Modrý Pavouček

Krásný den si říkal o krásnou vyjížďku na kolech. Abychom si spravili chuť, tak jsme se vydali na místo, kde nehrozí žádná bahna, žádné kopce ani tlačení kola křovím. Lednice a okolí je pro pohodovou cyklistiku jak stvořená. Bylo teplo jak v létě a výběr trasy se také podařil. Polovinu trasy jsme jeli po neznámých cestách. Dokonce bylo po cestě otevřeno na třech místech občerstvení. Celá trasa pohoda, až na poslední zastávku, kde se přihodil malý karambol. Děti se chtěly čvachtat ve vodě u Janova hradu, jen tak po kotníky těsně u břehu. Adélka se do vody pořád bála a poskakovala po břehu, až najednou šup a seděla ve vodě celá. Naštěstí bylo teplo a k autu necelé dva kilometry.

Sobotní dlouhý výlet na Třebíčsko. Spojili jsme údolí říček Balinka a Oslava a projeli jsme se moc pěknou krajinou plnou křížků, starých chalup a velkých oblých (bludných?) balvanů. Vše po krásných cestách až na žlutou značku z Uhřínova do Nového Telečkova, kde jsme kola tlačili a kličkovali při tom mezi kalužemi a bahnem. Na konci jsme si ve Velkém Meziříčí dali zmrzku a v místním Penny nakoupili spoustu dobrot.

Narozeninový víkend nemohl začít jinak než rozdáváním dárečků, sfoukáváním svíček a přáním všeho dobrého. Že nás nedočkavé děti vzbudí už po páté jsme ale nečekali. Oba dostali to co si přáli nejvíce. Tak to má být. V neděli jsme se vydali do míst, která jsme navštívili přesně před rokem v první covidové vlně. Tehdy jsme vylezli na hrad Templštýn a opékali jsme tam párky. Letos jsme si vzali kola a prozkoumali údolí za hradem a taky krásné náhorní louky kolem Biskoupského kopce.

Dopolední projížďka s bandou od Kámy po Moravském krase za Hostěnicemi. Hlavním cílem byl Lesní bar v údolí Malé Říčky, u kterého jsme už jednou byli. Ale kdo by si znovu nedal nějakou dobrůtku přímo pod stromy, že? Ze začátku byla pěkná zima, jeli jsme v zimních bundách. Cestou se oteplovalo a ke konci už bylo krásných patnáct stupňů. Lesní bar jsme navštívili a cestou zpátky jsme projeli pár nových cest. Sem se ještě vrátíme.

Na nedávné sněhové výpravě jsme se k Ruskému kříži pořádně nedostali a pořád jsem to měl v hlavě jako místo, na které se potřebuji podívat. Vyrazil jsem na kole. Byla to jedna velká objevná výprava. Nevím jak to, že mi tak dlouho unikal krásný sjezd po žluté z Útěchova do Adamova. Vždy jsem to jezdil po modré. Poprvé jsem taky projel cestu zvanou “Pod Jelencem”, která stoupá ze dna údolí pod Adamovem do Babic. No a pak samotný Ruský kříž, ke kterému jsem šel shora přes Jelenec. Ano, vím, že se tam nesmí. Vícekrát tam chodit nebudu, jednou jsem ale musel. Moc krásné místo - jak Ruská stráň tak hřeben nahoru na Jelenec. Domů jsem dorazil hodně unavený, na takové vyjížďky teď asi ještě nemám. Díky Covidu jsem zimu hodně prolenošil.

Říká se: “Jak na nový rok, tak po celý rok”. Přesně tohle mě napadlo prvního ledna ráno, když nám do Třineckého bytu krásně svítilo vycházející slunce. Trošku sobecky jsem se rychle oblíkl, sedl na kolo a vyrazil do hor. Stejně jako nedávno s východem slunce, jsem tušil, že to bude dobré. A bylo. Ze Zarembku jsem se nemohl vynadívat na mraky, které se valily Jalunkovským průsmykem do Čech. Na hřebenech bylo hodně ledu a jízda na kole byla velice delikátní. Třeba sjezd z Kalužného ledovým korytem směrem na Kamenitý, to člověk místy raději ani nedýchá. Dalo se, ale žádného cyklistu ani stopu od kola jsem za celý den neviděl. Sjezd z Kamenitého do Košařisek byl úžasný - dalo se jet naplno a lidi, které jsem míjel, stáli s otevřenou pusou. Byl jsem asi jak zjevení, ale měl jsem to pod kontrolou. Nádhera.

Vánoce bez sněhu, bez mrazu a s covidovým strašákem nad hlavou. Naštěstí se nám vir, až na drobné nemoci, vyhýbá, ale i tak jsme si s ním užili. Po štědrém dni jsme museli na testy, jinak bychom nemohli do Třince. Nakonec vše vyšlo jak mělo. Děti byly nadšené z dárečků, díky Markét jsme všechny dárky i jídlo vyřešili v klidu předem a měli jsme doma celé vánoce krásný klídek. Na Silvestra jsme přejeli do Třince, kde bylo taky dobře. Škoda jen, že nebyl sníh a nedalo se lyžovat. Děti i my jsme se těšili. Tož jsem si vzal aspoň kolo a jezdil všude kolem.

Přijeli jsme na víkend s dětmi do Třince. Nemělo být moc pěkně, ale stejně jsem si vzal kolo. Vyšlo mi to sobotu, kdy jsem cestou zvládl i návštěvu u ségry a její rodiny v Hrádku. Plán byl jasný - Hraniční hřeben z Mostů u Jablunkova na Malý Polom. Stoupám z Lomné a objevují se první ostrůvky sněhu. Nejdříve mokré a roztopené, ale výše už je vše pěkně zmrzlé a sníh je všude. Krásný prašánek. Jede se dobře, jen mi začínají mrznout prsty na nohou. Dobře vím, že se s tím nedá nic dělat. Myslel jsem si, že na Velkém Polomu a dál nebude nikdo, ale doba se změnila. Cestička je prošlapaná a lidí je všude docela dost. Nejvíce jich paradoxně potkávám na sestupu z Polomu na Muřinkový vrch, kde je to nejezditelné a kolo vždy vedu a snáším. Lidi nechápou. Ozývají se hlášky jako: “To sis mohl rovnou pustit plyn doma, Boha jeho, čo ty tu na kole?”. Přitom se jelo fakt dobře, možná i lépe než v létě, protože všechno bahno zmrzlo. Na Muřinkovém vrchu si pár kluků dělalo ohýnek. Svitla mi naděje, že rozmrazím ty zmrzlé prsty na nohách, ale ohýnek jim nehořel a nechtěl jsem dělat hrdinu. Jel jsem rovnou dál. Byla to nádhera. Jedna z nejhezčích částí Beskyd. Bahna před Malým Polomem jsou vždy problém, ale ne dnes, vše ztvrdlo na beton. Na Slavíči jsem si dal česnečku, borůvkový koláč a čaj. Seděl jsem venku na terase, hořela svíčka, stmívalo se. Na Kalužném jsem ještě přemýšlel, jestli si nedat krásný devítikilometrový hřeben na Javorový, teď potmě už by byl bez lidí. Ale necítil jsem už prsty na nohách a k tomu část nártu, tak jsem to raději namířil rovnou domů. Přes Ostrý jsem pak potmě sjel dolů mezi “normální” lidi. Doma chvíli trvalo, než mi nohy rozmrzly, ale výjezd za to rozhodně stál.

Pozdě v noci jsem dorazil ze Staroměstska, ze stavby malé Boženky. Ráno jsme nabalili kola a vyrazili na jih. Předpovídali krásný den a volba padla na kola v nekopcovaté (to je pro děti důležité) krajině kolem Lednice. Objevili jsme nové parkoviště, lepší než to kam jsme vždy jezdili. Sluníčko svítilo, lesy byly krásně barevné a vše nám hezky vyšlo. Dělali jsme dlouhé zastávky a Maky zaslouží velkou pochvalu za jídlo, které s sebou vezla. Z baťůžku vytahovala jednu dobrotu za druhou. Doufám, že to nebyl poslední výlet na kolech před blížící se zimou.

Ráno jsem přejel ze Staroměstska do Brna a hned jsme vyrazili na výpravu do neznámých končin. Z Nelepeče, kde jsme zaparkovali auto, jsme na kolech po náhorních planinách dojeli k rybníku U Myslivny. Svítilo sluníčko, bylo teplo a všude byly křížky. Pěkný kraj. Od rybníka začal pětihvězdičkový sjezd do Dolních Louček, který vede krásným, úplně opuštěným, sedm kilometrů dlouhým údolím říčky Blahoňůvky a Libochovky. V podzimních barvách to bylo za odměnu. Do Louček jsme dojeli promrzlí a děti se tvářily unaveně. Pro auto vyrazil sám a děti s Maky zůstali na nám dobře známém hřišti u hospody. Z Louček do Předklášteří to byla úplná pohoda, jel jsem rychle a všechny jsem předjížděl. Dobrá nálada mě ale přešla na žluté značce z Předklášteří nahoru k autu. Bylo to hodně prudké, takže jsem kolo tlačil. Do toho jsem klouzal v blátě a téměř před koncem přišly dva úseky zarostlé ostružiním a maliním. Nadával jsem pěkně. Ale výlet to byl dobrej, to zase jo.