Modrý Pavouček

V sobotu ráno jsme zajeli pro Adélku s Markét do Svitavské nemocnice. Konečně se holky vrátily domů. Cestou ze Svitav mě napadlo projet se trošku na kole a zajet na noc do Svratky. Na chalupě byla Hanka s Františkem, ideální zázemí pro rychlou akci. Vyrazil jsem až kolem čtvrté odpoledne. Bylo smrtelné vedro, ale postupně se ochlazovalo a ke konci už byla zima. Na chalupě jsem byl kolem půl deváté - těsně před setměním. Druhý den jsem frčel zpátky. Vedro bylo větší a tak jsem plánovanou trasu trošku zjednodušil. I tak to bylo celkem 200 kilometrů v necelých 24 hodinách.

Docela vhod mi přišel “Health day”, tedy den volna pro zdraví, který jsme dostali v práci. Sbalil jsem kolo, vaření a spaní, a vyrazil odpoledne směr Jeseníky. Za hodinu a půl jsem se všemi věcmi vyšlapal na horní nádrž Dlouhých strání. Tuhle část Jeseníků mám nejraději. Znám tam skoro každou cestu, hřebínek, vrcholek, potok … a vím o několika místech na spaní v suchu. A protože se o Rychleb hnal déšť a bouřka, sjel jsem do chatičky nedaleko nádrže. Pršet začalo přesně na čas - stihl jsem si na ohni ohřát vodu na čaj. Spalo se krásně. Měl jsem zimní peřový spacák, abych se zase celou noc neklepal zimou. Druhý den jsem vstal s prvními paprsky, uvařil snídani a někdy před šestou vyrazil dolů. Je to asi 14 kilometrů z kopce a tak jsem na sebe navlíkl úplně všechno včetně zimní peřovky, rukavic a čepice. I tak mi bylo zima. Do auta jsem hodil věci na spaní a vydal se opět nahoru. Objel jsem hřeben přes Ztracené kameny a přes Alfrédku a Karlov jsem dojel do Malé Morávky. Nechtělo se mi zpátky nahoru, ale musel jsem přes hřeben k autu. A když už nahoru, tak úplně. Za dvě hodiny jsem otáčel kolo na vrcholku Praděda a frčelo dolů směr Švýcárna. Tam jsem si dal polívku, kterou jsem nechtěl (dostal jsem dršťkovkou místo kulajdy). No bylo to krásné. Sluníčko, bezvětří, žádní lidé. Je to fajn, projet si za pár hodin půlku Jeseníků.

Blížil se konec měsíce a za duben mi chyběla noc strávená někde venku. Chtěl jsem jet znovu do Trenckovy rokle, ale nakonec zvítězil duch průzkumníka a vydal jsem se do míst, kde jsem nikdy nebyl. Dlouho jsem měl v hlavě údolí Bystřice nad Olomoucí, které kopíruje hranici vojenského újezdu Libavá. Napadlo mě protáhnout tuto trasu kolem celého újezdu a plán byl na světě. Vyrazil jsem v pátek odpoledne a kolem páté jsem startoval z Olomouce. K údolí Bystřice vedou krásné cyklostezky plné cyklistů. Pro lidi z Olomouce je to asi jeden hlavních tahů do přírody. Údolí je zpočátku hodně zastavěné, ale čím severněji, tím je vše divočejší a liduprázdnější. První zastávku jsem dělal u nádraží Hrubá voda, které jsem několikrát maloval. Nádherná, ale bohužel zdevastovaná, budova. Další zastávka byla v bývalé obci Bělá. To už jsem byl v hodně opuštěných místech, nikde nikdo, jen spousty zvířat (skoro jsem přejel lišku). Před setměním jsem přejel hranici újezdu a nedočkavě zamířil ke starému lomu, kde mělo být podle mapy ohniště a snad i místo ke spaní. Bál jsem se, jestli už tam někdo nebude nebo jestli nebude ústí lomu působit moc depresivně. Ale vyšlo to. Místo bylo krásné, s nádherným výhledem do nitra újezdu, hluboko dole šuměla Odra, u ohniště bylo dřevo i klacky na opékání a na stromě visel rošt a nějaké nádobí. Uvařil jsem si čaj, poseděl u ohně a šel spát. Byla mi trošku zima, ale spalo se dobře.

Na začátku byl smělý plán vydat se na kole do rodného města Třince, odpočinout si u rodičů a vrátit se jinou cestou zpátky do Brna. Všechny trasy jsem pečlivě naplánoval, vytiskl mapy a od rodiny dostal termín. Nakonec došlo jen na první část plánu, protože na cestu zpátky nebylo počasí a dost času. Ve čtvrtek ráno jsem vyjel z Komína. Hned na kraji Brna mě čekal první problém. Na jediný den zavřeli lávku na cyklostezce u Tesca. Vracet se daleko zpátky se mi nechtělo a tak jsem to zkusil přes dálniční přivaděč a volným terénem. Na cyklostezku jsem se nakonec probojoval, ale byl jsem mokrý, poškrábaný, zablácený. Pěkný začátek. U Olympie jsem se na chvilku zastavil a už u mě stál cyklista, že mi poradí. Říkal jsem mu, že nepotřebuji, ale stejně si nedal říct. Když mi ukázal směr, tak jsem se zasmál, protože ukázal přesně na opačnou stranu než jsem měl jet. Orientace v papírové mapě těm mladým moc neříká. Přes mohylu míru jsem dojel k prvním kopcům - Ždánický les. Nemám to tam moc rád. Po hřebeni vede asfaltka, u které jsou těžní věže na plyn a cesta je to dost nudná. První větší zastávku jsem udělal v Koryčanech na náměstí, kde jsem si dal nealko pivo a v místní Hrušce nakoupil pár dobrot. Začalo jemně pršet. O pár kilometrů dál, pod sjezdovkou ve Stupavě, jsem si dal česnečku, můj dnešní oběd. Déšť vystřídalo tropické parno a tak jsem byl rád, že jsem začal stoupat na hřeben Chřibů. Moc pěkný úsek byl mezi Brdem, na kterém stojí rozhledna a velký přístřešek s krbem, a místem zvaným Bunč. Ideální trasa pro výlet s dětmi. V Kudlovické dolině na mě čekal první první nepříjemný úsek. Tlačil jsem kolo prudce do kopce na Budačinu, brodil jsem se v bahně, potil jsem se a žrali mě komáři. Naštěstí to byl jen kousek. Ve Sptihněvu jsem křížil Baťův kanál. Chvíli jsem pozoroval lodě projíždějící malým zdymadlem a záviděl jim tu pohodičku na palubách hausbótů. Nad Březolupy jsem píchl a s hrůzou zjistil, že náhradní duše je píchlá taky. Nezbylo než vytáhnout lepení a modlit se. Nepříjemné bylo, že duše byla píchlá zevnitř a proužek na ráfku byl protržený. Bál jsem se, že to bude něco vážnějšího, ale lepení se povedlo, vzduch neutíkal, a tak jsem pokračoval. Na hřebenech Vizovické vrchoviny jsem musel poprvé změnit plány. V lesích bylo tolik bahna, že jsem více tlačil než jel. Celé úseky byly rozježděné od lesáků a místy bylo i to tlačení problém. Na první asfaltce jsem hřeben opustil a sjel do vesničky Doubrava. Do Provodova jsem jel po asfaltkách. Mělo to své výhody. Viděl jsem jak vypadá krajina a kiláky naskakovaly mnohem rychleji. Nad Provodovem jsem musel kousek lesem přes hřeben a zase tam bylo strašně bahna. Potkal jsem pár kluků na kolech a dostal jsem od nich rady jak se z bahnitých pastí vymotat. Podle mapy jsem ale zjistil, že mi poradili špatně. To bylo ten den podruhé co mě někdo poslal špatným směrem. Kolem osmé jsem unavený dorazil do vesničky Loučky. U jedné zahrady stáli hasiči, policie a koroner, asi někdo umřel. V místní hospůdce jsem těsně před zavřením dostal pivo a rozhodl se přespat někde poblíž. Myslel jsem si, že první den dojedu až na hřeben Javorníků, ale nevadí. Začalo hustě pršet. Se setměním jsem vyšlapal nahoru nad vesničku a v lese jsem rychle postavil tarp. Ještě že jsem ho měl. Pršelo asi dvě hodiny. Po dešti bylo vedro. Potil jsem se, hlavou se mi pořád honily plány na další den a nemohl jsem usnout.

Dlouho jsem se chystal na první vícedenní výpravu na kole. Poslední rok jsem po kouscích sháněl a pořizoval výbavu, pročítal články, snažil se hledat svoji cestu. Hlásili pěkný teplý víkend a tak jsem konečně vyrazil na svoji první, zkušební, výpravu. Vyrazil jsem hned po práci, kolem páté z Brna směrem na sever. Plán nejasný, hlavně si to užít a vrátit se druhý den včas domů. Schválně jedu singletraily kolem přehrady a pak po červené z Bitýšky do Březiny. Chtěl jsem vědět jak se s věcmi jezdí v těžším terénu. Jde to pěkně, mám radost. Na krkolomných pěšinkách před Šárkou jsem hluboko dole pod sebou zaslechl hlasité zapraskání dřeva, pak šílený holčičí křik a pak žblunknutí. Říkal jsem si, jestli někdo nepotřebuje pomoc. Za chvíli jsem slyšel podivné hrabání, které se blížilo ke mně. Uviděl jsem černý pohybující se flek a najednou stál na cestičce, pár metrů přede mnou, divočák. Ještě že se vydal svahem nahoru, nevím kam bych tady utíkal. Pak už to šlo rychle - Tišnov, Předklášteří, Štěpánovice, Borač, místa, která známe z projížděk s dětmi. Začalo se stmívat, krajina se vylidnila a já jsem byl spokojený. Když se setmělo úplně a vjel jsem do neznámých míst, začalo orientační peklo. Snažil jsem se jet jen podle papírové mapy (trénink) a brzy jsme narazil - špatně jsem zvolil cestu z Osiky do Brumova a poté co se cesta ztratila, jsem pěkný kus přenášel kolo přes polomy a skalky. Návrat na nejbližší cestu pak probíhal stylem “kolmo dolů lesem”. Místo na spaní jsem zvolil v údolí nad Dlouhou Lhotou. Byl jsem už unavený z jízdy potmě a cesta byla tak rozbitá, že se vyplatilo potkat do rána. Večer mi bylo trošku zima, a to jsem měl zimní péřák. Teplo začalo být až když uschly všechny vlhké věci, pak začal spacák hřát jak kamínka.