Modrý Pavouček

Přivítat jaro jsme se vydali na Vysočinu. Od vesničky Zubří jsme vyrazili do míst Markétina dětství. Přes tábor kam kdysi jezdila jsme po náhorních loukách došli na Vávrovu skálu, kde se prý učila slaňovat. Pěkně jsme zalezli, navoněli se kouřem od ohně a vydali se dál. Ve Studnici jsme na chvíli zapadli do místní hospody ze starých časů. Zpátky jsme šli cestou necestou přes Pohledeckou skálu a sněhové závěje v lese.

A když bylo před kostelem, hádala sa duša s tělem (T. Kočko) Kočkův popěvek mi poletoval hlavou celou cestu z Koutů na Červenohorské sedlo. Jako bych pořád nemohl uvěřit tomu, že je vše skutečné a není to jen sen. Je jasná mrazivá noc, hodinky ukazují pár minut po čtvrté a já s těžkým báglem šlapu na kole nahoru za sluncem. Nejezdí žádná auta a tak jedu bez světel jen za svtiu měsíce a hvězd. Svítím jen když plaším srnky.

Podzimní temně zamlženě slunečno sychravé dny mám z celého roku nejraději. V neděli jsem po dlouhé době nasedl na kolo a vydal se na výpravu do neznáma. Tentokrát do kraje na sever od Tišnova. Dřina to byla hrozná. Po rovinkách ani asfaltkách naplánovaná trasa moc nevedla. Po vyšlapání kopce následoval obvykle sjezd do nejhlubšího dna dalšího údolí, a pak zase nahoru, a dolů a nahoru. A aby ty vlnovky nebyly moc montónní, tak se terén, po kterém jsem šlapal nahoru, měnil s každým kopcem - jednou podmáčená louka, podruhé cesta hustě zarostlá kopřivama a ostružiním, pak třeba bahno překryté listím a nebo prudká kamenitá cesta hodná spíše tatranské doliny. Příště budu muset plánovat pozorněji. Stavil jsem se k Arnymu na chatu, kde bylo fajn. Tma přišla rychleji než jsem čekal a posledních 20 kiláků jsem jel potmě. Tmavá postavička tlačící kolo po poli do prudkého kopce a bloudící téměř na každém křížení cest (jízda po lesních pěšinkách s malou polovybitou lampičkou není to pravé). No nádhera. Ještě že nejel nikdo se mnou, to by bylo nadávek.

Je volno ale s lezením to nevyšlo. Jestli vše vyjde, tak za pár dnů vyrazím znova na dlouhé cesty, a tak je dnes možná jediná šance vidět venku slunečný nástup podzimu. V Márově kraji křížků už jsem dlouho nebyl. Fotky jsou trošku “kostrbaté”, protože jsou z mobilu.

Je sobota, sedm ráno, a já místo zevlování v pelechu sedím před počítačem a studuji předpověď počasí pro Bílé Karpaty. Hlavně ať neprší, není třicet nad nulou a moc nefouká. Rád bych za den přejel celé pohoří od Strážnice až po Brumov-Bilnici a nevynechal žádný z nevyšších vrcholů. Odvážný plán. Po deváté sedím na kole a opouštím auto v Uherském Brodě. Fouká a je teplo. Vítr zesiluje, chvilkama se mnou zametá, že jedu jak opilej. Prvních dvacet kiláků jsem si naplánoval po asfaltkách, abych se trošku rozehřál. No. Sunu se jak hlemýžď. Až pod hory marně zápasím se silným protivětrem. Ještě nestalo, abych šlapal skoro na nejlehčích převodech, jinak vyhrazených jen pro prudké kopce, po tvrdé rovné asfaltce.

Ještě nikdy jsem nejdel dva dny po sobě sto kiláků. Teď se mi to povedlo. V sobotu ráno, zrovna když ze Žabinským kostelem vykouklo slunce, jsem ledovým ránem vyrazil na dlouhou Vysočinskou výpravu. Celé dopoledne jsem kličkoval mezi kapkami deště, bojoval s větrem a nezastavil mě ani jedovatý dvoj-brod pod kostelíkem ve Skryjích. Krátce po poledni jsem dorazil na chalupu do Svratky. V neděli jsem jel zpátky. Trasa o něco delší, ale za to s větrem v zádech a úplně bez deště (a taky brodům jsem se tentokrát vyhnul). Odpoledne na Šmelcovně jsem v občerstvovací zahrádce spokojně vydechl.

Jedno z míst, které jsem si na při vyjížďkách na kole do blízkého okolí oblíbil je poutní kaple Sv. Jakuba nad Ivančicema. Malý kostelík na kopečku nad městem, daleko od městského shonu dole v podkostelí. Tak se tam vždy na chvilku zastavím, popřemýšlím a jedu dál. Žádná z mých cyklovýprav na Ivančicko nesmí kapli minout. Sjezdu křížovou cestou dolů do Ivančic dávám pět hvězdiček. A horokolistům určitě doporučuju i krásnou červenou značku přes hřeben Hlíny dolů do údolí Bobravy.

Další týden a půl doma s chřipkou. Tento rok se na mě různé bacilly pasou jedna radost. Počáteční znechucení z pracovní neschopnosti a s tím spojené povinnosti nehnout se týden na krok z bytu sice na chvilku vystřídal záblesk nadšení ze té spousty času, kterou můžu strávit jen čtením a cvičením na dobro, ale koncem týdne už jsem toho měl dost. Když zavolal Mára, neváhal jsem ani chvilku. V neděli ráno nakládáme kola a vyrážíme směr sever - Orlické hory. Cestou baštím antibiotika, piju horký čaj s citrónem a odhaduju své síly.

V sobotu jsme se vydali na Třebíčsko. S Márou o tomto, cyklistickým bohem požehnaném kraji, básníme už pěkně dlouho a tak bylo na čase vzít tam i Maky. Pospojoval jsem nejhezčí úseky z předchozích výprav a naplánoval celý okruh tak, aby se Třebíčsko ukázalo v tom nejlepším světle. A tak se tentokrát nekonaly žádné bludné výjezdy do polí a luk, žádné bahno po osy, žádné lehání si s kolem do potoka (vzpomínáš Máro?) a žádné přenášení kola přes neprůjezdné úseky, prostě jen krásné cesty mezi rybníky, remízky a bludnými balvany. Okruh jsme nakonec kvůli deště zkrátili a do mé oblíbené nádražky ve Studenci jsme se nedostali, ale i tak to bylo pěkné svezení. Dík Máro, že jsi tenhle kraj objevil.

Nadšení z volného vstupu do vojenského prostoru Libava ze mě na poslední chvilku vyprchalo (mělo tam být hodně lidí) a tak jsem jako náhradní plán hledal něco hodně opuštěného. Když jsem vybral Českou Kanadu, nemusel jsem Máru moc dlouho přesvědčovat. V neděli v sedm máme kola v autě a míříme do Dačic. Drobně prší celou cestu z Brna až na místo startu. Nevadí, vyrážíme. Louky jsou podmáčené, lesní cesty plné bahna a kaluží, ale jedeme dál. A dobře jsme udělali. Krásně opuštěná krajina. Kdyby Mára furt nevrčel, že potřebuje ráno snídaňku, a kafíčko, tady voňavou kolbásku, a tu zase smažáček a pivečko, dostal by výlet pět hvězd.