Modrý Pavouček

Na zapadlé horské chalupě pod Paprskem jsem se po deseti letech potkal s muzikantskou bandou z Karviné. Jsem rád, že se oprašují stará přátelství - a zrovna na mém oblíbeném Staroměstsku. Kromě hraní, popíjení a poflakování se kolem krbu jsem se pěkně projel na kole. V pátek, to jsem byl ještě na Vysočce, s Márou do Toulovcových maštalí, v sobotu ve stopách Aloise Nebela a v neděli po loukách nad Starým městem.

V odlehlém údolí Malých Karpat, v chatce schované tak, že by ji nezasvěcený člověk jen těžko hledal, se konala, v pořadí již druhá, víkendová dílna (workshop) Henricha Nováka. Tématicky byla zaměřená na herní styl legendárního amerického dobristy Mika Auldridge. Když mi Henrich potvrdil přihlášku, byl jsem nadšený. Setkám se s muzikanty, které znám jen z nahrávek, vyjasním si spoustu nejasností co pořád marně řeším, na chvilku se budu pohybovat ve stínu muzikanta, který hrává v Americe, zná se s Robem Ickesem, jamoval se Samem Bushem, vystupoval na známých Amerických pódiích a u nás v Česko-Slovensku hrál s kde kým.

Z rozpáleného Brna jsme v pátek hned po práci prchli na chalupu do Svratky. Víkend jsme si naplánovali jako “odpočinkový”, “dospávací” a “vzdělávací”. Já trávil většinu času s dobrem, tikajícím metronomem a skleničkou whisky. Bukače a Máru ale asi zklamu. Cha. Stáhnout láhev dobré skotské za den by mi přišlo jako hřích. Každý doušek je třeba náležitě vychutnat a já si ke každému přidávám duchovní cestu do míst, ze kterých chuť pochází.

No nádhera. Díky Tomovi jsme v rámci Jazz Festu zavítali na koncert mého oblíbence Avishai Cohena. Krásná a neuvěřitelně dobře zahraná muzika. Jediné negativum bych viděl v tom, že jsem se po celý koncert nemohl zbavit pocitu, že nejen že bych si s nimi nebrnknul ani tón, ale ve spoustě míst bych vůbec nebyl schopen trefovat začátky taktů. Inu, páni muzikanti.

Nedávno jsem četl rozhovor s jedním starším pánem a ten říkal, že jedna z nejúžasnějších věcí v jeho životě byl boj s lenivostí, falešnými předsudky, pohodlností, sebelítostí a strachem z nových názorů a podnětů. Závěrem celého článku byl názor, že nikdy není pozdě začít něco dělat, byť by člověk začínal od nuly. Život tak může dostat úplně nový a třeba i nečekaný rozměr. [caption id=“attachment_4300” align=“aligncenter” width=“500”] Tentokrát dvě banja, mandolina, tři kytary, dobro a kontrabas[/caption]

Včera náš pozemnský muzikantský svět opustila bluegrassová legenda a jednoznačně největší osobnost pětistrunného banja Earl Scruggs. Jen těžko se dá popsat jeho obrovský vliv na všechny banjisty po celém světě. Určitě by se dalo říci, že seriózní zájem o hraní na pětistrunné banjo začíná u starých Scruggsových skladeb a jejich zvládnutí společně s tříprstou technikou se považuje za naprostou samozřejmost. Spousta lidí zná jeho skladbu Foggy Mountain Breakdown (Banjo z mlžných hor), aniž jmenovitě zná jejího autora. Je zvláštní, že člověk, který kdysi celé to kouzelné banjové pidlikání vymyslel a které mě provází téměř každý den, byl také smrtelník. Teď už určitě někde daleko jamuje s Billem Monroem a je jim tam dobře.

Po nějaké době se k nám zase přijel ukázat někdo z kraje za velkou louží, tedy z míst, ke kterým všichni bluegrassem postižení pidlikáři vzhlížejí jako k hudebnímu ráji. Tentokrát pozval Rosťa Čapek, známý to výrobce hudebních nástrojů, hned tři kapely - Deadly Gentlemen, Della Mae a Cahalen Morrison & Eli West. Nešlo o žádné staré bardy, ale o mladou krev, která snad možná posunuje žánr někam dál. Večerní program začal už cestou na místo konání, kterou nám spestřila celá řada (ne)veselých zážitků - tím “nej” byla jízda po kolejích mimo cestu s následným couváním po vedlejší koleji přes zastávku plnou lidí zpátky na cestu.

Po třech týdnech v trapu a týdnu marodění jsem konečně nasedl na kolo a jel. Kamkoliv, jen pryč z postele, pryč z města, užít si babí léto, někam mezi stromy, nevadí, že jsme dnes pozvaní na Leitnerku, kde má hrát pár dobrých muzikantů. Po takové době a týdnu v posteli je mi kolo a modré nebe nad hlavou přednější před než veškeré muzicírování. Tak takové byly pocity odpoledne. [caption id=“attachment_247” align=“aligncenter” width=“520”] Radek Vaňkát - zpěv, dobro a lap steel, Eliška Ptáčková - zpěv a kytara, Steve Walsh - el. kytara[/caption]

Tenhle koncert KK Bandu jsme si zakroužkovali už na podzim minulého roku. Vsugerovali jsme si, že to bude velká akce se spoustou lidí a báli jsme se, že na nás nevyjdou lístky. Zbytečně. V Metru se sešlo jen pár lidí - většinou kámošů KK (Krajíčka a Krále). Ale o co míň bylo v klubu lidí, o to lepší byla muzika. V repertoáru sice nic nového, ale jejich staré věci vydržím poslouchat ještě pěkných pár let. Hraje jim to parádně, udělali nám radost.

Po nekonečné řadě koncertů, které jsem opouštěl už v polovině nebo jsem je nějak přetrpěl až do konce, se stal malý zázrak. Je pravda, že Robert Křesťan je vždy určitou zárukou kvality, ale tak krásný koncert jsem nečekal. I nazvučené to bylo pěkně. Už když hráli Malinovci (předskokani), tak jsem si říkal, že tentokrát nebudu litovat a byl jsem zvědavý co předvedou Trapeři, které jsem moc neznal (v době jejich muzikantské slávy jsem já ještě tahal kačera).