Modrý Pavouček

Na nedávné sněhové výpravě jsme se k Ruskému kříži pořádně nedostali a pořád jsem to měl v hlavě jako místo, na které se potřebuji podívat. Vyrazil jsem na kole. Byla to jedna velká objevná výprava. Nevím jak to, že mi tak dlouho unikal krásný sjezd po žluté z Útěchova do Adamova. Vždy jsem to jezdil po modré. Poprvé jsem taky projel cestu zvanou “Pod Jelencem”, která stoupá ze dna údolí pod Adamovem do Babic. No a pak samotný Ruský kříž, ke kterému jsem šel shora přes Jelenec. Ano, vím, že se tam nesmí. Vícekrát tam chodit nebudu, jednou jsem ale musel. Moc krásné místo - jak Ruská stráň tak hřeben nahoru na Jelenec. Domů jsem dorazil hodně unavený, na takové vyjížďky teď asi ještě nemám. Díky Covidu jsem zimu hodně prolenošil.

Říká se: “Jak na nový rok, tak po celý rok”. Přesně tohle mě napadlo prvního ledna ráno, když nám do Třineckého bytu krásně svítilo vycházející slunce. Trošku sobecky jsem se rychle oblíkl, sedl na kolo a vyrazil do hor. Stejně jako nedávno s východem slunce, jsem tušil, že to bude dobré. A bylo. Ze Zarembku jsem se nemohl vynadívat na mraky, které se valily Jalunkovským průsmykem do Čech. Na hřebenech bylo hodně ledu a jízda na kole byla velice delikátní. Třeba sjezd z Kalužného ledovým korytem směrem na Kamenitý, to člověk místy raději ani nedýchá. Dalo se, ale žádného cyklistu ani stopu od kola jsem za celý den neviděl. Sjezd z Kamenitého do Košařisek byl úžasný - dalo se jet naplno a lidi, které jsem míjel, stáli s otevřenou pusou. Byl jsem asi jak zjevení, ale měl jsem to pod kontrolou. Nádhera.

Vánoce bez sněhu, bez mrazu a s covidovým strašákem nad hlavou. Naštěstí se nám vir, až na drobné nemoci, vyhýbá, ale i tak jsme si s ním užili. Po štědrém dni jsme museli na testy, jinak bychom nemohli do Třince. Nakonec vše vyšlo jak mělo. Děti byly nadšené z dárečků, díky Markét jsme všechny dárky i jídlo vyřešili v klidu předem a měli jsme doma celé vánoce krásný klídek. Na Silvestra jsme přejeli do Třince, kde bylo taky dobře. Škoda jen, že nebyl sníh a nedalo se lyžovat. Děti i my jsme se těšili. Tož jsem si vzal aspoň kolo a jezdil všude kolem.

Přijeli jsme na víkend s dětmi do Třince. Nemělo být moc pěkně, ale stejně jsem si vzal kolo. Vyšlo mi to sobotu, kdy jsem cestou zvládl i návštěvu u ségry a její rodiny v Hrádku. Plán byl jasný - Hraniční hřeben z Mostů u Jablunkova na Malý Polom. Stoupám z Lomné a objevují se první ostrůvky sněhu. Nejdříve mokré a roztopené, ale výše už je vše pěkně zmrzlé a sníh je všude. Krásný prašánek. Jede se dobře, jen mi začínají mrznout prsty na nohou. Dobře vím, že se s tím nedá nic dělat. Myslel jsem si, že na Velkém Polomu a dál nebude nikdo, ale doba se změnila. Cestička je prošlapaná a lidí je všude docela dost. Nejvíce jich paradoxně potkávám na sestupu z Polomu na Muřinkový vrch, kde je to nejezditelné a kolo vždy vedu a snáším. Lidi nechápou. Ozývají se hlášky jako: “To sis mohl rovnou pustit plyn doma, Boha jeho, čo ty tu na kole?”. Přitom se jelo fakt dobře, možná i lépe než v létě, protože všechno bahno zmrzlo. Na Muřinkovém vrchu si pár kluků dělalo ohýnek. Svitla mi naděje, že rozmrazím ty zmrzlé prsty na nohách, ale ohýnek jim nehořel a nechtěl jsem dělat hrdinu. Jel jsem rovnou dál. Byla to nádhera. Jedna z nejhezčích částí Beskyd. Bahna před Malým Polomem jsou vždy problém, ale ne dnes, vše ztvrdlo na beton. Na Slavíči jsem si dal česnečku, borůvkový koláč a čaj. Seděl jsem venku na terase, hořela svíčka, stmívalo se. Na Kalužném jsem ještě přemýšlel, jestli si nedat krásný devítikilometrový hřeben na Javorový, teď potmě už by byl bez lidí. Ale necítil jsem už prsty na nohách a k tomu část nártu, tak jsem to raději namířil rovnou domů. Přes Ostrý jsem pak potmě sjel dolů mezi “normální” lidi. Doma chvíli trvalo, než mi nohy rozmrzly, ale výjezd za to rozhodně stál.

Pozdě v noci jsem dorazil ze Staroměstska, ze stavby malé Boženky. Ráno jsme nabalili kola a vyrazili na jih. Předpovídali krásný den a volba padla na kola v nekopcovaté (to je pro děti důležité) krajině kolem Lednice. Objevili jsme nové parkoviště, lepší než to kam jsme vždy jezdili. Sluníčko svítilo, lesy byly krásně barevné a vše nám hezky vyšlo. Dělali jsme dlouhé zastávky a Maky zaslouží velkou pochvalu za jídlo, které s sebou vezla. Z baťůžku vytahovala jednu dobrotu za druhou. Doufám, že to nebyl poslední výlet na kolech před blížící se zimou.

Ráno jsem přejel ze Staroměstska do Brna a hned jsme vyrazili na výpravu do neznámých končin. Z Nelepeče, kde jsme zaparkovali auto, jsme na kolech po náhorních planinách dojeli k rybníku U Myslivny. Svítilo sluníčko, bylo teplo a všude byly křížky. Pěkný kraj. Od rybníka začal pětihvězdičkový sjezd do Dolních Louček, který vede krásným, úplně opuštěným, sedm kilometrů dlouhým údolím říčky Blahoňůvky a Libochovky. V podzimních barvách to bylo za odměnu. Do Louček jsme dojeli promrzlí a děti se tvářily unaveně. Pro auto vyrazil sám a děti s Maky zůstali na nám dobře známém hřišti u hospody. Z Louček do Předklášteří to byla úplná pohoda, jel jsem rychle a všechny jsem předjížděl. Dobrá nálada mě ale přešla na žluté značce z Předklášteří nahoru k autu. Bylo to hodně prudké, takže jsem kolo tlačil. Do toho jsem klouzal v blátě a téměř před koncem přišly dva úseky zarostlé ostružiním a maliním. Nadával jsem pěkně. Ale výlet to byl dobrej, to zase jo.

Byla tady poslední šance podívat se tento rok na chalupu ve Svratce. Pak se vše zazimuje a dá se zase až na jaře. Navíc všude řádí covid a každá příležitost jak vypadnout někam ven je třeba využít. Myslím, že jsme trefili ten správný čas, kdy mají stromy nejhezčí barvy. Když do toho ještě zasvítí sluníčko, je to nádhera. Podzim jsem měl vždy ze všech období nejraději a tyhle slunečné žlutooranžové dny jsou to nejlepší co v přírodě znám. Jeden den svítilo sluníčko a s dětmi jsme objeli kolečko kolem Devíti skal, pod kterými je těch žlutých stromů nejvíce. Taky jsme začali v lese stavět úplně nový domeček. Tentokrát na lepším místě a poctivě. Z Matýska už je velký pomocník, sekerou a mačetou se ohání jak zkušený zálesák. Během chvilky zvládne přesekat i patnácti centimetrový kmen. Je po mně. A protože mám rád i ponuro a mlhavo, vyrazil jsem v pondělí, kdy se nikomu ven nechtělo, na kolo sám. Mrholilo, byla zima a mlha, ale to mi vůbec nevadilo. Naopak. Objel jsem kolečko po skalkách v okolí a krásně jsem si to užil.

Markét se konečně zrealizovala dámskou jízdu v podobě přechodu hlavního Jesenického hřebene. Já jsem zůstal s dětmi a jako pokaždé, když hlídám sám více dní, jsme vyrazili k rodičům a ségře. Tam se máme vždy dobře. Dopoledne jsem ještě pracoval, pak rychle s Matýskem na oběd, vyzvednout Adélku ze školky, dobalit věci a hurá na sever. Hned po příjezdu jsem stihl krásný výjezd na kole. Jel jsem do údolí Hluchové, ve kterém jsme kdysi jako malí zálesáci tábořili a jehož horní část je pořád krásně opuštěná. Vystoupal jsem pod Velký Stožek a se západem slunce jsem jel po hřebeni na Filipku. Dále pak krásným nekonečným sjezdem do Hrádku, až na dno Jablunkovského průsmyku. Dokonce jsem doma stihl ještě uspat děti. Povedený den. V sobotu jsme taky pěkně kmitali. Dopoledne jsme udělali na zahradě oheň, ale na oběd už jsme byli na Ostrém. Večeřeli a spali jsme u ségry v Hrádku. Sice pořád něco přebalujeme a vybalujeme, ale je fajn, že to Áďu a Matýska baví a že to zvládáme.

Na začátek podzimu jsme se zajeli podívat do Svratky. Listí žloutne, ochlazuje se, stmívá se brzy a příroda začíná být taková, jakou ji mám nejraději. Chystali jsme dřevo na zimu a kromě poflakování jsme trošku jezdili na kole. V sobotu jsme jeli kolečko kolem rybníka Svratouch, do kterého chtěly děti vlézt. Naštěstí se koupali jen Adélčini petshopáci. Po návratu do Svratky jsme s Adélkou přihlíželi zajímavému dění v parku u místní sokolovny. Na provizorním pódiu tam hrály místní funkové kapely a byl tam i jeden velice povedený fanoušek. Pro Áďu velký zážitek. V noci jsem vyrazil na kolo, abych si pomalu zvykal na zimní režim plný temných studených vyjížděk. Foukal silný vítr, svítil měsíc a byl to velký zážitek. V neděli bylo nádherně teplo a slunečno a tak jsme cestou do Brna objeli na kolech Pilskou nádrž a dopřáli dětem hodně času na sportovišti plném různých atrakcí. Parádní místo pro děti.

V pondělí večer jsem si nabalil věci na noční přejezd Jeseníků. Na poslední chvílli jsem ale místo do auta zamířil do postele. Cítil jsem se tak unavený, že se mi nechtělo ani řídit, natož šlapat devět hodin potmě po hřebenech. Abych si trošku spravil pocuchané sebevědomí, rozhodl jsem se pro náhradní plán a druhý den po práci jsem zamířil na Třebíčsko. Bylo krásně teplo a sedět doma by byl hřích. A dobře jsem udělal.