Modrý Pavouček

Po letech cestování po světě se mým ideálem stala klášterní cela. Holé stěny, dveře, okno, lůžko, pár knih, papír, tužka. Okno vede na klášterní dvůr. Roste tu jediný strom. Pak je tu ještě trávník a keře dřišťálu. Nic víc k vidění. Není slyšet žádné zvuky zvenčí. Občas sem zabloudí pták. Někdy prší. V zimě je všechno bílé. Ráno ohlašuje malý zvon čas motlidby. Ta je výzvou k soustředění. Připomíná, jak je důležité.

K páté hodině přeletěl Albatros Černé hory, porostlé borovicemi a cedry, a zamířil k území nazvanému oprávněně Zlý kraj Nebrasky. Je to seskupení žulových pahorků a kusů hor, jakoby spadlých na zem a nárazem rozbitých na kousky. Z dálky vypadaly tyto útvary nesmírně fantasticky. Tu a tam ležely v obrovské změti skal zbytky starých měst s pevnůstkami a hradů s věžemi a cimbuřími. Ve skutečnosti je Zlý kraj jen obrovským hřbitovem, plným vybělených kostí tlustokožců i ještěrů.

Všechny velké plány - Josáče, města duchů, prérie, údolí smrti a další, se odkládají na neurčito. Důvodů je hned několik: sníh v Sierra Nevadě, velké vzdálenosti autem těžko zvládnutelné za víkend, ale hlavně banda bacilů co ve mně řádí. Většinu času trávím v posteli nebo u počítače a ven si moc netroufám. Krátce přestavím pár svých věrných papírových společníků. Je zvláštní, že ke knihám, které pro mě hodně znamenají se často dostávám úplně nelogickýma a náhodnýma cestama.

Včerejší den začal nenápadně. Sekretářka mi ráno přinesla balíček plný knih fotek pana Sudka. Vybalil jsem nejdříve Smutnou krajinu a Okno mého ateliéru. A to jsem neměl dělat. Místo práce jsem se pak vznášel někde mezi Mosteckými panoramaty a Sudkovým ateliérem. Fotky jsou tak nádherné !!! Kéž bych někdy taky …. no. Odpoledne jsem zalezl do temné komory, pustil si staré nahrávky Jerryho Douglase a v jednu v noci jsem spokojeně usnul mezi svýma prvníma fotkama.

Včera jsem se vrátil domů unavený z práce a když jsem se pak potmě vrátil ještě z běhání, byl jsem tak unavený, že listování ve starých knihách bylo jediné, co jsem ještě před usnutím zvládl. Znovuobjevil jsem jednu pasáž z knihy Lodě hvězdy polárníci od Zdeňka Kropáče, která se mi kdysi hrozně líbila. To byla noc. A bylo moře. Jen hvězdy nějak nebyly… Někde ze Singapuru vyplouvala obrovská Himalaya s nákladem bohatých turistů na cestu kolem světa, holandská Sumbava vezla ze Saigonu do sychravé Evropy kopru a rýži, americká cisternová Marrietta z New Yorku se plížila kolem břehů Sinajského poloostrova a československé Kladno možná čekalo v Port Saidu na zařazení do konvoje před Suezským kanálem.

Když jsem kdysi, velkou náhodou, objevil web Abandoned places, nepřišel mi nijak zvlášť zajímavý ani výjimečný. No co, někdo se poflakuje po rozvalinách a skládkách a cvaká tam jednou fotku za druhou - takové byly první pocity. Ale už tehdy mě něco muselo zaujmout, protože jsem se na web stále vracel. Začal jsem pročítat všechny doprovodné texty, podrobněji prohlížet jednotlivé fotky. Nálada opuštěných míst a dokonalých černobílých fotek mě úplně okouzlila.

Jedna z mých nejoblíbenějších knížek. Tady je úryvek, který si čas od času pročítám: “Život je krásný, ano. Jen někdy nerozumím evropskému výkladu štěstí. Například ztracený obzor, který sem jezdí hledat každý Evropan. Jestli se pamatujete, tak Hugh Conwaye unášejí letadlem do Šángri-la údolím Indu a vzápětí na to nouzově přistanou na ledovci. To znamená, že to muselo být spíš někde v Kakákóramu než v Himaláji. Dokonce někde hodně blízko Hunzy.