Modrý Pavouček

Krušné hory nás okouzlily. Ubytování, které jsme si na poslední chvíli našli bylo nádherné - bývalá hájovna vysoko v horách, stranou od lidí, hluku a provozu. Z terasy jsme měli výhled na louky do obory Fláje, kde se každý večer pásli jeleni (asi). V hájovně bydlela další rodina se sedmiletý Štěpánem a děti tak měly o zábavu postaráno, ideální stav pro nás rodiče. První den jsme nakoupili dole v Litvínově a vydali se na první výpravu. Na kolech jsme objeli přehradu Fláje a přes rozhlednu Vlčí hora jsme dojeli do Dlouhé louky. Krásné cyklostezky. Matýsek si objednal na oběd guláš a snědl dospělou porci, jeden knedlík si ještě přidal. Neuvěřitelné. Zpátky jsme se vraceli přímo přes přehradu nádrže s krátkou zastávkou v bývalé obci Fláje, která leží v ochranném pásmu. musel jsem vlézt do zákazu vstupu, abych se tam podíval. Pro Adélku to byl její nejdelší výlet na kole.

Na začátku byl smělý plán vydat se na kole do rodného města Třince, odpočinout si u rodičů a vrátit se jinou cestou zpátky do Brna. Všechny trasy jsem pečlivě naplánoval, vytiskl mapy a od rodiny dostal termín. Nakonec došlo jen na první část plánu, protože na cestu zpátky nebylo počasí a dost času. Ve čtvrtek ráno jsem vyjel z Komína. Hned na kraji Brna mě čekal první problém. Na jediný den zavřeli lávku na cyklostezce u Tesca. Vracet se daleko zpátky se mi nechtělo a tak jsem to zkusil přes dálniční přivaděč a volným terénem. Na cyklostezku jsem se nakonec probojoval, ale byl jsem mokrý, poškrábaný, zablácený. Pěkný začátek. U Olympie jsem se na chvilku zastavil a už u mě stál cyklista, že mi poradí. Říkal jsem mu, že nepotřebuji, ale stejně si nedal říct. Když mi ukázal směr, tak jsem se zasmál, protože ukázal přesně na opačnou stranu než jsem měl jet. Orientace v papírové mapě těm mladým moc neříká. Přes mohylu míru jsem dojel k prvním kopcům - Ždánický les. Nemám to tam moc rád. Po hřebeni vede asfaltka, u které jsou těžní věže na plyn a cesta je to dost nudná. První větší zastávku jsem udělal v Koryčanech na náměstí, kde jsem si dal nealko pivo a v místní Hrušce nakoupil pár dobrot. Začalo jemně pršet. O pár kilometrů dál, pod sjezdovkou ve Stupavě, jsem si dal česnečku, můj dnešní oběd. Déšť vystřídalo tropické parno a tak jsem byl rád, že jsem začal stoupat na hřeben Chřibů. Moc pěkný úsek byl mezi Brdem, na kterém stojí rozhledna a velký přístřešek s krbem, a místem zvaným Bunč. Ideální trasa pro výlet s dětmi. V Kudlovické dolině na mě čekal první první nepříjemný úsek. Tlačil jsem kolo prudce do kopce na Budačinu, brodil jsem se v bahně, potil jsem se a žrali mě komáři. Naštěstí to byl jen kousek. Ve Sptihněvu jsem křížil Baťův kanál. Chvíli jsem pozoroval lodě projíždějící malým zdymadlem a záviděl jim tu pohodičku na palubách hausbótů. Nad Březolupy jsem píchl a s hrůzou zjistil, že náhradní duše je píchlá taky. Nezbylo než vytáhnout lepení a modlit se. Nepříjemné bylo, že duše byla píchlá zevnitř a proužek na ráfku byl protržený. Bál jsem se, že to bude něco vážnějšího, ale lepení se povedlo, vzduch neutíkal, a tak jsem pokračoval. Na hřebenech Vizovické vrchoviny jsem musel poprvé změnit plány. V lesích bylo tolik bahna, že jsem více tlačil než jel. Celé úseky byly rozježděné od lesáků a místy bylo i to tlačení problém. Na první asfaltce jsem hřeben opustil a sjel do vesničky Doubrava. Do Provodova jsem jel po asfaltkách. Mělo to své výhody. Viděl jsem jak vypadá krajina a kiláky naskakovaly mnohem rychleji. Nad Provodovem jsem musel kousek lesem přes hřeben a zase tam bylo strašně bahna. Potkal jsem pár kluků na kolech a dostal jsem od nich rady jak se z bahnitých pastí vymotat. Podle mapy jsem ale zjistil, že mi poradili špatně. To bylo ten den podruhé co mě někdo poslal špatným směrem. Kolem osmé jsem unavený dorazil do vesničky Loučky. U jedné zahrady stáli hasiči, policie a koroner, asi někdo umřel. V místní hospůdce jsem těsně před zavřením dostal pivo a rozhodl se přespat někde poblíž. Myslel jsem si, že první den dojedu až na hřeben Javorníků, ale nevadí. Začalo hustě pršet. Se setměním jsem vyšlapal nahoru nad vesničku a v lese jsem rychle postavil tarp. Ještě že jsem ho měl. Pršelo asi dvě hodiny. Po dešti bylo vedro. Potil jsem se, hlavou se mi pořád honily plány na další den a nemohl jsem usnout.

Na chalupě ve Svratce právě proběhla pečlivě naplánovaná akce. Ve čtvrtek tam kromě nás dorazila kompletní Třinecká část rodiny. Spolu jsme strávili čtyři krásné dny a myslím, že všichni si to pěkně užili. V pátek to vypadalo na déšť a tak jsme toho využili a vydali se do legendární Čertoviny. Tentokrát tam kromě dobrého jídla a pekelně krásného interiéru postavili i skákací hrady a děti nevěděly co dříve. Během dne se počasí spravilo a vydrželo do druhého dne. Vypravili jsme se na kolo, celá banda osmi cyklistů. Původně jsme chtěli do hospůdky za mostem v Křižánkách, ale zastavila jakási slavnost u kostelíka. Byla tam spousta stánků, jídla, živá muzika a dětské hřiště. Do hospůdky jsme pak sjeli, ale jen co jsme vešli, už jsme zase odcházeli. Zdražili tam nad rozumnou míru - komu by chutnal smažený sýr za 219 korun?. Naštěstí víme o Berušce na horním Svrateckém náměstí. Přejeli jsme tam a dobře jsme udělali. V neděli jsme šli z Karlštejna na Zkamenělý zámek. Zámeček je krásně opravený, může se do dvora a je tam dokonce restaurace, která má otevřeno každý den. Grygovi museli odjet už v neděli, ale my jsme společně s mamkou, taťkou a Sofi zůstali až do pondělka. Vyšlo to krásně, děti si spolu hrály, co víc si může unavený rodič přát. Dokonce jsme si s Maky vyjeli sami na kolech, neuvěřitelné, po tolika letech.

V poslední době pročítám hodně článků a reportů od lidí, kteří jsou schopni urazit vlastními silami, tedy pěšky nebo na kole, obrovské vzdálenosti. Láká mě to hodně a tiše jim závidím. Něco malého taky chystám, ale ještě to musí chvilku počkat. Ale napadlo mě, že bych mohl zkusit, kolik toho za jeden den ujedu na kole za předpokladu, že nebudu spěchat, pojedu pomalu, s nikým nebudu závodit a místo SPDček si vezmu obyčejné tenisky.

Konečně výprava na větších kolech. Adélka si už téměř zvykla na větší kolo s přehazovačkou a brzdami na řídítkách. Do údolí Říčky jsem se chystal vzít děti už dlouho. Lákadlo v podobě “Lesního baru u Jarka” je velice důležitým atributem zvyšujícím motivaci našich malých miláčků se hýbat po lesích. Vše jsem jim ještě ulehčil tím, že jsem zaparkoval auto na kopci a téměř celou cestu jsme jeli z kopce nebo po rovinkách. Z Hádku, kde je pro děti krásná louka s prolézačkami, jezírkem a občerstvením, jsem do kopce zpátky nad Hostěnice pro auto šlapal sám.

Sníh “na Beskydach” roztál a nemohl jsem se dočkat až se po hřebenech projedu na kole. Do Třince jsme přijeli v pátek odpoledne a hned večer jsem vyrazil na první výpravu. Rozhodl jsem se projet trasy, které jsem jezdil kdysi, když jsem byl v Třinecké nemocnici na civilní službě. Se setměním jsem vystoupal na Javorový a přes Velký Javorový jsem po hřebenových cestičkách dojel na Ostrý. Bylo to magické, protože byla hustá mlha a tma a to pak vždy vypadají i známá místa úplně jinak. Trošku jsem podcenil oblečení a po sjezdu do Tyry jsem byl zmrzlý na kost, necítil jsem ruce ani nohy, za celou zimu jsem takhle nepromrznul. Tolikrát jsem tohle kolečko jel a pořád mě baví.

Prodloužený víkend na chalupě. Tentokrát jsme měli kola i lezení a na obojí došlo. S Markét jsme se v sobotu vypravili lézt na Čtyři palice. V pátek večer jsem to byl okouknou na kole a lezla tam jen jedna dvojka. Nevím odkud se vzal pocit, že tam nebude moc lidí. Bylo to hrozné. Vylezli jsme jen jednu cestu a museli jsme utéct do cesty Kejrum, která byla sice krásná a bez lidí, ale bohužel v zakázané části masivu. Poučení pro příště - nikdy sem nechodit o víkendu dopoledne. Na kole jsme toho nakonec moc nenajezdili, Matýsek se od Trenckovy rokle pořád bojí delších výprav. Ale díky zahradě a trampolíně to ani moc nevadilo.

Ze Svratky jsem utekl na jeden den a noc na Boženku. Přivezl jsem si kolo a celý den jsem jel po kopcích bez velkého plánování. Nejdříve přes Paprsek na Smrk, pak dolů úžasným sjezdem kolem Sokolích skal až do Žulové. Dobloudil jsem k Rychlebským stezkám, které byly zavřené (jeden zákaz od správců, druhý od Českých lesů), ale z části jsem je stejně projel. Původní plán na cestu přes Rejvíz jsem musel zavrhnout a z Jeseníku jsem začal stoupat na Šerák. Kopce mě v poslední době hodně baví a tenhle stál za to, převýšení kolem kilometru. Na Šeráku jsme se sešli s Ladinem a Zitou, kteří běželi z Boženky jinou cestou. Dorazili nahoru asi minutu po mně, neuvěřitelná náhoda. Dali jsme nějaké dobroty, pivo a hurá zpátky. Byl jsem trošku nejistý z cesty dolů - potřeboval jsem na stranu k Ramzové. Varianta sjezdovka se ukázala jako správné řešení, za pár minut jsem byl dole v sedle a stoupal na pláně nad Ostružnou. Je to nádherný kraj, moc dobře vím proč sem jezdím. Z bývalé vesničky Kronfelzov jsem sjel dolů a vybojoval poslední velké stoupání na kopec Větrov a k Božence. Hodinu po mně dorazila Zita s Ladinem a za další hodinu Martin Vitásek s Luckou. Pak už jen oheň, dobroty, pivo, víno, slivovice, dobrá společnost, trošku muziky a před druhou do hajan. Nádhera.

Po delší době opět rodinná výprava na kolech. Objeli jsme pěkné kolečko po Třebíčsku. Úsek Nárameč - Trnava jsem měl vždy rád. A samozřejmě křížky všude kolem, tím je Třebíčsko unikátní. Teď ještě aby Adélka přesedlala na větší kolo a bude to nádhera. Matýsek na svém novém kole vyšlape vše co my dospělí.

Odpolední vyjížďka do Moravského krasu na Drahanské vrchoviny. Plánem bylo projet údolí, které vede z Krásenska po hranici vojenského újezdu Březina k vodní nádrži Opatovice. Trasa byla celkem náročná, první tři čtvrtiny byly pořád do kopce nebo z kopce, žádné dlouhé rovinky. Ale krajina je tam krásná a není tam moc lidí. Projel jsem spousty míst, na kterých jsem nikdy nebyl, je fajn objevovat pořád něco nového kousek za městem. Nakonec se z toho vyklubalo pěkných 110 kilometrů a to jsem se stihl vrátit do setmění do Brna. Taktika byla stejná jako na všech delších výjezdech tento rok - jet pomalu, tak abych dorazil domů příjemně unavený a (teoreticky) připravený na další podobný výjezd další den (příprava na bikepacking). Musím uznat, že unavený jsem trošku byl, zvlášť když jsme dětem do jedné v noci chystali dárky na narozeniny, v šest ráno jsme museli vstávat, zapalovat svíčky na dortech, přát,rozdávat dárky a plně se dětem věnovat (tři hodiny jsem skládal dřevěný domeček pro panenky). Místo kola jsem pak půl dne prospal.