Modrý Pavouček

Hromadí se mi kresby, které nemám kde publikovat. Napadlo mě dávat je sem jednou za čas jako samostatné příspěvky. Dnešní sada kreseb je z velké části kreslená modrou propiskou na stole v práci. Skenováním a převodem do černobílé se z toho stává téměř perokresba. První tři kresby jsou ze Staroměstska, kam jsem v poslední době začal hodně jezdit. Na obrázcích jsou místa, která mám rád. Na prvním obrázku je obchod s potravinami ve středu Starého města.

Kamenkou často projíždím na kole cestou do práce. Dříve tam stálo méně aut, více chátrajících domků a v uličkách se potulovalo více podivínů. Nebo se mi to jen zdá? Ale i tak je fajn nasávat tajemnou atmosféru tohoto místa.

Do Svratky jsme letos před vedrem utekli už podruhé. Už tam jsme jako doma. Ráno po sedmé chodím s Matýskem na procházku - první zastávkou je pekárna na náměstí, kde dělají strašně dobré hřebeny z listového těsta. Všude kolem Svratky je kvůli polomům vyhlášen zákaz vstupu do lesa, ale i tak chodím běhat. Jeden večer jsem doběhl na louky nad Herálec a přišla bouřka, otočil jsem se na místě a mazal zpátky co dech stačil - setmělo se, z nebe začaly padat proudy vody, přelézal jsem popadané stromy, vzduchem lítaly větve a stojící stromy se v silném větru výhružně nakláněly.

V pátek jsme s Maky zběhli z práce a vyrazili směr Vysočka. Rozhodli jsme se, že si po dlouhé době zalezem na Čtyřech palicích a jediná možnost je přes týden nebo právě v pátek večer (o víkendu se ke skalám raději ani nepřibližovat). Po deváté se západem slunka jsme dolezli čtvrtou cestu na čtvrtou palici. Pak rychle dolů, s čelovkou tmavým lesem k autu a rychle do naší oblíbené hospůdky k Ritrovi.

Ze zimních Tater do sluncem zalitého Krasu. S Maky jsme prolezli méně známou část Babího lomu, přes kterou nevede turistická značka a sešli jsme do Šebrova. Pobyli jsme ve Svaté Kateřině, kterou jsem snad stokrát míjel autem a netušil jak pěkné místo se schovává kousek od cesty. Kostelík nad vesničkou stojí na krásném místě a jsem rád, že jsme se k němu konečně vydali.

Sobotní procházka údolím Chvojnice s Kámou a Maky. Sudice, plné dozrávajících švestek, jsme opustili po kolejích a střídavě po náspech a pražcích jsme se vydali k údolí Chvojnice. Velmi názorně jsme si ověřili nepravdivost tvrzení: “Maky, neboj, pojď za námi na koleje, vlak projel, další teď dlouho nepojede.” Od Olšinského mlýna jsme po červeně tečkované trase procházeli opuštěným a hustě zarostlým údolím říčky a zažívali při tom nejrůznější dobrodružství při překonáváním toku různými způsoby - balancováním po kamenech, rychlou chůzí po kamenech, přeskakováním tůněk a dokonce skokem o tyči.

Třetí a poslední dovolenkový víkend připomínal staré časy, kdy jsme s klukama jezdili o víkendech na čundry po Beskydech. Aby byl náš výlet opravdu stylový, vydali jsme se pod Lysou horu vlakem. Stejně jako před léty nás čekaly čtyři přestupy na padesáti kilometrech a necelé dvě hodiny jízdy. [caption id=“attachment_353” align=“aligncenter” width=“650”] S Českými dráhami na Lysou horu[/caption] V ukrutném vedru jsme vyrazili po desáté pěšky na Třinecké nádraží. S drobnými nákupy cestou jsem už na Třineckém nádraží začínal litovat, že jsme raději nejeli autem.

Je sobota, sedm ráno, a já místo zevlování v pelechu sedím před počítačem a studuji předpověď počasí pro Bílé Karpaty. Hlavně ať neprší, není třicet nad nulou a moc nefouká. Rád bych za den přejel celé pohoří od Strážnice až po Brumov-Bilnici a nevynechal žádný z nevyšších vrcholů. Odvážný plán. Po deváté sedím na kole a opouštím auto v Uherském Brodě. Fouká a je teplo. Vítr zesiluje, chvilkama se mnou zametá, že jedu jak opilej.

Jedno z míst, které jsem si na při vyjížďkách na kole do blízkého okolí oblíbil je poutní kaple Sv. Jakuba nad Ivančicema. Malý kostelík na kopečku nad městem, daleko od městského shonu dole v podkostelí. Tak se tam vždy na chvilku zastavím, popřemýšlím a jedu dál. Žádná z mých cyklovýprav na Ivančicko nesmí kapli minout. Sjezdu křížovou cestou dolů do Ivančic dávám pět hvězdiček. A horokolistům určitě doporučuju i krásnou červenou značku přes hřeben Hlíny dolů do údolí Bobravy.

Dříve bych řekl, že to byl naprosto proflákanej víkend. Dnes říkám, že si to polehávání v posteli s dobrou knížkou (teď jsou to Tři kamarádi od Remarqua) nebo vysedávání s dobrem užívám stejně jako dříve dobývání Tatranských štítů. Lenivím? Tělo leniví. Často neudrží krok s hlavou, která se ráda vydává do tajemných koutů nehmotného světa. Kostem a svalům pak nezbývá než sedět a čekat co z toho pro ně kápne. Hrozný pocit někdy.