Modrý Pavouček

S přicházejícím jarem se probouzí nálady na dlouhé výlety někam do kopců a lesů, pryč z města, do ticha a do míst, která ještě neznám. Kolo se mi teď, když nemůžu běhat, zdá jako ten nejlepší prostředek pro toulky přírodou. Během pár dní se mi povedly dvě výpravy, na kterých jsem projel spoustu neznámých míst těsně za hranicí města. První výprava směřovala do Krasu obloukem přes Kuřim a Lipůvku. Sice místy pršelo a foukal studený vítr, ale je potřeba pracovat na své hlavě, na snášení nepohodlí. Nejhezčí částí byly kopce mezi Lipůvkou a Blanskem, místy to bylo jak v horách. Musím se tam ještě vrátit. Po dlouhé době jsem si taky projel žlutou značku z Adamova do Vranova, je to hodně do kopce a potmě jsem to jel poprvé. Pořád je to stejně pěkné.

Opět jsem se pracovně ocitl ve Walldorfu a shodnou okolností jsem získal dost volného času. Neváhal jsem ani chvilinku, naložil jsem kolo, sedl do auta a hurá směr Schwarzwald. Minulá výprava do těchto končin dopadla na výbornou a tak jsem se těšil na další kilometry v krásných lesích a údolích, kterých je tady nepočítaně. V té rychlosti jsem si nestihl pořešit jídlo a pití a tak jsem vyrážel s baťůžkem, ve kterém jsem měl dvě tatranky a pár euro na příležitostné nákupy. Zpočátku se jelo krásně, sluníčko svítilo, nabíral jsem metry, užíval jsem si krajiny. Někde za půlkou se počasí zhoršilo, začala mi být zima a jedna tatranka mi moc nepomohla. Navíc se kolem začalo hemžit nějak moc aut a hlavních cest. Nahoře na hřebeni jsem minul i nějaké stánky s občerstvením, ale tušil jsem ceny s horskou přirážkou a tak jsem raději jen projel, abych si nedělal zbytečné chutě. Nějak jsem to doklepal do Freundenstadtu, velkého města v 800m nad mořem a tam objevil malinkou pekárničku. Koupil jsem si koláč a preclíky. Mňam, to byla dobrota. Na původní plán - jet po hřebenech, jsem 40km před cílem rezignoval. Dostal jsem se do míst, kde nebylo moc pěkně a hluk hlavní cesty mi kazil radost. Sjel jsem dolů do údolí a po krásných cyklostezkách jsem se vrátil k autu. Tahle část Německa je nádherná, to se musí uznat, máme ještě hodně co dohánět.

Na víkend nehlásili moc dobré počasí, ale i tak jsme vyrazili do Svratky. Byla to nejspíš poslední možnost jak tam pobýt než bude chalupa zazimována. V sobotu jsme se vydali na kola a v autě, na poslední chvíli, Maky vymyslela pěkné kolečko od Pilské nádrže přes Polničku se zastávkou v naší oblíbené hospůdce Nový Mlýn. Ještě že tak, vyšlo nám to krásně. Teda až na tu zimu, která mě celou cestu provázela. Všude bylo žluto a dětičky celý okruh pěkně odšlapaly. Zase se nám povedlo prozkoumat kus neznámého území. Příští rok, až se sem vrátíme, budou mít oba naši malí průzkumníci větší kola, snad jim budeme ještě stačit.

Čtyři dlouhé dny a noci strávené v Rychlebských horách a Jeseníkách. Vydal jsem se pomoct Báře a Petrovi s organizací Ultramaratonu Zapomenuté hory. Čekalo mě značení tras, toulání se úžasnou krajinou a skoro šestnáct hodin strávených na občerstvovačce Mates kousíček pod vrcholem Smrk. Malinko se nestíhalo a trasa se chystala do poslední chvíle. Stejně se vše nestihlo. Projezdil jsem půlku Rychleb autem a jednu noc jsme nespali vůbec. Ale bavilo mě to. Rychleby mají velké kouzlo, pohybovat se v noci v lese za naprosté tmy, daleko od lidí, v Sudetech, to mě nikdy neomrzí.

V sobotu ráno jsem na kole vyrazil směrem na Jablunkov. Chystal jsem se na hraniční hřeben, jak říkám červené značce po hranicích z Mostů u Jablunkova na Bílý kříž. První veselá příhoda na sebe nenechala dlouho čekat. V peklo se totiž zhmotnila myšlenka zkrátit si cestu na Skalku. Napadlo mě zkrátit si nekonečné stoupání po asfaltce a vydal jsem se po neznámých cestách s úmyslem ušetřit čas a síly. Na mapě v mobilu to sice moc nevypadalo, ale věřil jsem, že nějakou cestičku nakonec najdu. Nenašel. Tlačil jsem kolo snad kilometr svahem nahoru, přes borůvčí, polomy, díky a vysokou trávu. Unavený jsem byl dost. Pak už to ale pěkně ubíhalo. Hodně mě zarazil stav lesa na Velkém Polomu. Všechny stromy jsou mrtvé a suché. Muřinkový vrch je pro změnu úplně opravený, jsou tam postavené záchody, kaplička i studánka jsou opravené. Přes Bílý kříž jsem prosvištěl a zastavil jsem se až na Visalajích, kde jsem si na parkovišti dal neuvěřitelně dobrý párek v rohlíku. Pak už jen asfaltky až do Třince. A odpoledne jsme stihli ještě houbaření na Ostrém. Tomu říkám den správného horala.

Poslední dobou byly jasné noci a když jsem sem tam vyrazil na kole, říkal jsem si, že by to chtělo něco odvážnějšího. A tak se zrodil plán na přejezd Jesenického hřebene. Za světla by to stejně nešlo, protože se tam na kole nesmí. Ta pravá chvíle nadešla v neděli 15. září. Uložili jsme doma děti, sbalil jsem si věci a vyrazil. Z Loučné jsem vyjížděl kolem jedenácté. Dole přes Maršíkov do Vernířovic pěkně po rovinkách. Nahoru na Skřítek už to bylo pěkně do kopce. Tady jsem slyšel první jeleny, zvuk je to trošku strašidelný, ale když člověk ví co to je, tak se tolik nebojí. A tady jsem také poprvé přemáhal hlavu. Být takhle v lese potmě na kole, cestou do míst, kam se na kole nesmí, vědět, že ostatní spí klidně v postelích … Na Skřítku nesvítilo jediné světlo. Nesjízdné stoupání na Ztracené kameny mě nevyvedlo z míry. Dobře jsem věděl, že tady kolo budu střídavě tlačit a přenášet po kamenné suti. Až na Pecný to bylo spíš tlačení, ale pak se to rozjelo a začalo mě to bavit. Na Jelení studánce jsem potichoučku nabral vodu. Přímo u studánky spalo pár lidí pod širákem a nechtěl jsem je vzbudit. Byl to krásný pocit jet přes Máj na Vysokou holi, obvykle tam jezdím jen na skialpech. Z Medvědího dolu se neslo vytí jelenů, cestička byla hladká, měsíc osvětloval krajinu, užíval jsem si to. Na Vysoké holi se do mě opřel vítr plnou silou. Chybělo málo a nedalo by se jet. Ještě že to foukalo šikmo ze zadu. Sjezd na Ovčárnu není nic moc. Nerad bych takhle v noci řešil nějaký problém s kolem, třeba plášť rozříznutý o ostrý kámen. Příště to bude lepší zkusit přes ohradu a po vyjeté cestě kolem Petráků. Na Ovčárně jsem si dal oplatky a pak, abych se zahřál, jsem doslova vyletěl na Praděd. Odjezd z vrcholu byl legrační, protože foukal tak silný vítr, že jsem se od vysílače nemohl rozjet. Následoval úžasný sjezd na Červenohorské sedlo. Díky novému Fenixovi jsem to jel stejně rychle jako bych to jel za světla. Kolem Švýcárny jsem proletěl jak šíp. Na Červenohorském sedle jsem chvíli seděl a přemýšlel kam dál. Nakonec jsem to srabsky otočil dolů. Byla mi zima a lákal mě noční sjezd dolů do Koutů. Na Šerák už se mi moc nechtělo, východ slunka byl daleko a mordovat se po kamenech dalších 20km potmě, to si nechám na příště, až bude tepleji, nebude vítr a bude se dříve rozednívat. Takhle jsem ráno stihl zavést Matýska do školy a pěkně dospat probdělou noc. Bylo to nádherné. Jsem rád, že se mi daří bojovat s pohodlností a překračovat aspoň jednou za čas hranice své komfortní zóny. Pokud se někdo vydáte v mé stopě, tak se připravte na spousty tlačení a místy i přenášení kola.

Předpověď na tento den byla z pohledu kola velice nepříznivá. Hlásili déšť a stav na radaru se měnil každých pár minut - neočekávaně se objevovaly deštíky a bouřky. Potřeboval jsem se ale pohnout a vyčistit trošku hlavu, tak jsem vyrazil. Původní plán byly nějaké hory, ale v takovém počasí se mi nechtělo jet daleko. Nakonec jsem skončil na Třebíčsku. Předpověď počasí se celkem plnila, zmokl jsem asi pětkrát a všude bylo bahno a mokro. Jako trénink na bikepacking to ale bylo fajn, je dobré vědět, že troška vody člověka nemusí moc rozhodit a že šlapat se dá pořád dál. A ty pěkné pocity, které přícházejí ve chvíli, kdy se počasí lepší a třeba i vyjde slunko. Projel jsem většinu míst, která mám rád a bylo to celé takové temné, opuštěné, tak jak to mám rád.

Celá rodinka se po dlouhé době sešla na chalupě na Ostrém. Slavily se narozeniny Mamky a Taťky. Počasí nám krásně vyšlo, vedra polevila a celý víkend bylo příjemně. Na loučce jsme postavili dva stany a první noc spali skoro všichni venku. To už na Ostrém dlouho nebylo. A úplně nejlepší bylo, že si spolu děcka hrály a dopřály nám trošku odpočinku. Je to fajn dát je takhle dohromady. V pátek večer jsem si zajel na otočku na Lysou, po dlouhé době jsem se podíval na hřeben mezi Malým Polomem a Bílým křížem. V sobotu jsme se vydali na Slavíč. Hurá, všechny děcka to zvládly, pro Adélku i Matýska to byla zatím nejdelší pěší výprava.

Další kolo celoročního školení v centrále SAPu v Německém Walldorfu. Když jsem v neděli odpoledne vyjížděl z Brna, bylo 37 stupňů, v Praze na benzínce 40. Domeček ve Walldorfu nemám v těchto vedrech moc rád, je tam celou noc pekelné vedro. Opět jsem si vzal kolo, tentokrát ale horáka, protože silnička se ještě nevzpamatovala z potyčky s dodávkou. Po práci jsem místo vysedávání u piva s kolegy koukal zmizet někam do lesů. V pondělí jsem jel variantu klasické trasy po hřebeni na Konigstuhl a před starou část Heidelbergu zpátky. Původní plán byl velkorysejší, ale ty vedra mě úplně omámily. V úterý jsem popojel autem na jih, do Černého lesa (Schwarzwald), který začíná hned pod Karlsruhe a táhne se až ke Švýcarským hranicím. A bylo to nádherné - krásné lesy, potoky, plesa, hvězdičkové cyklostezky, zima nahoře na hřebeni. I časově mi to krásně vyšlo, k autu jsem dojel před setměním. Oblast můžu cyklistům jen doporučit.

Když jsem viděl kolečko, které na Tišnovsku proběhl Ladin se Zitou, tak mi to nedalo a musel jsem si jet prozkoumat několik úseků, které jsem neznal. Vyrazil jsem na kole rovnou z práce v hrozném vedru. Ale výprava to byla krásná. Krajina kolem vesniček Lesní Hluboké, Přibyslavice a Braníškov je krásně opuštěná, i nějaký ten křížek v krajině se najde. K potoku Podhorka jsem doletěl kosmickou rychlostí, protože na pláních kolem Svatoslavi začalo kapat a hřmít. Až do Bitýšky jsem jel v lijáku a bouřce. Místy jsem se docela bál, pohyboval jsem se v samém středu bouřky kdy mezi bleskem a hromem často neuplynula ani sekunda. Místy jsem jel sice v hustém lijáku, ale po úplně suché cestě, to jsem se asi dostal na čelo té bouřkové fronty. Trasa je to dobrodružná, našly se i nejetelné úseky, kdy bylo třeba kolo tlačit.