Modrý Pavouček

Vezl jsem v sobotu nějaké věci na chalupu do Svratky. Vzal jsem si tenisky a před obědem jsem si narychlo proběhl pár míst co mám rád - kolem rybníka v Milovech na Blatiny, pak na Drátník, kde zrovna probíhala Lokálkovská horoškola (Zobana jsem slyšel už z dálky) a na Malinskou skálu. Drátník jsem vzal po hřebínku a docela jsem se potrápil - fučel silný vítr a jak už teď moc nelezu, tak to nešlo jako dříve, kdy jsem to v klidu přelezl i v pohorách.

Potřeboval jsem kvůli dobra za Karlem Začalem do Krnova. Původní plán byl zajet tam večer, přespat v autě, vyběhnout si s rozedněním někam k Pradědu a před obědem už být v práci v Brně. Do Opavy je to ale z Krnova kousek, tak jsem zajel za Martinem Vitáskem. Skočili jsme na pivko a nějak se to protáhlo. Spát jsme šli kolem čtvrté po vydařeném večírku. Dík Martine za všechno! Po desáté vybíhám z Malé Morávky. Prvních osm kiláků na Hvězdu probíhala detoxikace, pak už to bylo lepší. Údolí Bílé Opavy je nádherné, byl jsem tam poprvé. Sněhu přibývalo a pod Ovčárnou už bylo sněhu po kotníky a v mokrých teniskách mi začínaly mrznout nohy. Na Pindule jsem si odpočal, dal si čajík a vyrazil po sjezdovce nahoru k hlavnímu hřebeni - místy po kolena ve sněhu nebo v borůvčí (nevěděl kudy vede žlutá značka, znám to tam všude jen na skialpech). Cestou dolů jsem bojoval s křečemi, ale dobojoval jsem to. Z pohledu běžce to nebyly úplně ideální podmínky, ale byl to krásný slunečný mrazivý den. Hory mám rád.

Išla Kačenka na trávu, Išla kačenka na trávu do vinohradu, do sadu, do vinohradu, do sadu (Bezobratři, album Bezobav) S melodií Kačenky v hlavě jsem se po roce vydal na běh kolem Brněnské přehrady. Cíl byl jasný - zlepšit čas a dokázat si jak jsem se za ten rok v běhání polepšil. Krásný den, ve stínu led, na sluníčku léto … výsledný čas horší než minulý rok. Ale běželo se mi dobře a nebyl jsem z toho tak unavený (nějak se ten horší čas zdůvodnit musí" >}}). Na pravém břehu jsem potkal asi deset běžců, pozdravil mě jen jeden, ostatní hleděli někam před sebe …

Ráno jsem v obýváku prosvíceném sluníčkem sedl k notebooku a šudlal na dálku něco pro pana Siemense. S úderem třetí jsem pana Siemense zavřel s víkem notebooku, oblíkl jsem své špinavé běhací hadry a hurá ven. V 15:20 vybíhám od rozcestníku “Odřichovice u Vodárny”. Spousta výhledů na ty moje Beskydy, cestou troška ledu a sněhu, ale teploučko, nádhera. v 15:59 jsem u vysílače na Javorovém a v 16:20 jsem zpátky dole u rozcestníku. Ach jo, mít tak ty hory za barákem, jako to mají naši, to by bylo. Ale možná je to tak lepší, to by si mě doma moc neužili. Večer už s Maky a Matýskem usínáme doma v Brně.

Na třetí pokus se mi konečně podařilo přeběhnout hřeben z Ostrého na Javorový. Běžel jsem nezvykle za světla, po zmrzlých zbytcích sněhu a bahna a jako vždy to pro mně byl nepopsatelný zážitek. V lese někde u Velkého Lipového jsem v protisměru potkal běžce, oblečený jen tak na lehko jako já a z očí se dalo vyčíst stejné nadšení z velkého dobrodružství - chvilku jsme si povídali - příjemné setkání to bylo. Na Javorovém jsem si dal čaj a vychutnával jsem své velké osobní vítězství. V horách je krásně.

Byla úplňková noc. Zamkl jsme auto na konečné autobusu v Tyře a vyběhl do tmy po cestě, po které jsem od malička chodil na naši beskydskou chalupu. Vede po rovince k rozcestníku u hájovny a pak po žluté lesem dlouho nahoru až na hřeben. Značka už tam dnes není, ale pěšinka a všechny ty důvěřně známé místa tam zůstaly. Někde v dálce nad sebou jsem zahlédl malinké bludičky - špatné znamení - místo pohodového tempa jsem nasadil tempo stíhací - moc velký rozdí to v tom kopci nebyl, ale Vidlákovská soutěživost už je ve mně hluboko zažraná a ty čelovky nahoře byly jasná výzva. Nad seprentýnama, asi v polovině cesty, jsem předběhl pár lidí se psem. Je to strašná dřina běhat takhle do kopce a ještě někoho honit. Za 26 minut jsem byl u turistické chaty. Původní plán byl hřeben na Javorový, ale padla mlha jak z rákosníčka a s čelovkou bylo vidět jen velké bílo. Běžet se dalo jen potmě při trošce měsíčního světla a tak jsem se mírnou oklikou vrátil k autu. Zážitek to pro mně byl ohromný. Těch pár fotek jsem cvakl z mobilu.

Blížící se vlna veder nás předminulý týden vyhnala z Brna. Sbalili jsme hromadu krámů a utekli na Vysočinu. Na chalupě ve Svratce jsme strávili první dovolenou ve třech. Užili jsme si to náramně. Ani po devíti dnech se nám nechtělo zpátky do města. Mé běhací kolečko - přes Zadní hůru k Nebožtíkovi, k Židovi a na vrchol Devíti skal, tam chvilku zevlování s výhledem na západ slunce, a pak stejnou cestou (nebo přes Herálec) zpátky. Moc pěkné.

Deštivý pátek a plán na chladný podvečer. Tenisky, kraťasy, tričko, v kapse klíč od auta a toaleťák. Vybíhám z přístaviště po levém břehu. Hlavně šetřit síly - předčasný návrat takhle bez peněz, dokladů a mobilu by byl přinejmenším potupný. Ale jde to. Za hodinku oddechuju na mostě ve Veverské Bítýšce a za další hodnu, už po setmění, zpátky u auta v přístavišti. Velký zážitek. Akorát by to příště chtělo na takovou vzdálenost přibrat něco na pití a čokoládovou tyčinku.

Modré nebe, sluníčko a vítr přinášející jarní náladu. Ideální podmínky na běžeckou výpravu do hlubokých hvozdů daleké Bobravy, ve kterých se na své velké běžecké akce nenápadně připravuje známý Střelický běžec Ládin. Místy po ledu, místy bahnem, ale proběhl jsem nejhezčí část údolí. Čaj a dobroty u Ládě vše pěkně zakončily. Trasa na cykloserveru (14km, 353m)

Dnes jsem se vydal do práce běžmo (rozuměj nalehko v teniskách, ve staré šusťákovce, bez kola a bez auta). Krásně mrzlo, všude byl sníh, led a mlha a protože jsem neměl klíče od kanceláře, tak jsem nikam nespěchal. Proběhl jsem se podél Svratky a kousek za Anthroposem jsem zmizel v lese. Vynořil jsem se na vyhlídce na Červeném kopci, kde už téměř svítilo sluníčko. Pak jsem pomalu seběhl dolů do mlhy a do práce. Tam se mě všichni zlomyslně ptali jestli jsem i dnes přijel na kole. Zřejmě čekali pikantní historky o tom jak jsem se cestou do práce válel po ledu. Když jsem řekl, že jsem si to dal dnes během, měli mě za úplného blázna. Což jsem.