Modrý Pavouček

Vánoční dárek od Maky. Kniha o starém Židovském Městě pražském, které po (ne)slavné asanaci na konci 19. století již víc než sto let neexistuje. Obsahem se kniha přesně trefila do mého světa úzkých uliček, temných průchodů, oprýskaných domů a lidí žijících v takto vystavěných ghettech. V knize je kromě přehledně zpracované historie města a jeho židovské komunity i spousta starých fotek a obrázků. To je něco pro mě. Dříve pracně sháněné obrázky starého Josefova mám teď v knize pěkně pohromadě a tak mám co kreslit ještě nejmíň do konce života.

Nakladatelství Torst vydalo krásnou sbírku Sudkových fotografií. Celkem vyšlo šest knih a nedávno jsem sehnal šestou, poslední, věnovanou Svatovítské katedrále. Kolikrát už jsem slyšel, že Sudek je překonanej, že je jiná doba, že se fotí jinak, že … nesmysly to jsou. Digitál má dnes každej a na webu jsou miliardy fotek, ale když chci vidět krásné fotky z pralesa, stejně šahám do knihovny pro Sudka. A když chci potrápit a na kolena srazit své fotografické já, se zatajeným dechem si prolistuju Okno mého ateliéru. A Smutná krajina, ta do série nepatří, ale já jsem si ji tam zařadil. Patří ke knihám, ke kterým se pravidelně vracím.

Jeden z mých nejoblíbenějších autorů vůbec. Autobiografie Spolu se Souostrovím mé nejoblíbenější Solženicinovy knihy. Souostroví Gulag Tři knihy psané drobným písmem na tenkém papíře, které jsem četl skoro půl roku. Svým způsobem mi tyto knihy změnily světonázor. Při vzpomínce na jejich obsah si vždy uvědomím, jak se tady dnes máme dobře. Jeden den Ivana Děnisoviče Rakovina

Jednoho zimního večera jsme se s Maky přehrabovali v dokumentárních filmech o druhé světové válce, kterých se mi v poslední době sešlo tolik, že by na ně člověk mohl koukat snad celý zbytek života :-) Zaujal nás příběh o odboji na Hardangerviddě a akci na zničení továrny pro produkci těžké vody. O úspěšné výsadkové akci ve Vemorku jsem četl už dříve, ale dokument je něco jiného než knížka a severské země mě dříve tolik nezajímaly. Když jsem viděl chlapíky přežívající celou zimu v drsných podmínkách mrazivé a bílé náhorní planiny, ve stálém napětí z odhalení a při tom všem podnikající náročné a odvážné sabotáže, nezůstalo jen u shlédnutí filmu.

Michio Kaku se zabývá teoretickou fyzikou. Podílí se na výzkumu teorie strun a pokračuje v Einsteinových výzkumech směřujícím k “Teorii všeho”. Kromě odborné práce je velkým popularizátorem vědy. Jeho knihy mi v mnohém připomínají staré zežloutlé učebnice algebry, analýzy a geometrie, které jsem kdysi dostával od dědy. Když se na průměrného (až podprůměrného) gymnazistu v několika hodinách vychrlí celá teorie limit a derivací, je rád, když pak dokáže podle daných postupů a vzorečků derivovat a intergrovat. Na písemku to stačí. O tom jak tyto postupy vznikly a kolik zajímavých (pro mě i filosofických) myšlenek za tím stojí samozřejmě vůbec nic netuší. A právě ten lidský pohled, kde je vše vysvětlováno jinak než jen sadou vzorečků jsem objevoval ve starých učebnicích.

Rabín Dr. Chaim Potok ( *17.2.1929, +23.7.2002) byl americký spisovatel a rabín. Narodil se v newyorském Bronxu v ortodoxní rodině přistěhovalců z Polska. Stal se rabínem, vystudoval na univerzitě filozofii a nechtěl se vzdát ani náboženského, ani světského prostředí. Působil také jako vojenský kaplan v korejské válce. A taky maloval. První knihu mi kdysi půjčila kamarádka. Byla to kniha Vyvolení, ale neříkala mi tehdy tolik co teď, kdy jsem pro sebe s odstupem několika let Chaima Potoka znovuobjevil. Napsal úžasné knihy, ve kterých se prolíná život v židovských komunitách, filosofie, umění a dějiny. Když jsme s Markét přemýšleli nad zdrojem myšlenek a technických detailů z malířského světa, které použil v knihách o Ašer Levovi, netušili jsme, že sám maloval. Teď už to víme.

Imprese - Černobílé fotografie, které vznikly v šedesátých až osmdesátých letech minulého století. Krásné barevné obrázky, často vzniklé změnou osvětlení, prolínáním negativů, aranžováním předmětů a vkládáním různých symbolů. Vzniká tak krásný svět plný záhad a tajemna. Pro mě je kniha navíc ukázkou toho jak dělat zajímavé obrázky kombinováním různých technik - postupu, který mě nikdy nelákal. U většiny Pikousových děl jsem ani nedokázal rozpoznat z kolika fotek, maleb a technik je obraz udělán.

Sehnal jsem si knihu Jáchyma Topola Chladnou zemí. Otevřel jsem ji jednou večer a na úvodní stránce stálo: Hle, mám cizí jizvy, odkud se tu vzaly? (Dorota Maslovska) Pár hodin a obsah této zvláštní knihy se ve mně rozpustil tak jako vždy když natrefím na něco co se dotýká mé duše. Jsem rád, že nejsem jediný pro koho temné věci z dob minulých nejsou jen statistikou: "…patřila k pátračům po pryčnách … a ty jsme v Terezíně už znali, pátrači byli často mladí lidé, kterým mozek sužoval mrak děsivé minulosti, hrůz, které se udály jejich rodičům, prarodičům, příbuzným anebo vůbec, že se staly … a můžou se stát zas? A čeho je člověk schopen? A jak to, že se to přihodilo třeba mé pratetě či tetě, ale já jsem ušetřen? A jak já bych se zachoval … zachovala, kdyby vedli na smrt mě? A může se to zase stát? … tihle hledači se točili v podobných chorobných otázkách, protože se jejich myslí dotknul démon … to dávné tehdejší vraždění je bohužel i teď v moderní době zastihlo jako mrak na mozku … tak, že byli zralí na psychiatra … někteří se ovšem vydali na cestu, někam na Východ, na vlastní pěst, s batohem a kreditkou od rodičů v kapse … a pátrali u vlhkých ruin někde v Polsku, na Litvě, v Rusku … prostě všude, kde jsou dávné masové hroby častým zjevem, tihle hledači se jak kapky černě vsakávali do podzemních potoků tajemného kontinentu, kterým jim byl Východ, a tak je jasné, že často plní úzkosti padali psychicky na dno … do Terezína občas někdo takový taky dorazil … pátrači toužili uvolnit svůj mozek z bolestivého sevření, nebyli to obyčejní turisti, kterým stačilo bloumat po těch pár genocidních stezkách, udržovaných pro svět Pomníkem, obyčejní turisti prolézali Terezínem podobně jako třeba středověkým hradem, kde v mučírnách či hladomornách pořizovali víceméně podařené fotky či video pro celou rodinu, hledači pryčen na podobné skopičiny ani nepomysleli, ti tu byli rozťatí šílenou bolestí a věčnou otázkou pátračů, když se to stalo, tohle vyhlazení, stane se to zas? … Cítili, že v Terezíně a podobných zařízeních nejsou ve středověkém hradu, ale v propasti, kde se roztrhl svět, octli se tu ve světě bez slitování, kde je možné všechno … a to jim žralo hlavy…(Jáchym Topol)" Jako školačka jsem začala číst všechny ty paměti, koukat na filmy, pak jsem zkoumala archivy, já myslela, že se zblázním z tý hrůzy. To už nešlo o mýho tátu, ale vůbec. Že se to všechno stalo? Jo. Když se dozvíš, jaká hrůza je vůbec možná, a to poznání se ti usadí na mozku, tak jsi jiný člověk než ostatní. Zůstane to v tobě. Jako nezhojitelná rána. Jak můžou chodit do školy, hrát ping-pong, chodit na rande, říkala jsem si o kamarádkách. Musíme přece křičet, musíme to zlo zastavit. Byla jsem posedlá. Viděla jsem zlo všude. Ve všech. Brzo jsem už žádné kamarády neměla. Podal jsem Ule kus chleba. Nechala si ho na potom. Ta krutost nejde pochopit. Rozum na to není zařízenej. Ale došlo mi, že tu hrůzu musím sama vyvažovat. Aspoň malinko. Mohla jsem se stát jeptiškou a modlit se. Mohla jsem jet do Kalkaty pomáhat nemocným leprou. Ale stala jsem se vědátorkou. Mně to pomohlo. No, tohle všechno bylo. Teď jsem tady. (Jáchym Topol)

Od Arnyho dostala Market k přečtení knihu Miloše Urbana Lord Mord. Když jsem zjistil, že se děj odehrává v uličkách staré Prahy, přečetl jsem knihu jedním dechem. Od klukovských let, kdy jsem posvátně pročítal Foglarovy knihy o Stínadlech a záhadných Vontech, mám velkou slabost pro temné uličky, staré kostely, opuštěné hřbitovy, dvory, brány a průchody. Jaká škoda, že se ztrácejí. Po přečtení knihy mě zajímalo, do jaké míry je obsah smyšlený. Pro ty kdo knihu četli: asanace se v Praze opravdu konala a bylo to skoro přesně tak jak je popsáno v knize. Našel jsem odkaz, pod kterým najdete úryvky a fotky z knihy, která na toto téma vyšla. Pražská asanace

V srpnu roku 1944 zahájila ve Varšavě polská Zemská armáda obrovské ozbrojené povstání proti německý okupantům. Po přibližně 63 dnech těžkých hrdinských bojů, oproti plánovaným 4-5, povstání skončilo kapitulací zbylých povstalců. Trosky, které po bojích z města zbybly srovnali němci se zemí. Během povstání přišlo o život přes dvěstě tisíc civilistů. Je to jen několik desítek let. Po válce se o povstání nesmělo moc mluvit a o Zemské armádě už vůbec ne. Jakoby všechno to válečné strádání bylo v Polsku oproti nám ještě několikrát umocněno. Nedávno jsem dočetl knihu Boj o Varšavu od Normana Daviese a minulý týden jsem se konečně dostal ke starému černobílému filmu Kanál od Andrzeje Wajdy.