Modrý Pavouček

Přes zimu jsem začal zase trošku muzicýrovat. Díky Davidovi, Vítkovi a Janči znovu nacházím ty příjemné pocity z hraní ve více lidech. A aby byla nějaká změna, rozhodl jsem se, že se stanu dobrákem. Bluegrassoví fandové určitě ihned pochopili, že se nechystám měnit své charakterové vlastnosti, ale že dobráctví má co do činění s hudebním nástrojem zvaným Dobro. Nástroj vymyslel, a v roce 1926 v USA patentoval, John Dopyera, který pocházel ze Slovenské vystěhovalecké rodiny. Americký publicista Richard Smith o tom napsal: “Vynález nové kytary byl brilantním spojením více originálních myšlenek, používaných původně v tak rozdílných oblastech jako byl fonografický průmysl, výroba automobilů, stavba houslí a banjí a zlatnictví.” Název Dobro vznikl ze slov DO pyera BRO thers.

Obvykle se zde dělím o příjemné zážitky, ale po včerejším večeru už mi to nedá a musím si zanadávat. Nevím čím je to dáno, ale za poslední dva roky jsem nedokázal najít koncert, který bych si užíval a byl z něj nadšený tak jako dříve. Začlo to na Jazz Festu, kdy jsme s Tomáškem znechuceni odešli v polovině vystoupení neladícího a nesehraného rádoby bigbandu. Následovaly další akce, např. Stanko Palůch s Pacora Triem nebo slavní Šamoríni ve Staré Pekárně. Všechno solidní muzikanti, profesionálně zvládnuté nástroje, ale vše tak nějak bez náboje. Koncert není jam a musí se hrát pro lidi. Tisíce tónů hraných rychlostí světla, hlasitost na úrovni bolesti ani stěna elektrických efektů nedokáží zakrýt chybějící motiv, myšlenku a radost samotných muzikantů. A tak jsem na koncerty zanevřel.

V neděli jsme se vydali na vejlet do Prahy. Kromě tajů města, temných staroměstských uliček, židovského hřbitova a Sudkova ateliéru jsme měli spoustu dalších plánů, na které uzrál čas právě tuto neděli. Před rokem jsem Market slíbil svařák na Kampě, na Žižkově měli hrát večer Flecktones a v ulicích města je k vidění výstava sdružení PostBellum. Vydali jsme se přes Malostranské náměstí po starých zámeckých schodech na hrad. Cestou jsme pročítali panely akce My jsme nezapoměli, kterou sdružení PostBellum zasadilo do ulic a náměstí po celém městě. Výstavu jsem si jako pravidelný posluchač Příběhů dvadcátého století nemohl nechat ujít. Připravili to zajímavě a líbilo se mi, že panely pročítali i mladí lidé. Práce PostBellum je pro mě v dnešní době jedním z mála světlých míst.

Jestli se mi před pár lety zdálo, že Nickel Creek, mladičká bluegrassová kapela, je něco úžasného, pak s objevem kapely Crooked Still se tento pocit znovu vynořil a ještě umocnil. Nejde mi do hlavy jak může pár náctiletých tvořit tak originální a krásnou hudbu. Jejich první dvě alba (Shaken by a Low Sound, Hop High) jsem přeposlouchal snad stokrát a nečekám, že mě to jen tak přejde. Dnes jsem se dostal k jejich nejnovějšímu albu Still Crooked. Zase mě dostali(y). Krásný zpěv, čelo, banjo, housle, i ten booklet je jako obrázek z mých fantazií … všem doporučuji.