Hraniční hřeben

Nečekaná nadílka sněhu, rozvolněný pohyb po republice a zprávy o záchranách lidí uvízlých ve sněhu na hřebenech. To vše mě nenechalo klidným a velice rychle se zrodil plán zopakovat akci Hraniční hřeben na běžkách. Bylo mi jasné, že nebudou stopy, že to půjde pomalu a že to bude dřina. Ale výzva už tady byla a já se jen tak nevzdám.

Taťka mě hodil autem do Mostů, lyže jsem hodil na záda a vyrazil jsem svižně po vyšlapaném chodníčku na hřeben. Lyže jsem obul kousek před Skalkou a oddechl jsem si, že je dost sněhu. Vůbec jsem si do té chvíle nebyl jistý jak to nahoře vypadá a jestli  to vůbec na běžkách půjde. Mezi Skalkou a Kamennou chatou jsem si povídal se skialpošem, kterého jsem dohnal. Taky šel sám a tajně jsem doufal, že bychom spolu mohli prošlapávat stopu. Ale byl jsem mnohem rychlejší, tak jsem mu za chvilku zmizel v mlze. Až na Velký Polom byla cestička dobrá, pak už to bylo horší. Potkal jsem pár lidí a pohyb mě nestál ani moc sil. Pohoda. Za Muřinkovým vrchem už to bylo horší. Jedna stopa, která se hodně bořila. Úsek na Malý polom mě stál hodně sil. Hodně mě zpomalovaly potoky, které bylo třeba přelézat. Bral jsem jako samozřejmost, že z Malého Polomu bude více stop, ale bohužel, mým směrem nevedla žádná. Nikdo nešel ze Slavíče na Bílý kříž. Nechtělo se mi šlapat stopu úplně neporušeným sněhem. Tak jsem se vydal po skialpové stopě na Kozí hřbety s vědomím, že sjezd dolů bude peklo. Znám to tam dobře, nemohlo to dopadnout dobře. A taky že jo. Skialpové stopy došly na hranu skalnatého srázu, otočily se a šly úplně jinam. A mě čekal sjezd lesem. Bylo to šílené (viz. fotky). Celá cesta až na Slavíč byl očistec. Sníh se bořil, nejelo to, začínal jsem být unavený. Jediné co mi dodávalo sílu bylo vědomí, že ze Slavíče už stopa povede. Na Slavíč jsem dorazil a dal jsem si tam vynikající česnečku (minutu před zavřením). Ze Slavíče dál jel jediný běžkař a boj s mokrým sněhem pokračoval. Z Kamenitého se pak připojila projetá stopa, uff, to byl pocit, najednou to jelo samo. Až na Ostrý se jelo krásně, užíval jsem si to a věděl jsem, že to zvládnu až do konce. Pod Kozincem mě zase vyzvedl taťka a domů jsem se dostal pěkně za světla. Celé mi to zabralo asi šest hodin, nikde jsem neodpočíval, vše bylo mokré, tak si ani nebylo kam sednout.

 

Napsat komentář