Modrý Pavouček

Víkend strávený ve vzácné společnosti. Po dlouhé době jsme vyrazili ven s Kámou a jejími caparty (i Vagoš se v neděli přidal). V sobotu jsme jeli na kolech z Předklášteří do Dolních Louček. Každý na svém kole, žádné sedačky a vozíky. V Loučkách krásně opravili venkovní posezení, ideální místo pro zastávku s dětmi. Na neděli naplánovala Káma výlet kolem Mokré. Jeskyni Pekárna viděla naše část rodiny poprvé, vzali jsme čelovky a děcka lítaly ve tmě jak čertíci v pekle. Cestou zpátky oběd u Jelena s jednou trapnou vložkou - byl jsem přistižen číšnicí jak ujídám z talíře zbytky po předchozích strávnících - komentář “No tohle” si budu chvilku pamatovat. Dobré to bylo (jídlo i akce).

Aspoň na jednu noc jsme stihli vyjet nahoru na chalupu v Beskydech. Stihli jsme vše - sekat dřevo, stavět domeček, udělat oheň v krbu, opéct párky a samozřejmě, přespat v tichu a klidu na Beskydském hřebeni. Já jsem jel nahoru na chatu o dolu na kole a projezdil jsem okolní hřebeny. Byl jsem na Kamenitém, na Javorovém i v Nýdku a na Filipce. Na chalupu (23km, 750m) Z chalupy domů (30km, 350m) Z Třince na Filipku (35km, 700m)

Tentokrát jsem si na služebku přibalil silničku. Jezdí se tady krásně. Cesty jsou tady mnohem kvalitnější než u nás a o ohleduplnosti německých řidičů bych mohl psát slohové práce. Příště rozhodně zase silničku. Tentokrát byl odjezd z Walldorfu velice akční, protože nám kuna u dvou aut způsobila závadu. Na mém byl rozpojený kabel, na autě kolegy děravá hadička. Ještě, že se o nás firma tak pěkně stará a rychle se to vyřešilo.

Konečně jsem se dostal na Zlatohorskou hudební horečku - bluegrassovou dílnu, kterou pořádá kapela Aliquot. Minulý rok jsme ve stejnou dobu hráli s SK Bandem v Senince, tento rok jsem měl volno. Akce super. Spousta známých tváří, hodně jamování, trošinku koncertování, ale hlavně - možnost učit se. Bylo fajn probrat věci ohledně dobra přímo s Karlem, velkým guru v tomoto oboru. Vzal jsem si kolo a jedno odpoledne patřilo okružní jízdě (místy chůzi) po okolních kopcích. Krajina je tady krásně opuštěná a nejvyšší kopce mají kolem 1200 metrů. Místy jsem se brodil sněhem, taky kořeny a šutráky jsem musel přelézat, divočina jak má být.

Začíná krásný sluneční den a já vyrážím brzy ráno na kole ze Svratky do hlubokých lesů. Je zima, teplota těsně nad nulou, necítím prsty na rukou a snažím se neminout ani jedno místečko kam svítí slunce. Hladina Svratouchu je jako zrcadlo a připadám si v tu chvíli jako někde ve Skandinávii. Projel jsem červené značky v Toulovcových maštalích. Byl jsem tam tak brzy, že jsem nikde nikoho nepotkal. Čekal jsem davy lidí. Vyšlo mi to krásně. Projížďka po cestičkách mezi pískovcovými skalami, to je neuvěřitelná nádhera, hodně jsem se tam těšil. Cestou zpět jsem objevil Damašek - zapadlou část obce Pustá Rybná. Na oběd jsem byl zpátky.

Do Svratky jsme se v plné sestavě dostali tento rok poprvé až na velikonoce. Čekaly nás tam čtyři dny sluníčka, ježdění na kole, lumpačení na zahradě, dobrého jídla od babičky Hanky a stavebních prací v okolních lesích. Na kolech jsme si zajeli do Samotína ke Kolouškovi, je to osvědčená štace. Vypravili jsme se také ke Žďáru na krásnou 10 km dlouhou cyklostezku po náspu bývalého Posázavského Pacifiku. Velkou pochvalu zaslouží Adélka, která vše zvládla na svém kolečku. Blíží se doba, kdy zvládneme celá rodina delší výpravy na kole - bez vozíku, bez sedačky, každý pěkně na svém kole. Já jsem si jeden zajel do Toulovcových Maštalí. Tyhle dlouhé vyjížďky na kole už mi chyběly, snad se blýská na lepší časy. Bylo nám fajn.

Se silničkou (kolem s berany a úzkými plášti pro jízdu na cestách) jsem měl vždy spojený výlet na hranice s Rakouskem. Jednou jsem to jel na horákovi a nebylo to ono. Nekonečné úseky po betonu v placaté krajině, na to je silnička jako dělaná. A tak jsem vyrazil. Cesta tam byla pohodička, vítr mě jemně poháněl. Do Lednice jsem dorazil mírně unavený a v našem oblíbeném Včelařově dvoře jsem si dal smažák. Na hranice do nedalekých Valtic už to pak bylo nic moc a cesta zpátky byla hrozná. Vítr foukal proti směru jízdy, únava se začala hlásit a musel jsem nakonec změnit trasu. Místo plánovaných Kounic, Ivančic a Rosic jsem to zbaběle zatočil zpátky na rovnou cyklostezku kolem Olympie. Do kopců kolem Omic, Kývalky a Ríšovky se mi pranic nechtělo. Ale i tak, výlet to byl krásný. Je fajn ujet na kole takovou dálku.

Krásný teplý jarní den a Maky zase nemocná. Tak jsem do auta naložil kola, prcky a vyrazili jsme do Moravského krasu. Vydali jsme se na okružní jízdu kolem Jedovnických rybníků. Myslel jsem, že budu Adélku hodně tlačit, ale zvládla celé kolečko na výbornou, stává se z ní zkušená cyklistka. Je to fajn pocit vidět obě děti na kole. Matýsek samozřejmě zvládá vše úplně automaticky, ani už se o něj nemusím moc starat.

Další služebka do Walldorfu a zase sám v autě. Tak jsem si přibalil kámoše - svého horáka. To co jsem nezvládl proběhnout si teď pěkně projezdím na kole. Cyklostezek jsem tady už dříve zahlédl hodně, tak jsem zvědav, jaké to bude. První den po práci vyrážím na hřeben, který se táhne směrem k Heidelbergu. Posledním vrcholem hřebene je Konigstuhl, vysoký kopec přímo nad Heidelbergem. Stihl jsem tam západ slunce a krásnými sjezdy jsem se dostal dolů k řece Neckar. Síť cykolostezek je tady vynikající a tak se po břehu dostávám rychle do staré části Heidelbergu. Trošku to tam znám, takže vím, že kola tady vládnou. Přesto se raději zavěšuji za svižně jedoucí holčinu, která má evidentně nastudované všechny značky a zákazy, a uzoučkými uličkami starého města prosvištím jak blesk. Do Walldorfu dojíždím potmě a spokojený.

Krásný teplý den a jasný plán na výlet do Lednice. Chystali jsme se tam už několikrát. Konečně to vyšlo. Jeli jsme od Ladenského mostu, přes Janův hrad po Anglické a Ladenské cestě k Apollónovi, na Nové dvory, do Lednice a zpět k autu. Poprvé jela Adélka na kole a neuvěřitelně statečně ušlapala celých těch 12 kilometrů. Je to fajn vidět jak celá rodinka šlape a že je možné urazit i delší vzdálenost bez všech kočárů, vozíků a sedaček.