Modrý Pavouček

Vydal jsem se v sobotu za Henrichem do Devínske nové vsi. S Matýskem jsem nějak odvykl věnovat se celý den jen muzice. Po obědě jsme se byli projít kolem a muziku na chvilku vystřídali brouci, larvy a podobná havěť, do které Henrich taky fušuje. Večer se mi nad hlavou vznášel těžký mrak plný stupnic, akordů, obratů, intervalů a pocitů bezmoci z toho obrovského množství vědomostí, které chci zvládnout. Není to žádná legrace udělat krok stranou z té vyšlapané bluegrassové cestičky. A o čem že to bylo tentokrát? O technice tvoření tónů, o hraní složitějších akordů a jejich obratů (často pomocí forward nebo reverse slants), o základních stupnicích (církevní módy, alterovaná, melodická moll proti dominantním akordům) a koukli jsme se na pár jazzových standardů - There Will Never Be Another You, Take The “A” Train a čas už nezbyl na All Of Me. Kdyby někoho zajímalo jak s dobrem vykročit od bluegrassu k jazzu, tak vzhůru do Resolandu za Henrichem.

Jednoho ledového zimního večera se v hospůdce v Hradci nad Moravicí sešlo podivné společenství - z celé republiky se sem sjely postavičky a černými a bílými kufry roztodivných tvarů. Bluegrassový jam uspořádal můj kámoš Martin Vitásek a patří mu za to velký dík. Hrálo se, pilo se, povídalo se a bylo fajn. Kolem půlnoci se konal akční přesun na Doubravskou myslivnu - čerstvě napadlý sníh, mínus deset, v sobě pár piv a panáků, nechuť nandávat v té kose sněhové řetězy, prudký kopec a ledové koleje na neupravené cestě, zkušenosti ze zimních výjezdů na Popradské pleso přišly vhod, příslušníci naštěstí seděli někde v teple a nikoho nečapli. Ráno bylo šestnáct pod nulou a jeli jsme domů. Martine, dík.

Osa (ochranný svaz autorský) se zřejmě rozhodl vzít kosu a vymýtit u nás muziku hranou mezi obyčejnými lidmi. Jak to myslím? Třeba takhle: na českých stránkách věnovaných bluegrassu (americký menšinový hudební směr) se jednou za čas domluví pár nadšenců z různých kapel a jdou si do hospody tuto americkou muziku zahrát - v hudební hantýrce se tomu říká “zajamovat/zadžemovat” - v našem případě bluegrassovy jam (BG jam). Hraje se bez přípravy - improvizovaně. Jednou takhle večer sedíme, brnkáme ¨… a najedou ve dveřích salónku stojí chlap s notesem v ruce. Prý jestli jsme kapela “BG Jam”. Nechápali jsme co chce - každý kdo o muzice něco ví, tak přece význam slova “jam” zná a neptal by se takhle … takže muzikant co si přišel zahrát to asi nebude … byl to pán z OSY a přišel vybrat poplatek za veřejnou produkci. Netvářil se nijak přátelsky a po krátkém handrkování a vysvětlování se otočil a šel - prý jen díky tomu, že jsme byli v uzavřeném salónku, kde nikdo neposlouchal. Zprávy o podobných “akcích” OSY dostávám v poslední době z více stran a ne všichni z toho vyjdou tak dobře (nic jsme nemuseli platit) jako my. To je nádhera. A kdy začneme platit za vzduch, který dýcháme? Sportovci samozřejmě vyšší sazby, protože se častěji zadýchávají.

Na velkou noc jsem vyrazil za kámošema muzikantama na severu. Hrálo se, popíjelo se, dřevo se chystalo, po okolí se bloudilo … a pak napadlo hodně sněhu a v té největší kalamitě jsem jel do Brna - to byla zase jednou cesta - místy jsem si nebyl vůbec jistý jestli ještě jedu po silnici, všude jsem viděl jen bílou tmu.

O víkendu jsem strávil další příjemný rezofonický víkend na Henrichově chatě v Malých Karpatech. Sešli jsme se v tradiční sestavě, do které tentokrát přibyla Adrien - dobristka z Budapešti. Dílna byla zaměřená na hraní doprovodu pod zpěv, ale jak už to s Henrichem chodí, probíralo se toho desetkrát tolik. Stejně jako minule jsem odjížděl s hlavou přeplněnou informacema, které teď budu nejméně měsíc třídit. Ať žije dobro.

Do Prahy přijeli Blue Highway - jedna z nejlepších amerických bluegrassových kapel. A tak jsme se s Maky a Davidem zajeli podívat jak to ti opravdoví amíci šudlají. Já byl nejvíce zvědavý na Roba Ickese - jednoho z několika nejlepších (jestli ne úplně nejlepšího) dobristů na světě, kterého znám jen z nahrávek, učebnic a videa. Před koncertem jsme stihli projít Malou Stranu, což pro mě byl velký zážitek - všechny ty uličky, kostely, hrad, svařák a nenapodobitelná nálada starého města. Kocert byl dobrej, ale bez mé tradiční dávky brblání a frflání se neobešel ani tentokrát. Jo, a pan pořadatel Čapek, ten ať mi vůbec nechodí na oči, jeho styl moderování fakt nemusím (slušně řečeno). Happy picking.

Na víkend jsem už podruhé v tomto roce vyrazil do Malých Karpat. Slovenský dobrista Henrich Novák tam na své chatě uspořádal další Resoland dílnu - školu hry na dobro. Tentokrát na téma “Tvorba vlastního sóla”. Sešli jsme se v úplně stejné sestavě jako minule a bylo to parádní. Celé dny jsme hráli, popíjeli, baštili dobroty a tentokrát jsme se podívali i trošku kolem. Henrichovy příběhy ze zákulisí hudebního dění u nás i v ú-es-á vše krásně doplňovaly - na historky o návštěvě Jerryho Douglase v Bratislavě budu dlouho s úsměvem vzpomínat. Probíraly se skladby Cripple Creek, Buffalo Gal, Norwegian Wood a Wayfaring Stranger, nedostali jsme se k I’m The Man Of Constant Sorrow. Dík všem a na viděnou na další dílně.

Na zapadlé horské chalupě pod Paprskem jsem se po deseti letech potkal s muzikantskou bandou z Karviné. Jsem rád, že se oprašují stará přátelství - a zrovna na mém oblíbeném Staroměstsku. Kromě hraní, popíjení a poflakování se kolem krbu jsem se pěkně projel na kole. V pátek, to jsem byl ještě na Vysočce, s Márou do Toulovcových maštalí, v sobotu ve stopách Aloise Nebela a v neděli po loukách nad Starým městem.

V odlehlém údolí Malých Karpat, v chatce schované tak, že by ji nezasvěcený člověk jen těžko hledal, se konala, v pořadí již druhá, víkendová dílna (workshop) Henricha Nováka. Tématicky byla zaměřená na herní styl legendárního amerického dobristy Mika Auldridge. Když mi Henrich potvrdil přihlášku, byl jsem nadšený. Setkám se s muzikanty, které znám jen z nahrávek, vyjasním si spoustu nejasností co pořád marně řeším, na chvilku se budu pohybovat ve stínu muzikanta, který hrává v Americe, zná se s Robem Ickesem, jamoval se Samem Bushem, vystupoval na známých Amerických pódiích a u nás v Česko-Slovensku hrál s kde kým.

Z rozpáleného Brna jsme v pátek hned po práci prchli na chalupu do Svratky. Víkend jsme si naplánovali jako “odpočinkový”, “dospávací” a “vzdělávací”. Já trávil většinu času s dobrem, tikajícím metronomem a skleničkou whisky. Bukače a Máru ale asi zklamu. Cha. Stáhnout láhev dobré skotské za den by mi přišlo jako hřích. Každý doušek je třeba náležitě vychutnat a já si ke každému přidávám duchovní cestu do míst, ze kterých chuť pochází.