Modrý Pavouček

Tři dny a tři noci v Česko-polském pohraničí. Dny jsem trávil na kole v zapadlých koutech Českých a Polských Sudet, večery na hudební dílně, kterou ve Zlatých horách pořádá Ondra Kozák a noci v dodávce na odlehlých místech, na kterých je ticho, svítí hvězdy a ráno je vidět daleko do krajiny. Na kole jsem se podíval na spoutsty míst, o kterých jsem jen četl a bylo to úžasné zapomenout na chvíli na ten normální městský život.

Čtyři velikonoční dny jsme se schovávali ve Svratce. Odzimovali jsme chalupu, ve které se po zatopení začali zjevovat velcí pavouci. Bylo to s nimi veselé, hlavně v noci. Nejdelší výlet byl v neděli. Bylo teplo a celý den svítilo sluníčko. Ujeli jsme přes čtyřicet kilometrů a Adélka šlapala neskutečně. Poprvé jsme ji vůbec nemuseli pomáhat. Je dobrá.

Potřeboval jsem něco zařídit v Šumperku, tak jsem si vzal kolo a místo čekání jsem se zajel podívat na Rabštejn a Skřítek. Na Rabštejně jsem vylezl nahoru na skály, kde jsem mlsně pokukoval po lesknoucích se borhácích. Tento rok už by to chtělo začít zase trošku lézt. Z Rabštejna na Skřítek to bylo náročné, spousty popadaných stromů, bahno, prudké stoupání. Na Skřítku jsem si dal česnečku a jel dolů. Původně jsem chtěl ještě nastoupat nad Skřítek a traverzem dojet na Alfrédku, ale nezbylo mi na to dost času. Sjezd dolů byl úžasný.

Nutně jsem potřeboval z města a k tomu ještě úplně vypnout hlavu. Měl jsem za sebou extra náročný týden v práci, doma i s muzikou. V pátek jsme s Horizontem odehráli koncert v Hustopečích, v sobotu ráno jsem nabalil dodávku a kolem poledne jsem už šlapal na kole na náhorní plošinu Nízkého Jeseníku. Je to krásný kraj, bez lidí, trošku zapomenutý, se spoustou starých domů, s nekonečnými výhledy a mnoha památkami na bývalé obyvatele. Ano, jsme v kraji, který patří do Sudet. Celou sobotu foukal silný vítr, který mi sebral spousty sil. Večer jsem byl dost unavený. Druhý den jsem jel lehčí trasu dole v údolí řeky Moravy.

Chtěl jsem strávit prodloužený víkend na Ostrém, pojezdit na kole, užít si barev, udělat něco na chalupě, ale osud rozdal karty jinak. Sobotní vyjížďka na hraniční hřeben byla úžasná. Nebyla zima, svítilo sluníčko, barva listí je v tom nehezčím období. Po Velký polom bylo na cestách lidí celkem hodně, ale dále na hřebeni už jsem někoho potkal jen výjimečně. Pobavila mě paní, která šla s rodinkou a když mě za sebou uviděli, tak paní povídala: “Pozor děti, kolo … ano, opravdu kolo, i když se tomu na tomhle místě nechce věřit, opravdu tudy jede někdo na kole”. Když jsem dorazil zpátky na Ostrý, zatopil jsem, odpočinul a vydal se na pivo na turistickou chatu. V tom mi volalo neznámé číslo - tatínek Matýskova kamaráda a že prý má Maty zlomenou ruku, že ho odvezla sanitka do nemocnice a že se nemůžou dovolat Markétě. Když jsem se později dozvěděl, že si ho tam kvůli operace nechají na noc, tak jsem sbalil věci a ještě v noci valil zpátky do Brna. Vše mu pod narkózou spravili a druhý den jsme si ho dovezli domů. Tož tak.

Letošní Krušné hory byly mrazivé, ale opět jsem se ujistil, že jsou to asi mé nejoblíbenější hory u nás. Závidím všem, kteří to tam mají blízko. Tentokrát se našel čas na povídání s panem majitelem roubenky a dostali jsme spousty tipů a k dobru i pár zajímavých příběhů. Třeba o tom jak kdysi na povel Hitlera vznikl Sauersack spolu s detaily, o kterých se jen tak někde nedočtete. Podívali jsme se do Mariánských lázní a do Soos na bahenní sopky. Na kolo bylo celou dobu dost zima. S Matym jsme zvládli jen jednu vyjížďku. Bahno po těžbě ho odradilo, trefili jsme špatnou cestu a brodili jsme se doslova po kotníky. S Maky už nám to vyšlo lépe a žádné bahno se nekonalo. Třetí vyjížďku jsem jel sám. Sice sluníčko, ale jen tři stupně nad nulou. Chaloupka byla úžasná, příští rok jedeme zase.

Předpověď na tento víkend se nedala ignorovat. Adélka má zlomenou nohu, tak bylo jasné, že rodinná akce to nebude, ale snažil jsem se lámat alespoň Matýska. Nakonec jsem vyrazil sám v sobotu před polednem. Z Loučné jsem se vydal nahoru s úmyslem zůstat nahoře až do západu slunce. Úvodní stoupání na Červenohorské sedlo jsem si pěkně protrpěl. Kousek lesem na hřeben se změnil na borůvkové peklo. Smýčit kolo vysokým borůvčím je snad horší než prodírat se na skialpech kosodřevinou. Kolem Švýcárny jsme proletěl jak vítr a prvním cílem byl Praděd. Krásný rozhled, teplo, nejvyšší bod výpravy. Sjezd pod Divoký důl byl odměnou za to borůvčí. Z Františkovy myslivny jsem se po neznačených pěšinkách přes Velkou a Malou Jezernou dostal k horní nádrži. Díky bohu za to, že někdo udržuje tuto stezku. Západ slunce jsem stihl jen tak tak. Magický moment. Nikdo tam nebyl. Foukal vítr, bylo teplo, nikam jsem nespěchal, počkal jsem až do tmy. Sjezd k auto, ten stál za to, tisíc výškových metrů dolů, to byla velká euforie. Pak přejezd na Boženku, oheň, dobroty, pivo, spánek.

Víkend s kapelou v České Kanadě. Úžasní lidé tam na samotě pořádají malý soukromý festival, kam pozvou pár kapel a publikum tvoří jen rodiny a několik místňáků. Spalo se venku, celý den hořel oheň, hrálo se v obrovské stodole, byl to pro mně velký zážitek. Kromě nás hráli i Popojedem a Early Times, takže všude bylo plní kámošů z Brna a okolí. Hrávalo se dlouho do noci. Oba dny bylo krásně a ve volných chvílích jsem se proháněl na kole po okolní krásné krajině. Nedělní dlouhá vyjížďka po České kanadě mě celkem potrápila. Na vině bude ta neprospaná nedělní noc a zbytky alkoholu v krvi. Ve Slavonicích se mi po místní tortile udělalo špatně a dostat se těch čtyřicet kilometrů zpátky k autu bylo nic moc.

Poslední dva dny v Polsku patřily Sudetským horám. Do Sovích hor jsme se chystali už dlouho a ležely přímo na trase od moře. Našli jsme si pěkný kemp v městečku Gluszyca. Dětem už se na kola nechtělo, tak jsme na večer s Markét vyrazili na rychlou akci do přilehlých dolin. Nakonec z toho bylo docela pěkné stoupání až na hřeben. Tam jsme objevili krásnou chatu (Andrezejowka) s malým horským kempem. Tip na příště. Ráno jsme popojeli pár kilometrů k podzemnímu městu Osowka, které bylo součástí projektu Riese. Prohlídka byla hodně upovídaná, ale mně se líbila. Podobných podzemních památek je tady v okolí více. A abychom nebyli doma moc brzy, stavili jsme se ještě v Bludných skalách, které patří do oblasti Stolových hor. Lidí hodně, evidentně se jedná ho velké turistické lákadlo. Příště koukneme jinam, podle mapy je ve Stolových horách spousta jiných, zajímavých, a méně zalidněných, oblastí. Cestou do Brna náše Polské putování skončilo. Dobré to bylo.

Posledním důležitým místem, na které jsme navíc děti nalákali až na sever Polska, byly duny za městečkem Leba. Zaparkovali jsme v kempu těsně u moře, z auta to bylo pár sekund na pláž. Na duny jsme jeli na kolech. Tady se nám kola fakt hodila, jít to pěšky nebo řešit autobusy by byla pěkná otrava. Cestou jsme se stavili v bývalé raketové základně z druhé světové války a taky doby poválečné. Duny byly úžasné. Tolik písku na hromadě ještě nikdo z nás neviděl. Chození po písku bylo dost únavné a v tom vedru nás dost vyčerpávalo. Zašli jsme až k moři. Vejít do studené vody byla lázeň na naše ťapky. A potkali jsme tam lišku, což byla pro děti velká věc. V Lebě jsme se s mořem rozloučili a vydali se na jih. Dojeli jsme nad Poznaň, kde jsme se v utábořili na lesním parkovišti. Druhý den jsme chtěli na prohlídku Poznaňě, ale počasí a okolnosti nám nepřály. Nakonec jsme zvládli jen gruzínskou pekárnu a do středu města jsme nedošli. Nevadí, někdy příště.