Modrý Pavouček

V Klodzku jsem v posledních letech strávil spoustu času, ale pořád mi to nestačí. Kraj kolem Divoké Orlice mi učaroval. Mám tam sve oblíbené spací místo, které je hluboko v lesích, není tam signál, je tam ticho a dějí se tam zajímavé věci. Strávil jsem tam tři noci. Projel jsem se podhůřím Orlických hor, které zatím moc neznám a byla to nádhera. Zvláštní kouzlo krajině dodávají lázeňská městečka na Polské straně. A má oblíbená Bystrzyca Klodzka, tam už jsem jako doma. Nemohl jsem ji vynechat ani tentokrát.

Broumovsko jsem do teď znal jen hodně povrchně. Vše bylo vždy spojené s lezením, což znamenalo prozkoumat každý detail, téměř každé zrnko písku, nějaké věže, ale krajina kolem už byla mimo zorné pole. Tak jsem to teď trošku napravil. Přesah na polskou stranu už je u mých sudetských výprav úplnou samozřejmostí. Líbilo se mi na české i polské straně. Walbrzych má své kouzlo. Radost mi udělal jeden pán z Polska. Potkali jsme se ve skalách a hned jsme si padli do oka. Asi i tím, jak jsme předbíhali všechny turisty. Říkal, že české hory jsou nejhezčí co zná, taky že čte české knihy a že má náš národ rád. Šel přechod se spaním v lese až někam k Děčínu. Díky moc Jelenovi s Andrejkou za pozvání na “Jelenici” i za tipy na výlety v okolí.

Víkend strávený v sedle kola, zčásti v Jeseníkách, zčásti v Rychlebských horách. Jako základnu jsem si vybral mé oblíbené Videlské sedlo. První noc jsem tam spal úplně sám, druhou s pár dalšími auty. Za ty tři dny jsem najezdil kolem 200km převážně po neznámých místech a cestách. Konečně jsem si sjel nekonečný sjezd z Rýmařova do Dolní loučky. Taky jsme objevil krásný sjez z Rejvízu přes Chebzí do Písečné. Na druhou noc vedle mě zaparkoval Tomáš, kámoš z Brna. Seděli jsme dlouho do noci pod hvězdami a popíjeli pivo za svitu měsíce. Bylo to fajn. V neděli jsme se konečně podíval na Anenský vrch a do vesničky Andělská hora. Je to nádhera ty Jeseníky.

Tři dny s Matýsekem v Polsku. Holky nám daly opoušťák, tak jsme toho náležitě využili. První den jsme si projeli trail na vrchol Jagodna, který jsme už kdysi jednou jeli a líbil se nám. Spali jsme, spolu s dalšími tuláky, hluboko v lesích Gor Bystrzyckich. Druhý den jsme přejeli do Sovích hor. Zaparkovali jsme v městečku Bardo a jeli traily nad ním. Bylo to hodně do kopce, moc se nám to nelíbilo. Odskočili jsme si do Klodzka do KFC a pak už hurá na další trail v Sovích horách. Serbrna Gora je horská pevnost, která je traily doslova obklíčená. Ale ani tady se nám traily nelíbily, obrovské převýšení a dost těžký terén. Ale pevnost byla zajímavá, škoda že nebylo na prohlídku více času. Na noc jsme přejeli do Stolových hor. Chvíli jsme hledali vhodné místo, ale našlo se. Spali jsme vysoko na hřebeni, těsně před hranicí parku. Třetí den jsme jeli pohodovou vyjížďku po Stolových horách, žádné velké kopce, krásné cyklostezky i krajina. Tím jsme si spravili náladu. Krása. Sem se musíme vrátit.

Tři dny, tři akce. V pátek jsem si zajel do Poličky na koncert, který tam pořádá Blanka s Borisem. Bylo to moc příjemné, v sále jsem znál snad polovinu lidí. Ukázala se i Janča z SK Bandu. Pozdě v noci jsem se vrátil domů, abychom se druhý den vydali do naší oblíbené Lednice. Jeli jsme na kolech, ne moc daleko, se spoustou zastávek a občerstvovaček. Odpočinkový výlet po zdolání nemocí. V neděli jsem jel sám. Vybral jsem si údolí Rokytné, protože jsem tam nikdy nebyl. Trasu jsem musel trošku zkrátit, protože žlutá značka údolím není úplně pro kola. Spousta přenášení a tlačení přes klády, skály, prudké svahy, kameny. Byl to boj, ale to k objevování patří.

Tři dny a tři noci v Česko-polském pohraničí. Dny jsem trávil na kole v zapadlých koutech Českých a Polských Sudet, večery na hudební dílně, kterou ve Zlatých horách pořádá Ondra Kozák a noci v dodávce na odlehlých místech, na kterých je ticho, svítí hvězdy a ráno je vidět daleko do krajiny. Na kole jsem se podíval na spoutsty míst, o kterých jsem jen četl a bylo to úžasné zapomenout na chvíli na ten normální městský život.

Čtyři velikonoční dny jsme se schovávali ve Svratce. Odzimovali jsme chalupu, ve které se po zatopení začali zjevovat velcí pavouci. Bylo to s nimi veselé, hlavně v noci. Nejdelší výlet byl v neděli. Bylo teplo a celý den svítilo sluníčko. Ujeli jsme přes čtyřicet kilometrů a Adélka šlapala neskutečně. Poprvé jsme ji vůbec nemuseli pomáhat. Je dobrá.

Potřeboval jsem něco zařídit v Šumperku, tak jsem si vzal kolo a místo čekání jsem se zajel podívat na Rabštejn a Skřítek. Na Rabštejně jsem vylezl nahoru na skály, kde jsem mlsně pokukoval po lesknoucích se borhácích. Tento rok už by to chtělo začít zase trošku lézt. Z Rabštejna na Skřítek to bylo náročné, spousty popadaných stromů, bahno, prudké stoupání. Na Skřítku jsem si dal česnečku a jel dolů. Původně jsem chtěl ještě nastoupat nad Skřítek a traverzem dojet na Alfrédku, ale nezbylo mi na to dost času. Sjezd dolů byl úžasný.

Nutně jsem potřeboval z města a k tomu ještě úplně vypnout hlavu. Měl jsem za sebou extra náročný týden v práci, doma i s muzikou. V pátek jsme s Horizontem odehráli koncert v Hustopečích, v sobotu ráno jsem nabalil dodávku a kolem poledne jsem už šlapal na kole na náhorní plošinu Nízkého Jeseníku. Je to krásný kraj, bez lidí, trošku zapomenutý, se spoustou starých domů, s nekonečnými výhledy a mnoha památkami na bývalé obyvatele. Ano, jsme v kraji, který patří do Sudet. Celou sobotu foukal silný vítr, který mi sebral spousty sil. Večer jsem byl dost unavený. Druhý den jsem jel lehčí trasu dole v údolí řeky Moravy.

Chtěl jsem strávit prodloužený víkend na Ostrém, pojezdit na kole, užít si barev, udělat něco na chalupě, ale osud rozdal karty jinak. Sobotní vyjížďka na hraniční hřeben byla úžasná. Nebyla zima, svítilo sluníčko, barva listí je v tom nehezčím období. Po Velký polom bylo na cestách lidí celkem hodně, ale dále na hřebeni už jsem někoho potkal jen výjimečně. Pobavila mě paní, která šla s rodinkou a když mě za sebou uviděli, tak paní povídala: “Pozor děti, kolo … ano, opravdu kolo, i když se tomu na tomhle místě nechce věřit, opravdu tudy jede někdo na kole”. Když jsem dorazil zpátky na Ostrý, zatopil jsem, odpočinul a vydal se na pivo na turistickou chatu. V tom mi volalo neznámé číslo - tatínek Matýskova kamaráda a že prý má Maty zlomenou ruku, že ho odvezla sanitka do nemocnice a že se nemůžou dovolat Markétě. Když jsem se později dozvěděl, že si ho tam kvůli operace nechají na noc, tak jsem sbalil věci a ještě v noci valil zpátky do Brna. Vše mu pod narkózou spravili a druhý den jsme si ho dovezli domů. Tož tak.