Modrý Pavouček

Hromadí se mi kresby, které nemám kde publikovat. Napadlo mě dávat je sem jednou za čas jako samostatné příspěvky. Dnešní sada kreseb je z velké části kreslená modrou propiskou na stole v práci. Skenováním a převodem do černobílé se z toho stává téměř perokresba. První tři kresby jsou ze Staroměstska, kam jsem v poslední době začal hodně jezdit. Na obrázcích jsou místa, která mám rád. Na prvním obrázku je obchod s potravinami ve středu Starého města. Často se tam stavuji pro něco dobrého.

Kamenkou často projíždím na kole cestou do práce. Dříve tam stálo méně aut, více chátrajících domků a v uličkách se potulovalo více podivínů. Nebo se mi to jen zdá? Ale i tak je fajn nasávat tajemnou atmosféru tohoto místa.

Do Svratky jsme letos před vedrem utekli už podruhé. Už tam jsme jako doma. Ráno po sedmé chodím s Matýskem na procházku - první zastávkou je pekárna na náměstí, kde dělají strašně dobré hřebeny z listového těsta. Všude kolem Svratky je kvůli polomům vyhlášen zákaz vstupu do lesa, ale i tak chodím běhat. Jeden večer jsem doběhl na louky nad Herálec a přišla bouřka, otočil jsem se na místě a mazal zpátky co dech stačil - setmělo se, z nebe začaly padat proudy vody, přelézal jsem popadané stromy, vzduchem lítaly větve a stojící stromy se v silném větru výhružně nakláněly. Zajeli jsme se podívat do Poličky, na náměstí jsme si dali bramborák a Matýska jsme uspával kroužením kolem morového sloupu. Dobře bylo.

V pátek jsme s Maky zběhli z práce a vyrazili směr Vysočka. Rozhodli jsme se, že si po dlouhé době zalezem na Čtyřech palicích a jediná možnost je přes týden nebo právě v pátek večer (o víkendu se ke skalám raději ani nepřibližovat). Po deváté se západem slunka jsme dolezli čtvrtou cestu na čtvrtou palici. Pak rychle dolů, s čelovkou tmavým lesem k autu a rychle do naší oblíbené hospůdky k Ritrovi. Dostali jsme pivo i smažák. V sobotu v poledne jsem vyrazil na kolo. Hrdě jsem odmítl oběd, najím se někde cestou, Vysočina je přece plná hospůdek, ve kterých je radost posedět. A tak jsem si s sebou kromě pití nevzal vůbec nic. Po třiceti kilácích, notně unaven, jsem s vidinou oběda a kofoly zaparkoval u známé hospůdky na Veselém kopci. Sáhnu do batohu a …. nemilé překvapení. Peníze nikde. Já si je nevzal. Ufff. Dost těžko jsem to rozdýchal a vyrazil dál. Projížděl jsem pak kolem tisíce hospůdek, kde lidé popíjeli a baštili dobroty. A bylo mi čím dál hůř. Naplánované trasy jsem se ale vzdát nechtěl. Těsně před cílem jsem si dal ještě vypečenou technickou vložku - Tisůvku po červené značce (koupím pivo každému, kdo projede bez stoupnutí na zem červenou značku od Dářka přes Tisůvku do Cikháje, mě se to jakousi náhodou povedlo). Do Svratky jsem dojel vyřízený jako nikdy dříve. Zlaté krosny v Tatrách.

Ze zimních Tater do sluncem zalitého Krasu. S Maky jsme prolezli méně známou část Babího lomu, přes kterou nevede turistická značka a sešli jsme do Šebrova. Pobyli jsme ve Svaté Kateřině, kterou jsem snad stokrát míjel autem a netušil jak pěkné místo se schovává kousek od cesty. Kostelík nad vesničkou stojí na krásném místě a jsem rád, že jsme se k němu konečně vydali.

Sobotní procházka údolím Chvojnice s Kámou a Maky. Sudice, plné dozrávajících švestek, jsme opustili po kolejích a střídavě po náspech a pražcích jsme se vydali k údolí Chvojnice. Velmi názorně jsme si ověřili nepravdivost tvrzení: “Maky, neboj, pojď za námi na koleje, vlak projel, další teď dlouho nepojede.” Od Olšinského mlýna jsme po červeně tečkované trase procházeli opuštěným a hustě zarostlým údolím říčky a zažívali při tom nejrůznější dobrodružství při překonáváním toku různými způsoby - balancováním po kamenech, rychlou chůzí po kamenech, přeskakováním tůněk a dokonce skokem o tyči. Zpátky jsme šli přes vrcholek Kozí hřbety. Tož pěkně tam bylo.

Třetí a poslední dovolenkový víkend připomínal staré časy, kdy jsme s klukama jezdili o víkendech na čundry po Beskydech. Aby byl náš výlet opravdu stylový, vydali jsme se pod Lysou horu vlakem. Stejně jako před léty nás čekaly čtyři přestupy na padesáti kilometrech a necelé dvě hodiny jízdy. [caption id=“attachment_353” align=“aligncenter” width=“650”] S Českými dráhami na Lysou horu[/caption] V ukrutném vedru jsme vyrazili po desáté pěšky na Třinecké nádraží. S drobnými nákupy cestou jsem už na Třineckém nádraží začínal litovat, že jsme raději nejeli autem. Pak hlásili zpoždění. V Českém Těšíně, první přestupní stanici, nám díky zpoždění ujíždí vláček na Frýdek. Nevadí, dáváme jedno pivo před nádražím a za hodinku nasedáme do motoráčku. Na auto raději vůbec nemyslím. Ve Frýdku zase čekáme. O navazujících spojích nemůže být řeč. Jízda se stává ukázkově neplynulou. Za necelou hodinku už ale sedíme ve vláčku směr Frýdlant. Ve Frýdlantu se dočítáme o výluce a do Ostravice se prej jezdí autobusy, které přistaví v čas odjezdu před nádražní budovou. Odjezd za čtyřicet minut. Nádražka, pivo, pohoda, nenapadá už nás nic horšího, s čím by se ČD ještě mohly pochlubit. Těch pár kiláků do Ostravice už přežijeme. Hlavně nemyslet na auto, kterým by celá dnešní cesta trvala necelé půl hoďky. V čas odjezdu stepujeme s cizí paní před nádražní budovou a autobus nikde. Začínáme být neklidní. Jdu k výdejnímu okýnku a ptám se paní jízdenkářky jak se věci mají. Autobusy prej stojí ne před, ale vedle budovy - přece tam co vždy jezdí vlak na Ostravici. Aha. Dobře. Přebíháme. Ptáme se autobusáka co je. Autobusy už odjely. A to už je na mě (nás) moc. Krátká hádka. Preý k okýnku, tam si máme jít stěžovat, tady že vina není, tady jsou jen řidiči co se třema lidma nikam nepojedou. Paní jízdenkářka se snaží hledat argumenty, ale bohužel, napsali to špatně, to se jí ukecat nedaří. Vnitřně cítím, že se jen tak nevzdám, i kdyby nám měli objednat taxíka. Když už jsem byl pěkně rozlícenej a jako argument uvedla, že jsme první kdo si stěžuje (myšleno: první tupci co čekají tam, kde to napsali a ne tam, kde vždy stojí vlak do Ostravice), nas… jsem se jak už dlouho ne. Paní to zřejmě vycítila a poslala mě do kanceláře přednosty. Maky už chtěla vše zabalit a ušetřit si další trapně potupné hádky. Ale já, vydatně posilněn místním nošovickým mokem, jsem vlítl do kanceláře přednosty a hádka pokračovala s dalšími lidmi. A stal se zázrak. Našla se jedna ochotná paní, která se nehádala, uznala, že to tam napsali blbě, šla s námi k autobusům, řekla řidičům, ať nás zavezou a jelo se (ani nechtěli vidět jízdenky). Jízda králů. Konečně Ostravice. Vyrážíme do hor. Jsou tři odpoledne a na auto už jsem si vůbec nevzpomněl. I to vedro se po takové výhře lépe snášelo.

Je sobota, sedm ráno, a já místo zevlování v pelechu sedím před počítačem a studuji předpověď počasí pro Bílé Karpaty. Hlavně ať neprší, není třicet nad nulou a moc nefouká. Rád bych za den přejel celé pohoří od Strážnice až po Brumov-Bilnici a nevynechal žádný z nevyšších vrcholů. Odvážný plán. Po deváté sedím na kole a opouštím auto v Uherském Brodě. Fouká a je teplo. Vítr zesiluje, chvilkama se mnou zametá, že jedu jak opilej. Prvních dvacet kiláků jsem si naplánoval po asfaltkách, abych se trošku rozehřál. No. Sunu se jak hlemýžď. Až pod hory marně zápasím se silným protivětrem. Ještě nestalo, abych šlapal skoro na nejlehčích převodech, jinak vyhrazených jen pro prudké kopce, po tvrdé rovné asfaltce.

Jedno z míst, které jsem si na při vyjížďkách na kole do blízkého okolí oblíbil je poutní kaple Sv. Jakuba nad Ivančicema. Malý kostelík na kopečku nad městem, daleko od městského shonu dole v podkostelí. Tak se tam vždy na chvilku zastavím, popřemýšlím a jedu dál. Žádná z mých cyklovýprav na Ivančicko nesmí kapli minout. Sjezdu křížovou cestou dolů do Ivančic dávám pět hvězdiček. A horokolistům určitě doporučuju i krásnou červenou značku přes hřeben Hlíny dolů do údolí Bobravy.

Dříve bych řekl, že to byl naprosto proflákanej víkend. Dnes říkám, že si to polehávání v posteli s dobrou knížkou (teď jsou to Tři kamarádi od Remarqua) nebo vysedávání s dobrem užívám stejně jako dříve dobývání Tatranských štítů. Lenivím? Tělo leniví. Často neudrží krok s hlavou, která se ráda vydává do tajemných koutů nehmotného světa. Kostem a svalům pak nezbývá než sedět a čekat co z toho pro ně kápne. Hrozný pocit někdy. Zůstat zavřený v sobě, když je venku krásně a tělo by běželo.