Modrý Pavouček

Chtěl jsem strávit prodloužený víkend na Ostrém, pojezdit na kole, užít si barev, udělat něco na chalupě, ale osud rozdal karty jinak. Sobotní vyjížďka na hraniční hřeben byla úžasná. Nebyla zima, svítilo sluníčko, barva listí je v tom nehezčím období. Po Velký polom bylo na cestách lidí celkem hodně, ale dále na hřebeni už jsem někoho potkal jen výjimečně. Pobavila mě paní, která šla s rodinkou a když mě za sebou uviděli, tak paní povídala: “Pozor děti, kolo … ano, opravdu kolo, i když se tomu na tomhle místě nechce věřit, opravdu tudy jede někdo na kole”. Když jsem dorazil zpátky na Ostrý, zatopil jsem, odpočinul a vydal se na pivo na turistickou chatu. V tom mi volalo neznámé číslo - tatínek Matýskova kamaráda a že prý má Maty zlomenou ruku, že ho odvezla sanitka do nemocnice a že se nemůžou dovolat Markétě. Když jsem se později dozvěděl, že si ho tam kvůli operace nechají na noc, tak jsem sbalil věci a ještě v noci valil zpátky do Brna. Vše mu pod narkózou spravili a druhý den jsme si ho dovezli domů. Tož tak.

Letošní Krušné hory byly mrazivé, ale opět jsem se ujistil, že jsou to asi mé nejoblíbenější hory u nás. Závidím všem, kteří to tam mají blízko. Tentokrát se našel čas na povídání s panem majitelem roubenky a dostali jsme spousty tipů a k dobru i pár zajímavých příběhů. Třeba o tom jak kdysi na povel Hitlera vznikl Sauersack spolu s detaily, o kterých se jen tak někde nedočtete. Podívali jsme se do Mariánských lázní a do Soos na bahenní sopky. Na kolo bylo celou dobu dost zima. S Matym jsme zvládli jen jednu vyjížďku. Bahno po těžbě ho odradilo, trefili jsme špatnou cestu a brodili jsme se doslova po kotníky. S Maky už nám to vyšlo lépe a žádné bahno se nekonalo. Třetí vyjížďku jsem jel sám. Sice sluníčko, ale jen tři stupně nad nulou. Chaloupka byla úžasná, příští rok jedeme zase.

Předpověď na tento víkend se nedala ignorovat. Adélka má zlomenou nohu, tak bylo jasné, že rodinná akce to nebude, ale snažil jsem se lámat alespoň Matýska. Nakonec jsem vyrazil sám v sobotu před polednem. Z Loučné jsem se vydal nahoru s úmyslem zůstat nahoře až do západu slunce. Úvodní stoupání na Červenohorské sedlo jsem si pěkně protrpěl. Kousek lesem na hřeben se změnil na borůvkové peklo. Smýčit kolo vysokým borůvčím je snad horší než prodírat se na skialpech kosodřevinou. Kolem Švýcárny jsme proletěl jak vítr a prvním cílem byl Praděd. Krásný rozhled, teplo, nejvyšší bod výpravy. Sjezd pod Divoký důl byl odměnou za to borůvčí. Z Františkovy myslivny jsem se po neznačených pěšinkách přes Velkou a Malou Jezernou dostal k horní nádrži. Díky bohu za to, že někdo udržuje tuto stezku. Západ slunce jsem stihl jen tak tak. Magický moment. Nikdo tam nebyl. Foukal vítr, bylo teplo, nikam jsem nespěchal, počkal jsem až do tmy. Sjezd k auto, ten stál za to, tisíc výškových metrů dolů, to byla velká euforie. Pak přejezd na Boženku, oheň, dobroty, pivo, spánek.

Víkend s kapelou v České Kanadě. Úžasní lidé tam na samotě pořádají malý soukromý festival, kam pozvou pár kapel a publikum tvoří jen rodiny a několik místňáků. Spalo se venku, celý den hořel oheň, hrálo se v obrovské stodole, byl to pro mně velký zážitek. Kromě nás hráli i Popojedem a Early Times, takže všude bylo plní kámošů z Brna a okolí. Hrávalo se dlouho do noci. Oba dny bylo krásně a ve volných chvílích jsem se proháněl na kole po okolní krásné krajině. Nedělní dlouhá vyjížďka po České kanadě mě celkem potrápila. Na vině bude ta neprospaná nedělní noc a zbytky alkoholu v krvi. Ve Slavonicích se mi po místní tortile udělalo špatně a dostat se těch čtyřicet kilometrů zpátky k autu bylo nic moc.

Poslední dva dny v Polsku patřily Sudetským horám. Do Sovích hor jsme se chystali už dlouho a ležely přímo na trase od moře. Našli jsme si pěkný kemp v městečku Gluszyca. Dětem už se na kola nechtělo, tak jsme na večer s Markét vyrazili na rychlou akci do přilehlých dolin. Nakonec z toho bylo docela pěkné stoupání až na hřeben. Tam jsme objevili krásnou chatu (Andrezejowka) s malým horským kempem. Tip na příště. Ráno jsme popojeli pár kilometrů k podzemnímu městu Osowka, které bylo součástí projektu Riese. Prohlídka byla hodně upovídaná, ale mně se líbila. Podobných podzemních památek je tady v okolí více. A abychom nebyli doma moc brzy, stavili jsme se ještě v Bludných skalách, které patří do oblasti Stolových hor. Lidí hodně, evidentně se jedná ho velké turistické lákadlo. Příště koukneme jinam, podle mapy je ve Stolových horách spousta jiných, zajímavých, a méně zalidněných, oblastí. Cestou do Brna náše Polské putování skončilo. Dobré to bylo.

Posledním důležitým místem, na které jsme navíc děti nalákali až na sever Polska, byly duny za městečkem Leba. Zaparkovali jsme v kempu těsně u moře, z auta to bylo pár sekund na pláž. Na duny jsme jeli na kolech. Tady se nám kola fakt hodila, jít to pěšky nebo řešit autobusy by byla pěkná otrava. Cestou jsme se stavili v bývalé raketové základně z druhé světové války a taky doby poválečné. Duny byly úžasné. Tolik písku na hromadě ještě nikdo z nás neviděl. Chození po písku bylo dost únavné a v tom vedru nás dost vyčerpávalo. Zašli jsme až k moři. Vejít do studené vody byla lázeň na naše ťapky. A potkali jsme tam lišku, což byla pro děti velká věc. V Lebě jsme se s mořem rozloučili a vydali se na jih. Dojeli jsme nad Poznaň, kde jsme se v utábořili na lesním parkovišti. Druhý den jsme chtěli na prohlídku Poznaňě, ale počasí a okolnosti nám nepřály. Nakonec jsme zvládli jen gruzínskou pekárnu a do středu města jsme nedošli. Nevadí, někdy příště.

Město Gdaňsk jsem si nechtěli nechat ujít. Objevili jsme kemp na předměstí, přímo u pláže, ze kterého jezdí do centra autobus zdarma. No neber to. Kemp byl krásný, čistý, velká spokojenost. Jedinou vadou na kráse byli komáři, kteří se na nás vrhli cestou na pláž. Museli jsme běžet. Prošli jsme si centrum města, nakoupili dobroty v candy shopu a viděli jsme tu hezčí stranu města. Druhý den jsem se jel projet po okrajových částech města a chvílemi jsem si připadal jak v Třineckých železárnách. Špinavý vzduch, uhelný prach všude, rozbité silnice, opuštěné a zničené domy. Zajel jsem se podívat na Westerplatte, písčitý poloostrov, kde se konala první bitva v rámci německé invaze do Polska. Poláci dokázali vzdorovat Německé přesile sedm dní. Celý postup bitvy a toho co se před ní dělo kolem lodi Schleswig-Holstein je neuvěřitelné.

Konečně jsem dorazili k moři. Už z dálky byl slyšet hukot. Hodně foukalo, byly velké vlny a bylo to naprosto úžasné. Je to obrovský rozdíl proti moři v Chorvatsku. Baltské moře má úplně jiné kouzlo. Maty s Adélkou jsme nemohli dostat z pláže, více než plavání je lákalo blbnutí ve vlnách. A tak jsme trávili spoustu času procházkama po nekonečných písečných plážích. Ve volných chvilkách jsem si projel celý poloostrov na kole. Po celé délce pobřeží vede krásná cyklostezka. Podle mapy to vypadá, že by se dalo na pohodu dojet až do Gdaňska.

Dostali jsme se do nejvýchodnějšího místa naší trasy - do města Elk. Leží na břehu jezera a kemp byl hned u pláže. Koupání v jezeře bylo studené. Objel jsem na kole celé jezero a byl jsem mile překvapen množstvím krásných cyklostezek. Nádhera. Z Elku jsme se vydali k jezeru Dargin, kde jsme objevili krásný lesní kemp. Úžasné místo, přátelská obsluha, hned se nám tam zalíbilo. Na radu pána z obsluhy jsme si zašli lesem do blízkého přístavu na dobroty. Druhý den jsme vyrazili na kolech k bunkru H. Himmlera z války. Zjistili jsme, že v okolí se kromě Hitlerova doupěte nachází spousta dalších a možná i zajímavějších objektů. Počasí se kazilo, tak jsme vyrazili do městečka Gizycko. Hodně jsme chodili, dost jsme zmokli, do toho nás štípali komáři, děti to moc nebavilo. Byla nám zima a po návratu do kempu jsme museli v autě topit. Asi nejstudenější den celé naší výpravy. Cestou k moři jsme se stavili na prohlídku bývalého velitelství německé pozemní armády - “Mamerki”. Zachovalo se hodně bunkrů a spekulovalo se, že tam byla schovaná jantarová komnata. Hledalo se snad ještě v sedmdesátých letech.

Jednu noc a den jsme strávili nedaleko Warszavy, v národním parku Kampinoski. Spali jsme v kempu “Julinek” a byl to asi nedivnější kemp celé naší cesty. Byl hodně drahý, prostor pro parkování byl napůl hřištěm, do sprch bylo daleko. Na kola jsme se vydali napůl po cyklostezce a napůl náhodně podle mapy. Získali jsme bolestivnou zkušenost - po písku se jezdit nedá. A proto jsme si zapsali za uši, že v Polsku není radno jezdit po lesích mimo cyklostezky. Zvládli jsme to, Adélka statečně (po pádu) dobojovala písečné peklo až k autu. Za odměnu se jelo do Mc Donaldu.