Modrý Pavouček

Adélka si moc přála do Svratky. Ve hře byl ještě náš oblíbený Mariazell v Alpách, ale počasí rozhodlo. Na chalupě byli rodiče od Markét a Betina. V sobotu jsme vyrazili na kolo, střídalo se sluníčko s deštěm, ale vždy se nám podařilo někam schovat. V neděli bylo nádherné počasí, sluníčko, chladno, taková první předzvěst podzimu.

Týden plný rekordních teplot trávily naše děti na táboře u Domanína na Vysočině. Jeden víkend jsme je tam zavezli, druhý vyzvedli. Oba víkendy jsme s Markét strávili ve Svratce s Hankou a Františkem. Já jsem si první víkend odskočil do Habří, kde jsme si u místních statkářů Andreji a Dušana dali s kapelou zkoušku a večer odehráli koncert na festivalu v Chlumku, nedaleko Jihlavy. Přes týden jsme byli v Brně a snažili se přežít. Dal jsem si pár vyjížděk na kole do Krasu, ale moc jsem si to neužíval. Kajak na přehradě byl v tom teple lepší volbou. Poprvé jsem objel celou přehradu podél břehu, až do Bitýšky ke splavu. Děti tábor zvládly úplně v pohodě. Dokonce se prý v noci klepaly zimou. A my měli obavy jak tam trpí a nemůžou kvůli vedru usnout.

Den po návratu z velké dovolené jsem přebalil pár věcí a vyrazil na sever. Po těch polských plackách jsem potřeboval na chvilku koukat na kopce. Těsně jsem se minul s Ládinem na Božence. Byl jsem na chaloupce sám od pátku do neděle. V sobotu jsem na kole vyjel na Šerák, ale bylo to velké trápení. Vysoké tepy, tekl ze mě pot, nejelo se mi dobře. Asi ještě únava z dlouhého cestování v kombinaci s bouřkovým počasím.

Poslední zastavení. Rychlebské hory a Račí údolí. Má oblíbená místa. Pod Tančírnou je hospůdka, ve které měli ještě otevřeno, tak jsme si dali večeři. Před spaním jsme se šli projít a usínáme na parkovišti pod Tančírnou. Hned ráno jedeme na kola. Bylo to trošku do kopce (není to placka jako Polsko) a taky bylo dost vedro. Všichni prskali, ale vyšlapali to až nahoru na hřeben, ze kterého jsme nekonečně dlouhým sjezdem projeli celým Račím údolím až k Tančírně. Pár dobrot, sbalit se a hurá na jih. Další zastávka už je náš byt v Brně.

Přejezd Polskem dolů na jih do Čech jsme si zpestřili několika zastávkami. Hned na severu to bylo městečko Lebork, které se nám ale moc nelíbilo. Při odjezdu jsme navíc projížděli kolem nehody, kde oživovali pána přejetého tirákem, podivná zastávka. Spali jsme v kempu Kokoszka v Zaborském parku. Do setmění zbývalo dost času, tak jsme vyrazili na kola. Hned ze začátku nás vyděsilo množství písku, ve kterém se nedalo jet (byť po značené cyklostezce). Pak se to ale zlepšilo. Písek na kole nemáme (hodně nemáme) rádi. Konečně se oteplilo a večer jsme poprvé grilovali.

Z Rujány jsme se vydali po pobřeží směrem na východ. Ve Svinoústí jsme překročili hranice do Polska a první zastávkou bylo město Kolobřeh. Podnikli jsme letmou obhlídku města na kolech (opravdu hodně letnou). Dali jsme si kebab a frčeli jsme raději dál. Město se nám zdálo moc lidnaté a nábřeží plné podivných atrakcí. Na jednu noc jsme zajeli do kempu Kopan, který byl hned za písečnou dunou, takže k moři to bylo minutu pěšky. Nelíbily se nám vlnolamy, zbytečně kazily divokou povahu moře. Chceme prostě velké vlny a basta.

Nejvzdálenější místo naší cesty. Konečně jsme si užili sluníčka, krásné pláže, dlouhé vycházky po písku, ježdění na kole a klid, protože jsme nespěchali do dalšího kempu. Zvláštním znamením bylo, že s našim příjezdem do kempu vyšlo slunce (po třech dnech deště) a svítilo pak po celý zbytek našeho pobytu na Rujáně. Zůstali jsme tady tři dny. Kemp byl moc pěkný, včetně občerstvení (kebap, palačinky, zmrzliny a smažené věci) a malého obchůdku. Fajn bylo ježdění na kole - všude byly cyklostezky a téměř nulový provoz. Na nejsevernějším bodě Rujány - Kap Arkona, jsem byl dvakrát. Škoda, že nám nevyšel výlet do parku Jasmund. Do Sassnitz jsme dojeli, ale Ádi se udělalo špatně, tak jsme jeli zase zpátky. Dobré bylo, že jsme měli autobus po všech ostrovech zdarma (v ceně kempu). Využili jsme toho jeden večer s Matýskem, popojeli dvě zastávky a šli zpátky po pláži. Hodně se nám tady líbilo.

Na sever jsme jeli západem Polska. Je to jedno z nejméně zalidněných území, které se neformálně označuje jako “Odrzanie”. Označuje se tak region západního a severního Polska podél řeky Odry a Nisy. Jde o území, které po druhé světové válce v roce 1945 připadlo Polsku na základě Postupimské dohody na úkor poraženého Německa (v polské historiografii nazývané jako “Získaná území”). Moc pěkně o tom píše spisovatel Zbigniew Rokita ve své knize Odřanie: Novým Polskem od Slezska k moři.

V Klodzku jsem v posledních letech strávil spoustu času, ale pořád mi to nestačí. Kraj kolem Divoké Orlice mi učaroval. Mám tam sve oblíbené spací místo, které je hluboko v lesích, není tam signál, je tam ticho a dějí se tam zajímavé věci. Strávil jsem tam tři noci. Projel jsem se podhůřím Orlických hor, které zatím moc neznám a byla to nádhera. Zvláštní kouzlo krajině dodávají lázeňská městečka na Polské straně. A má oblíbená Bystrzyca Klodzka, tam už jsem jako doma. Nemohl jsem ji vynechat ani tentokrát.

Broumovsko jsem do teď znal jen hodně povrchně. Vše bylo vždy spojené s lezením, což znamenalo prozkoumat každý detail, téměř každé zrnko písku, nějaké věže, ale krajina kolem už byla mimo zorné pole. Tak jsem to teď trošku napravil. Přesah na polskou stranu už je u mých sudetských výprav úplnou samozřejmostí. Líbilo se mi na české i polské straně. Walbrzych má své kouzlo. Radost mi udělal jeden pán z Polska. Potkali jsme se ve skalách a hned jsme si padli do oka. Asi i tím, jak jsme předbíhali všechny turisty. Říkal, že české hory jsou nejhezčí co zná, taky že čte české knihy a že má náš národ rád. Šel přechod se spaním v lese až někam k Děčínu. Díky moc Jelenovi s Andrejkou za pozvání na “Jelenici” i za tipy na výlety v okolí.