Modrý Pavouček

V sobotu ráno jsem na kole vyrazil směrem na Jablunkov. Chystal jsem se na hraniční hřeben, jak říkám červené značce po hranicích z Mostů u Jablunkova na Bílý kříž. První veselá příhoda na sebe nenechala dlouho čekat. V peklo se totiž zhmotnila myšlenka zkrátit si cestu na Skalku. Napadlo mě zkrátit si nekonečné stoupání po asfaltce a vydal jsem se po neznámých cestách s úmyslem ušetřit čas a síly. Na mapě v mobilu to sice moc nevypadalo, ale věřil jsem, že nějakou cestičku nakonec najdu.

Poslední dobou byly jasné noci a když jsem sem tam vyrazil na kole, říkal jsem si, že by to chtělo něco odvážnějšího. A tak se zrodil plán na přejezd Jesenického hřebene. Za světla by to stejně nešlo, protože se tam na kole nesmí. Ta pravá chvíle nadešla v neděli 15. září. Uložili jsme doma děti, sbalil jsem si věci a vyrazil. Z Loučné jsem vyjížděl kolem jedenácté. Dole přes Maršíkov do Vernířovic pěkně po rovinkách.

Předpověď na tento den byla z pohledu kola velice nepříznivá. Hlásili déšť a stav na radaru se měnil každých pár minut - neočekávaně se objevovaly deštíky a bouřky. Potřeboval jsem se ale pohnout a vyčistit trošku hlavu, tak jsem vyrazil. Původní plán byly nějaké hory, ale v takovém počasí se mi nechtělo jet daleko. Nakonec jsem skončil na Třebíčsku. Předpověď počasí se celkem plnila, zmokl jsem asi pětkrát a všude bylo bahno a mokro.

Celá rodinka se po dlouhé době sešla na chalupě na Ostrém. Slavily se narozeniny Mamky a Taťky. Počasí nám krásně vyšlo, vedra polevila a celý víkend bylo příjemně. Na loučce jsme postavili dva stany a první noc spali skoro všichni venku. To už na Ostrém dlouho nebylo. A úplně nejlepší bylo, že si spolu děcka hrály a dopřály nám trošku odpočinku. Je to fajn dát je takhle dohromady. V pátek večer jsem si zajel na otočku na Lysou, po dlouhé době jsem se podíval na hřeben mezi Malým Polomem a Bílým křížem.

Další kolo celoročního školení v centrále SAPu v Německém Walldorfu. Když jsem v neděli odpoledne vyjížděl z Brna, bylo 37 stupňů, v Praze na benzínce 40. Domeček ve Walldorfu nemám v těchto vedrech moc rád, je tam celou noc pekelné vedro. Opět jsem si vzal kolo, tentokrát ale horáka, protože silnička se ještě nevzpamatovala z potyčky s dodávkou. Po práci jsem místo vysedávání u piva s kolegy koukal zmizet někam do lesů.

Když jsem viděl kolečko, které na Tišnovsku proběhl Ladin se Zitou, tak mi to nedalo a musel jsem si jet prozkoumat několik úseků, které jsem neznal. Vyrazil jsem na kole rovnou z práce v hrozném vedru. Ale výprava to byla krásná. Krajina kolem vesniček Lesní Hluboké, Přibyslavice a Braníškov je krásně opuštěná, i nějaký ten křížek v krajině se najde. K potoku Podhorka jsem doletěl kosmickou rychlostí, protože na pláních kolem Svatoslavi začalo kapat a hřmít.

Do krajiny křížků a opuštěných cest ideálních pro nenáročné popojíždění na kole jsme vyrazili v plném složení a každý na svém kole. Výchozím bodem se již tradičně stalo nádraží Studenec se skvělou hospůdkou a tentokrát i živou muzikou. Sluníčko svítilo, děcka pěkně šlapaly, pohoda. Zastávka u zatopeného lomu nedaleko zastávky Kojatín se v tom vedru protáhla skoro na dvě hodiny - já jsem plaval, děcka se čabraly. Cestou zpátky to bylo trošku trávou a chudáček Matýsek musel bojovat s alergií a ostružinami, všem nám ho bylo líto.

Den po té, co jsem se vrátil ze Splitu, jsem musel znovu sednou do auta a vydat se na cesty. Tentokrát opět do Walldorfu na další část testerského školení. Jeden den jsem popojel k západním hranicím a vyrazil na kolo do Francouzských kopečků. Odšlapal jsem si více než sto kiláků po vesničkách, lesních stezkách a silničkách, zastavil jsem se na jednom malém hradě a vypil jsem snad pět litrů vody. V pátek jsem se šel podívat na SAP Quality Day, na který byli pozvání různí lidé z celého světa, líbilo se mi to.

Další zajímavá služebka s kolegou Tomem. Po zkušenostech s vymrzlého podzimního Švédska jsme hledali něco v teple. Našli jsme konferenci ShiftDev 2019, která se konala ve slunečném Chorvatsku, v městečku Split, v hotelu nad mořem. Až na to dlouhé vysedávání v autě (920km) to bylo super. Vzali jsme si kola a jezdili jsme si po krásných cestičkách přímo ve městě. A když už jsem tam tu silničku měl, tak jsem nelenil a vydal se jeden den brzy ráno na jih.

Po týdnu jsme opět vyrazili s Kámou. Tentokrát na chalupu do Svratky. To nejdůležitější je, že si spolu děcka hrají. Nemusíme vymýšlet motivační příběhy, nemusíme je přemlouvat, nedejbože nutit. Vše jde pěkně samo a máme čas si sednout v klidu u kafe a kromě občasného breku nic neřešit. Nádhera. V sobotu jsme jeli na kolech okruh kolem Velkého Dářka. V polovině jsme se zastavili na oběd v náhodně objeveném hostinci (ano, jako plánovač trasy přiznávám, že jsem o něm nevěděl), který dostal pět hvězdiček - vynikající jídlo, málo lidí, spousta místa pro děti, všude kolem jen les a louky.