul z Rakouska přímo na Brno. Podle jeho pohybu za posledních pár hodin vypočítávám dobu, kterou bych při setkání s flekem mohl moknout, tiše opouštím kancelář, sedám na kolo a jedu. Do kopce nad Nebovidy šlapu přímo proti černé stěně z mraků a čekám na první kapky. Kapky přišly v údolí Bobravy a nebylo jich málo.

Minulý víkend se plánovaná celodenní vyjížďka na kole smrskla na necelou hodinku. Takové vedro. Na Velké Babě jsem vypil litr vody a jel domů. Nedalo mi to spát, i v tom vedru to přece musí jít. Teď ve čtvrtek jsem si vzal více vody a v pětatřiceti nad nulou vyrazil do údolí Bílého potoka. Všechny brody jsem projel suchou nohou a na čtyři litry vody a balíček bonbónů jsem dojel k Velké Bíteši a přes Tišnov zpátky domů.

V sobotu jsme s Maky vyrazili na Třebíčsko - první letošní výlet do Márova kraje křížků, zapadlých vísek a parádních kolostezek. Snažil jsem se naplánovat vyjížďku tak, aby spojovala nejhezčí úseky a místa z předchozích výprav. Nejhorším úsekem byl paradoxně prudký výjezd kolem kaple z Pyšelu na prvních pěti stech metrech naší trasy. Kdyby Třebíčsko někoho lákalo, tak určitě doporučuji vydat se ve stopách našich kol.

Přivítat jaro jsme se vydali na Vysočinu. Od vesničky Zubří jsme vyrazili do míst Markétina dětství. Přes tábor kam kdysi jezdila jsme po náhorních loukách došli na Vávrovu skálu, kde se prý učila slaňovat. Pěkně jsme zalezli, navoněli se kouřem od ohně a vydali se dál. Ve Studnici jsme na chvíli zapadli do místní hospody ze starých časů. Zpátky jsme šli cestou necestou přes Pohledeckou skálu a sněhové závěje v lese.

A když bylo před kostelem, hádala sa duša s tělem (T. Kočko) Kočkův popěvek mi poletoval hlavou celou cestu z Koutů na Červenohorské sedlo. Jako bych pořád nemohl uvěřit tomu, že je vše skutečné a není to jen sen. Je jasná mrazivá noc, hodinky ukazují pár minut po čtvrté a já s těžkým báglem šlapu na kole nahoru za sluncem. Nejezdí žádná auta a tak jedu bez světel jen za svtiu měsíce a hvězd.

Podzimní temně zamlženě slunečno sychravé dny mám z celého roku nejraději. V neděli jsem po dlouhé době nasedl na kolo a vydal se na výpravu do neznáma. Tentokrát do kraje na sever od Tišnova. Dřina to byla hrozná. Po rovinkách ani asfaltkách naplánovaná trasa moc nevedla. Po vyšlapání kopce následoval obvykle sjezd do nejhlubšího dna dalšího údolí, a pak zase nahoru, a dolů a nahoru. A aby ty vlnovky nebyly moc montónní, tak se terén, po kterém jsem šlapal nahoru, měnil s každým kopcem - jednou podmáčená louka, podruhé cesta hustě zarostlá kopřivama a ostružiním, pak třeba bahno překryté listím a nebo prudká kamenitá cesta hodná spíše tatranské doliny.

Je volno ale s lezením to nevyšlo. Jestli vše vyjde, tak za pár dnů vyrazím znova na dlouhé cesty, a tak je dnes možná jediná šance vidět venku slunečný nástup podzimu. V Márově kraji křížků už jsem dlouho nebyl. Fotky jsou trošku “kostrbaté”, protože jsou z mobilu.

Je sobota, sedm ráno, a já místo zevlování v pelechu sedím před počítačem a studuji předpověď počasí pro Bílé Karpaty. Hlavně ať neprší, není třicet nad nulou a moc nefouká. Rád bych za den přejel celé pohoří od Strážnice až po Brumov-Bilnici a nevynechal žádný z nevyšších vrcholů. Odvážný plán. Po deváté sedím na kole a opouštím auto v Uherském Brodě. Fouká a je teplo. Vítr zesiluje, chvilkama se mnou zametá, že jedu jak opilej.

Ještě nikdy jsem nejdel dva dny po sobě sto kiláků. Teď se mi to povedlo. V sobotu ráno, zrovna když ze Žabinským kostelem vykouklo slunce, jsem ledovým ránem vyrazil na dlouhou Vysočinskou výpravu. Celé dopoledne jsem kličkoval mezi kapkami deště, bojoval s větrem a nezastavil mě ani jedovatý dvoj-brod pod kostelíkem ve Skryjích. Krátce po poledni jsem dorazil na chalupu do Svratky. V neděli jsem jel zpátky. Trasa o něco delší, ale za to s větrem v zádech a úplně bez deště (a taky brodům jsem se tentokrát vyhnul).

Jedno z míst, které jsem si na při vyjížďkách na kole do blízkého okolí oblíbil je poutní kaple Sv. Jakuba nad Ivančicema. Malý kostelík na kopečku nad městem, daleko od městského shonu dole v podkostelí. Tak se tam vždy na chvilku zastavím, popřemýšlím a jedu dál. Žádná z mých cyklovýprav na Ivančicko nesmí kapli minout. Sjezdu křížovou cestou dolů do Ivančic dávám pět hvězdiček. A horokolistům určitě doporučuju i krásnou červenou značku přes hřeben Hlíny dolů do údolí Bobravy.