Můj pohled na svět přes modré brýle
Tohle černé PFko mě napadlo včera v noci při běhu mrazivou Beskydskou krajinou. Běžet po křupavém sněhu, kolem temné siluety stromů, nad hlavou hvězdy a zimní souhvězdí, takové jsou teď moje večery když Matýsek usne. Do nového roku přeji všem běžcům i neběžcům, aby doběhli nebo alespoň došli na ten svůj kopec.
Je to podzim, nebo zima? Takové počasí. Často nás teď s Matýskem potkáte někde u řeky nebo v oboře, užíváme si ty temné mlhavé dny, kdy poprchává a nikomu se ven nechce. Když přijde pěkný den, je to jako by se na světě rozsvítilo.
Na pár dní jsme zajeli k našim do Třince. Každý den jsme byli někde na kopcích. V pátek jsme s Matýskem na zádech vyběhli na Lysou. Za čtyři hodiny jsme byli zpátky u auta, dolů jsme šli napůl potmě, což bylo velmi veselé, protože jsme si vzali dvě čelovky – jednu nesvítící a druhou s téměř vybitými baterkami….
Jel jsem s Márou na hory. Až pojedu příště takhle na podzim do Alp, vezmu si cepín a možná i mačky … ale přežili jsme to a budem dlouho vzpomínat. PS: Pár fotek je od Máry (ty kde jsem já)
V neděli jsme s Márou, Matesem a Čendou vyrazili na přechod Babího lomu. Trošku poprchávalo, byla zima, všude mlha … taková pěkná nedělní vycházka to byla.
Dopoledne jsem se s Matýskem motal po Komíně a bylo tak krásně. Jen co usnul, vyrazil jsem na klasickou běžeckou akci – běh kolem přehrady. Běželo se dobře, všude žluté listí, sluníčko, teplo. Užil jsem si to. Trasa na endomondu, 20km, 700m, 2h a 8 minut
Často teď s Maťuldou vyrážíme sami.
Pár víkendů na chalupě ve Svratce. Maťulda už jezdí na všem možném, nepadá přes každý práh a zahrada kolem chalupy už je mu malá.
V knize Emila Kintzla „Zmizelý kousek Šumavy“jsem objevil tento zvláštní a trošku hrůzostrašný příběh o osudu Staré Hůrky v poválečných letech: Členové obou sklářských rodin byli pochováni v rodinné hrobce za kostelem ve 23 skleněných rakvích – unikát. Jejich klid skončil v roce 1949. Způsobem, který neměl nikde na Šumavě obdoby. Přečtěte si, prosím, co…
V sobotu jsem vzal taťku na BG Jam do Dobratic. Potkal jsem tam plno kámošů, čepovali tmavé pivo, za pódiem stály stromy, líbilo se mi to. Druhý den jsme s Wawrzyczkama vyšlápli na naše nej místo – chatu Kamenitý. Škoda, že je to z Brna tak daleko.