Modrý Pavouček

Tři dny s Matýsekem v Polsku. Holky nám daly opoušťák, tak jsme toho náležitě využili. První den jsme si projeli trail na vrchol Jagodna, který jsme už kdysi jednou jeli a líbil se nám. Spali jsme, spolu s dalšími tuláky, hluboko v lesích Gor Bystrzyckich. Druhý den jsme přejeli do Sovích hor. Zaparkovali jsme v městečku Bardo a jeli traily nad ním. Bylo to hodně do kopce, moc se nám to nelíbilo. Odskočili jsme si do Klodzka do KFC a pak už hurá na další trail v Sovích horách. Serbrna Gora je horská pevnost, která je traily doslova obklíčená. Ale ani tady se nám traily nelíbily, obrovské převýšení a dost těžký terén. Ale pevnost byla zajímavá, škoda že nebylo na prohlídku více času. Na noc jsme přejeli do Stolových hor. Chvíli jsme hledali vhodné místo, ale našlo se. Spali jsme vysoko na hřebeni, těsně před hranicí parku. Třetí den jsme jeli pohodovou vyjížďku po Stolových horách, žádné velké kopce, krásné cyklostezky i krajina. Tím jsme si spravili náladu. Krása. Sem se musíme vrátit.

Tři dny, tři akce. V pátek jsem si zajel do Poličky na koncert, který tam pořádá Blanka s Borisem. Bylo to moc příjemné, v sále jsem znál snad polovinu lidí. Ukázala se i Janča z SK Bandu. Pozdě v noci jsem se vrátil domů, abychom se druhý den vydali do naší oblíbené Lednice. Jeli jsme na kolech, ne moc daleko, se spoustou zastávek a občerstvovaček. Odpočinkový výlet po zdolání nemocí. V neděli jsem jel sám. Vybral jsem si údolí Rokytné, protože jsem tam nikdy nebyl. Trasu jsem musel trošku zkrátit, protože žlutá značka údolím není úplně pro kola. Spousta přenášení a tlačení přes klády, skály, prudké svahy, kameny. Byl to boj, ale to k objevování patří.

Tři dny a tři noci v Česko-polském pohraničí. Dny jsem trávil na kole v zapadlých koutech Českých a Polských Sudet, večery na hudební dílně, kterou ve Zlatých horách pořádá Ondra Kozák a noci v dodávce na odlehlých místech, na kterých je ticho, svítí hvězdy a ráno je vidět daleko do krajiny. Na kole jsem se podíval na spoutsty míst, o kterých jsem jen četl a bylo to úžasné zapomenout na chvíli na ten normální městský život.

Čtyři velikonoční dny jsme se schovávali ve Svratce. Odzimovali jsme chalupu, ve které se po zatopení začali zjevovat velcí pavouci. Bylo to s nimi veselé, hlavně v noci. Nejdelší výlet byl v neděli. Bylo teplo a celý den svítilo sluníčko. Ujeli jsme přes čtyřicet kilometrů a Adélka šlapala neskutečně. Poprvé jsme ji vůbec nemuseli pomáhat. Je dobrá.

Potřeboval jsem něco zařídit v Šumperku, tak jsem si vzal kolo a místo čekání jsem se zajel podívat na Rabštejn a Skřítek. Na Rabštejně jsem vylezl nahoru na skály, kde jsem mlsně pokukoval po lesknoucích se borhácích. Tento rok už by to chtělo začít zase trošku lézt. Z Rabštejna na Skřítek to bylo náročné, spousty popadaných stromů, bahno, prudké stoupání. Na Skřítku jsem si dal česnečku a jel dolů. Původně jsem chtěl ještě nastoupat nad Skřítek a traverzem dojet na Alfrédku, ale nezbylo mi na to dost času. Sjezd dolů byl úžasný.

Nutně jsem potřeboval z města a k tomu ještě úplně vypnout hlavu. Měl jsem za sebou extra náročný týden v práci, doma i s muzikou. V pátek jsme s Horizontem odehráli koncert v Hustopečích, v sobotu ráno jsem nabalil dodávku a kolem poledne jsem už šlapal na kole na náhorní plošinu Nízkého Jeseníku. Je to krásný kraj, bez lidí, trošku zapomenutý, se spoustou starých domů, s nekonečnými výhledy a mnoha památkami na bývalé obyvatele. Ano, jsme v kraji, který patří do Sudet. Celou sobotu foukal silný vítr, který mi sebral spousty sil. Večer jsem byl dost unavený. Druhý den jsem jel lehčí trasu dole v údolí řeky Moravy.

Chtěl jsem strávit prodloužený víkend na Ostrém, pojezdit na kole, užít si barev, udělat něco na chalupě, ale osud rozdal karty jinak. Sobotní vyjížďka na hraniční hřeben byla úžasná. Nebyla zima, svítilo sluníčko, barva listí je v tom nehezčím období. Po Velký polom bylo na cestách lidí celkem hodně, ale dále na hřebeni už jsem někoho potkal jen výjimečně. Pobavila mě paní, která šla s rodinkou a když mě za sebou uviděli, tak paní povídala: “Pozor děti, kolo … ano, opravdu kolo, i když se tomu na tomhle místě nechce věřit, opravdu tudy jede někdo na kole”. Když jsem dorazil zpátky na Ostrý, zatopil jsem, odpočinul a vydal se na pivo na turistickou chatu. V tom mi volalo neznámé číslo - tatínek Matýskova kamaráda a že prý má Maty zlomenou ruku, že ho odvezla sanitka do nemocnice a že se nemůžou dovolat Markétě. Když jsem se později dozvěděl, že si ho tam kvůli operace nechají na noc, tak jsem sbalil věci a ještě v noci valil zpátky do Brna. Vše mu pod narkózou spravili a druhý den jsme si ho dovezli domů. Tož tak.

Letošní Krušné hory byly mrazivé, ale opět jsem se ujistil, že jsou to asi mé nejoblíbenější hory u nás. Závidím všem, kteří to tam mají blízko. Tentokrát se našel čas na povídání s panem majitelem roubenky a dostali jsme spousty tipů a k dobru i pár zajímavých příběhů. Třeba o tom jak kdysi na povel Hitlera vznikl Sauersack spolu s detaily, o kterých se jen tak někde nedočtete. Podívali jsme se do Mariánských lázní a do Soos na bahenní sopky. Na kolo bylo celou dobu dost zima. S Matym jsme zvládli jen jednu vyjížďku. Bahno po těžbě ho odradilo, trefili jsme špatnou cestu a brodili jsme se doslova po kotníky. S Maky už nám to vyšlo lépe a žádné bahno se nekonalo. Třetí vyjížďku jsem jel sám. Sice sluníčko, ale jen tři stupně nad nulou. Chaloupka byla úžasná, příští rok jedeme zase.

Předpověď na tento víkend se nedala ignorovat. Adélka má zlomenou nohu, tak bylo jasné, že rodinná akce to nebude, ale snažil jsem se lámat alespoň Matýska. Nakonec jsem vyrazil sám v sobotu před polednem. Z Loučné jsem se vydal nahoru s úmyslem zůstat nahoře až do západu slunce. Úvodní stoupání na Červenohorské sedlo jsem si pěkně protrpěl. Kousek lesem na hřeben se změnil na borůvkové peklo. Smýčit kolo vysokým borůvčím je snad horší než prodírat se na skialpech kosodřevinou. Kolem Švýcárny jsme proletěl jak vítr a prvním cílem byl Praděd. Krásný rozhled, teplo, nejvyšší bod výpravy. Sjezd pod Divoký důl byl odměnou za to borůvčí. Z Františkovy myslivny jsem se po neznačených pěšinkách přes Velkou a Malou Jezernou dostal k horní nádrži. Díky bohu za to, že někdo udržuje tuto stezku. Západ slunce jsem stihl jen tak tak. Magický moment. Nikdo tam nebyl. Foukal vítr, bylo teplo, nikam jsem nespěchal, počkal jsem až do tmy. Sjezd k auto, ten stál za to, tisíc výškových metrů dolů, to byla velká euforie. Pak přejezd na Boženku, oheň, dobroty, pivo, spánek.

Víkend s kapelou v České Kanadě. Úžasní lidé tam na samotě pořádají malý soukromý festival, kam pozvou pár kapel a publikum tvoří jen rodiny a několik místňáků. Spalo se venku, celý den hořel oheň, hrálo se v obrovské stodole, byl to pro mně velký zážitek. Kromě nás hráli i Popojedem a Early Times, takže všude bylo plní kámošů z Brna a okolí. Hrávalo se dlouho do noci. Oba dny bylo krásně a ve volných chvílích jsem se proháněl na kole po okolní krásné krajině. Nedělní dlouhá vyjížďka po České kanadě mě celkem potrápila. Na vině bude ta neprospaná nedělní noc a zbytky alkoholu v krvi. Ve Slavonicích se mi po místní tortile udělalo špatně a dostat se těch čtyřicet kilometrů zpátky k autu bylo nic moc.