Modrý Pavouček

O víkendu jsem strávil další příjemný rezofonický víkend na Henrichově chatě v Malých Karpatech. Sešli jsme se v tradiční sestavě, do které tentokrát přibyla Adrien - dobristka z Budapešti. Dílna byla zaměřená na hraní doprovodu pod zpěv, ale jak už to s Henrichem chodí, probíralo se toho desetkrát tolik. Stejně jako minule jsem odjížděl s hlavou přeplněnou informacema, které teď budu nejméně měsíc třídit. Ať žije dobro.

Do Prahy přijeli Blue Highway - jedna z nejlepších amerických bluegrassových kapel. A tak jsme se s Maky a Davidem zajeli podívat jak to ti opravdoví amíci šudlají. Já byl nejvíce zvědavý na Roba Ickese - jednoho z několika nejlepších (jestli ne úplně nejlepšího) dobristů na světě, kterého znám jen z nahrávek, učebnic a videa. Před koncertem jsme stihli projít Malou Stranu, což pro mě byl velký zážitek - všechny ty uličky, kostely, hrad, svařák a nenapodobitelná nálada starého města. Kocert byl dobrej, ale bez mé tradiční dávky brblání a frflání se neobešel ani tentokrát. Jo, a pan pořadatel Čapek, ten ať mi vůbec nechodí na oči, jeho styl moderování fakt nemusím (slušně řečeno). Happy picking.

Na víkend jsem už podruhé v tomto roce vyrazil do Malých Karpat. Slovenský dobrista Henrich Novák tam na své chatě uspořádal další Resoland dílnu - školu hry na dobro. Tentokrát na téma “Tvorba vlastního sóla”. Sešli jsme se v úplně stejné sestavě jako minule a bylo to parádní. Celé dny jsme hráli, popíjeli, baštili dobroty a tentokrát jsme se podívali i trošku kolem. Henrichovy příběhy ze zákulisí hudebního dění u nás i v ú-es-á vše krásně doplňovaly - na historky o návštěvě Jerryho Douglase v Bratislavě budu dlouho s úsměvem vzpomínat. Probíraly se skladby Cripple Creek, Buffalo Gal, Norwegian Wood a Wayfaring Stranger, nedostali jsme se k I’m The Man Of Constant Sorrow. Dík všem a na viděnou na další dílně.

Na zapadlé horské chalupě pod Paprskem jsem se po deseti letech potkal s muzikantskou bandou z Karviné. Jsem rád, že se oprašují stará přátelství - a zrovna na mém oblíbeném Staroměstsku. Kromě hraní, popíjení a poflakování se kolem krbu jsem se pěkně projel na kole. V pátek, to jsem byl ještě na Vysočce, s Márou do Toulovcových maštalí, v sobotu ve stopách Aloise Nebela a v neděli po loukách nad Starým městem.

V odlehlém údolí Malých Karpat, v chatce schované tak, že by ji nezasvěcený člověk jen těžko hledal, se konala, v pořadí již druhá, víkendová dílna (workshop) Henricha Nováka. Tématicky byla zaměřená na herní styl legendárního amerického dobristy Mika Auldridge. Když mi Henrich potvrdil přihlášku, byl jsem nadšený. Setkám se s muzikanty, které znám jen z nahrávek, vyjasním si spoustu nejasností co pořád marně řeším, na chvilku se budu pohybovat ve stínu muzikanta, který hrává v Americe, zná se s Robem Ickesem, jamoval se Samem Bushem, vystupoval na známých Amerických pódiích a u nás v Česko-Slovensku hrál s kde kým.

Z rozpáleného Brna jsme v pátek hned po práci prchli na chalupu do Svratky. Víkend jsme si naplánovali jako “odpočinkový”, “dospávací” a “vzdělávací”. Já trávil většinu času s dobrem, tikajícím metronomem a skleničkou whisky. Bukače a Máru ale asi zklamu. Cha. Stáhnout láhev dobré skotské za den by mi přišlo jako hřích. Každý doušek je třeba náležitě vychutnat a já si ke každému přidávám duchovní cestu do míst, ze kterých chuť pochází.

No nádhera. Díky Tomovi jsme v rámci Jazz Festu zavítali na koncert mého oblíbence Avishai Cohena. Krásná a neuvěřitelně dobře zahraná muzika. Jediné negativum bych viděl v tom, že jsem se po celý koncert nemohl zbavit pocitu, že nejen že bych si s nimi nebrnknul ani tón, ale ve spoustě míst bych vůbec nebyl schopen trefovat začátky taktů. Inu, páni muzikanti.

Nedávno jsem četl rozhovor s jedním starším pánem a ten říkal, že jedna z nejúžasnějších věcí v jeho životě byl boj s lenivostí, falešnými předsudky, pohodlností, sebelítostí a strachem z nových názorů a podnětů. Závěrem celého článku byl názor, že nikdy není pozdě začít něco dělat, byť by člověk začínal od nuly. Život tak může dostat úplně nový a třeba i nečekaný rozměr. [caption id=“attachment_4300” align=“aligncenter” width=“500”] Tentokrát dvě banja, mandolina, tři kytary, dobro a kontrabas[/caption]

Včera náš pozemnský muzikantský svět opustila bluegrassová legenda a jednoznačně největší osobnost pětistrunného banja Earl Scruggs. Jen těžko se dá popsat jeho obrovský vliv na všechny banjisty po celém světě. Určitě by se dalo říci, že seriózní zájem o hraní na pětistrunné banjo začíná u starých Scruggsových skladeb a jejich zvládnutí společně s tříprstou technikou se považuje za naprostou samozřejmost. Spousta lidí zná jeho skladbu Foggy Mountain Breakdown (Banjo z mlžných hor), aniž jmenovitě zná jejího autora. Je zvláštní, že člověk, který kdysi celé to kouzelné banjové pidlikání vymyslel a které mě provází téměř každý den, byl také smrtelník. Teď už určitě někde daleko jamuje s Billem Monroem a je jim tam dobře.

Po nějaké době se k nám zase přijel ukázat někdo z kraje za velkou louží, tedy z míst, ke kterým všichni bluegrassem postižení pidlikáři vzhlížejí jako k hudebnímu ráji. Tentokrát pozval Rosťa Čapek, známý to výrobce hudebních nástrojů, hned tři kapely - Deadly Gentlemen, Della Mae a Cahalen Morrison & Eli West. Nešlo o žádné staré bardy, ale o mladou krev, která snad možná posunuje žánr někam dál. Večerní program začal už cestou na místo konání, kterou nám spestřila celá řada (ne)veselých zážitků - tím “nej” byla jízda po kolejích mimo cestu s následným couváním po vedlejší koleji přes zastávku plnou lidí zpátky na cestu.