Modrý Pavouček

První hraní v s SK Bandem na festiválku ve Vojtěchově - v kouzelném kraji Konicka, jen pár kiláků od Ospělova. Hodně věcí se v poslední době děje v mém životě.

O víkendu se ve Zlatých horách na Začalovic farmě konal “Džem na ranči”. Když se večer lidé scházeli, bylo to jak s Hujerovic klanem sjíždějícím se na třídní schůzky. Samej Začal nebo Hanulík. Ale přijelo i pár “externistů” ze všech koutů republiky. Moc pěkná akce. Dlouho budu vzpomínát na Kahancové tance. Závěrečný koncert Křenů, kteří se dali na chvilku dohromady po šesti (asi) letech byl parádní. V noci se ještě jamovalo a usínalo. Druhý den jsem chtěl na kole Šerák, ale v tom vedru jsem se motal jen v lesích kolem Rejvízu. Je to moc pěkný kout naší republiky, musím tam znova.

Týden ve Svratce s rodinou, s výletem na Svojanovský festival, s večerními výběhy na Devět skal, s lezením na Palicích … dobře bylo.

Vydal jsem se v sobotu za Henrichem do Devínske nové vsi. S Matýskem jsem nějak odvykl věnovat se celý den jen muzice. Po obědě jsme se byli projít kolem a muziku na chvilku vystřídali brouci, larvy a podobná havěť, do které Henrich taky fušuje. Večer se mi nad hlavou vznášel těžký mrak plný stupnic, akordů, obratů, intervalů a pocitů bezmoci z toho obrovského množství vědomostí, které chci zvládnout. Není to žádná legrace udělat krok stranou z té vyšlapané bluegrassové cestičky. A o čem že to bylo tentokrát? O technice tvoření tónů, o hraní složitějších akordů a jejich obratů (často pomocí forward nebo reverse slants), o základních stupnicích (církevní módy, alterovaná, melodická moll proti dominantním akordům) a koukli jsme se na pár jazzových standardů - There Will Never Be Another You, Take The “A” Train a čas už nezbyl na All Of Me. Kdyby někoho zajímalo jak s dobrem vykročit od bluegrassu k jazzu, tak vzhůru do Resolandu za Henrichem.

Jednoho ledového zimního večera se v hospůdce v Hradci nad Moravicí sešlo podivné společenství - z celé republiky se sem sjely postavičky a černými a bílými kufry roztodivných tvarů. Bluegrassový jam uspořádal můj kámoš Martin Vitásek a patří mu za to velký dík. Hrálo se, pilo se, povídalo se a bylo fajn. Kolem půlnoci se konal akční přesun na Doubravskou myslivnu - čerstvě napadlý sníh, mínus deset, v sobě pár piv a panáků, nechuť nandávat v té kose sněhové řetězy, prudký kopec a ledové koleje na neupravené cestě, zkušenosti ze zimních výjezdů na Popradské pleso přišly vhod, příslušníci naštěstí seděli někde v teple a nikoho nečapli. Ráno bylo šestnáct pod nulou a jeli jsme domů. Martine, dík.

Osa (ochranný svaz autorský) se zřejmě rozhodl vzít kosu a vymýtit u nás muziku hranou mezi obyčejnými lidmi. Jak to myslím? Třeba takhle: na českých stránkách věnovaných bluegrassu (americký menšinový hudební směr) se jednou za čas domluví pár nadšenců z různých kapel a jdou si do hospody tuto americkou muziku zahrát - v hudební hantýrce se tomu říká “zajamovat/zadžemovat” - v našem případě bluegrassovy jam (BG jam). Hraje se bez přípravy - improvizovaně. Jednou takhle večer sedíme, brnkáme ¨… a najedou ve dveřích salónku stojí chlap s notesem v ruce. Prý jestli jsme kapela “BG Jam”. Nechápali jsme co chce - každý kdo o muzice něco ví, tak přece význam slova “jam” zná a neptal by se takhle … takže muzikant co si přišel zahrát to asi nebude … byl to pán z OSY a přišel vybrat poplatek za veřejnou produkci. Netvářil se nijak přátelsky a po krátkém handrkování a vysvětlování se otočil a šel - prý jen díky tomu, že jsme byli v uzavřeném salónku, kde nikdo neposlouchal. Zprávy o podobných “akcích” OSY dostávám v poslední době z více stran a ne všichni z toho vyjdou tak dobře (nic jsme nemuseli platit) jako my. To je nádhera. A kdy začneme platit za vzduch, který dýcháme? Sportovci samozřejmě vyšší sazby, protože se častěji zadýchávají.

Na velkou noc jsem vyrazil za kámošema muzikantama na severu. Hrálo se, popíjelo se, dřevo se chystalo, po okolí se bloudilo … a pak napadlo hodně sněhu a v té největší kalamitě jsem jel do Brna - to byla zase jednou cesta - místy jsem si nebyl vůbec jistý jestli ještě jedu po silnici, všude jsem viděl jen bílou tmu.

O víkendu jsem strávil další příjemný rezofonický víkend na Henrichově chatě v Malých Karpatech. Sešli jsme se v tradiční sestavě, do které tentokrát přibyla Adrien - dobristka z Budapešti. Dílna byla zaměřená na hraní doprovodu pod zpěv, ale jak už to s Henrichem chodí, probíralo se toho desetkrát tolik. Stejně jako minule jsem odjížděl s hlavou přeplněnou informacema, které teď budu nejméně měsíc třídit. Ať žije dobro.

Do Prahy přijeli Blue Highway - jedna z nejlepších amerických bluegrassových kapel. A tak jsme se s Maky a Davidem zajeli podívat jak to ti opravdoví amíci šudlají. Já byl nejvíce zvědavý na Roba Ickese - jednoho z několika nejlepších (jestli ne úplně nejlepšího) dobristů na světě, kterého znám jen z nahrávek, učebnic a videa. Před koncertem jsme stihli projít Malou Stranu, což pro mě byl velký zážitek - všechny ty uličky, kostely, hrad, svařák a nenapodobitelná nálada starého města. Kocert byl dobrej, ale bez mé tradiční dávky brblání a frflání se neobešel ani tentokrát. Jo, a pan pořadatel Čapek, ten ať mi vůbec nechodí na oči, jeho styl moderování fakt nemusím (slušně řečeno). Happy picking.

Na víkend jsem už podruhé v tomto roce vyrazil do Malých Karpat. Slovenský dobrista Henrich Novák tam na své chatě uspořádal další Resoland dílnu - školu hry na dobro. Tentokrát na téma “Tvorba vlastního sóla”. Sešli jsme se v úplně stejné sestavě jako minule a bylo to parádní. Celé dny jsme hráli, popíjeli, baštili dobroty a tentokrát jsme se podívali i trošku kolem. Henrichovy příběhy ze zákulisí hudebního dění u nás i v ú-es-á vše krásně doplňovaly - na historky o návštěvě Jerryho Douglase v Bratislavě budu dlouho s úsměvem vzpomínat. Probíraly se skladby Cripple Creek, Buffalo Gal, Norwegian Wood a Wayfaring Stranger, nedostali jsme se k I’m The Man Of Constant Sorrow. Dík všem a na viděnou na další dílně.