Resoland

V odlehlém údolí Malých Karpat, v chatce schované tak, že by ji nezasvěcený člověk jen těžko hledal, se konala, v pořadí již druhá, víkendová dílna (workshop) Henricha Nováka. Tématicky byla zaměřená na herní styl legendárního amerického dobristy Mika Auldridge. Když mi Henrich potvrdil přihlášku, byl jsem nadšený. Setkám se s muzikanty, které znám jen z nahrávek, vyjasním si spoustu nejasností co pořád marně řeším, na chvilku se budu pohybovat ve stínu muzikanta, který hrává v Americe, zná se s Robem Ickesem, jamoval se Samem Bushem, vystupoval na známých Amerických pódiích a u nás v Česko-Slovensku hrál s kde kým.

Číst dál

Malý Rabštejn

Něco lehčího na lezení, v pěkné přírodě, ne moc daleko od Brna a navíc co nejschovanější před nájezdy lezců-nelezců, kteří o víkendech okupují Vysočinské skalky. David nás nasměroval na Malý Rabštejn a zprvu to opravdu vypadalo, že by mohlo být splněno vše co jsme si namysleli.

Číst dál

Ždánický les a Chřiby

Chřiby na kole byly v plánu už nejméně rok. V sobotu jsem si je konečně projel. V noci z pátku hodně pršelo a většina lesních a polních cest se změnila v kluziště pokryté takovým tím lepivým bahnem, co se na pár metrech nabalí na kola a vidlice a kolo prostě zastaví. Zaflákanej jsem byl jak krtek. Když jsem dojel na Bunč, kde bylo plno cyklistů, vypadal jsem jak z jiné planety. Mimo silnici ten den evidentně nikdo jiný než já nesjížděl. Ale dobré to bylo.

Číst dál

Staroměstsko a Rychleby

Po dlouhých a dlouhých letech jsem se teď o víkendu přidal k Alexovi a jeli jsme na ká pětku do Červeného potoka. Plán byl jasný a jednoduchý – já budu jezdit dva dny na kole, Alex bude zavřenej dva dny v temných kobkách muzea a v sobotu večer si, stejně jako kdysi, uděláme na ohni steaky.

Číst dál

Už zase jezdím přes kaluže

Poslední pohled na monitor před odchodem z práce patřil obrovskému žluto-oranžovo-červenému fleku, který se na radarové mapce srážek hrnul z Rakouska přímo na Brno. Podle jeho pohybu za posledních pár hodin vypočítávám dobu, kterou bych při setkání s flekem mohl moknout, tiše opouštím kancelář, sedám na kolo a jedu. Do kopce nad Nebovidy šlapu přímo proti černé stěně z mraků a čekám na první kapky.

Číst dál

Boj s vedrem

Minulý víkend se plánovaná celodenní vyjížďka na kole smrskla na necelou hodinku. Takové vedro. Na Velké Babě jsem vypil litr vody a jel domů. Nedalo mi to spát, i v tom vedru to přece musí jít. Teď ve čtvrtek jsem si vzal více vody a v pětatřiceti nad nulou vyrazil do údolí Bílého potoka. Všechny brody jsem projel suchou nohou a na čtyři litry vody a balíček bonbónů jsem dojel k Velké Bíteši a přes Tišnov zpátky domů. Jde to i v těch vedrech.

Číst dál

Dobro and Whisky

Z rozpáleného Brna jsme v pátek hned po práci prchli na chalupu do Svratky. Víkend jsme si naplánovali jako „odpočinkový“, „dospávací“ a „vzdělávací“. Já trávil většinu času s dobrem, tikajícím metronomem a skleničkou whisky. Bukače a Máru ale asi zklamu. Cha. Stáhnout láhev dobré skotské za den by mi přišlo jako hřích. Každý doušek je třeba náležitě vychutnat a já si ke každému přidávám duchovní cestu do míst, ze kterých chuť pochází.

Číst dál

Tady je Radegastovo

Vždy když sedíme na Kamenitém a popíjíme něco dobrého (většinou pivo), tak na Mionši a hraniční hřeben jen koukáme. Teď v sobotu večer jsme s sebou měli věci na spaní a tak jsme po dvou pivech a dlouhém poflakování sešli dolů do údolí Lomné. Večerní focení v pralese Mionší se z časových důvodů bohužel nekonalo (stejně nebyla mlha a déšť). Prošli jsme část údolí Lomné a opuštěným údolím potoka Úplaz jsme se po západu slunka doplazili nahoru na Muřinkový vrch. Magické místo. Druhý den jsme se zmohli akorát na dobytí nejvyšší hory celého hraničního hřebene – Velkého Polomu. Byla to taková pěkná procházka zapadlou a málo známou částí Beskyd.

Číst dál

Křest Pálavy

Tak jsme se konečně dočkali. Máme svoji loď. Kámoš co jsem s ním byl loni v Norsku mi odprodal starou Pálavu, na které jsem před půl rokem brázdil vody Femundsmarky. A hned jsme se s Maky vrhli na dlouho plánovanou akci „Lednické kanály“. V neděli ráno jsme koukli do mapy, nabalili auto,  a před desátou už jsme byli na vodě.  Vůbec jsme netušili co nás čeká, jestli jsou namyšlené úseky sjízdné a jak rychle nás pádlování po stojaté vodě omrzí. Měli jsme připravených několik variant pro různé stupně únavy a (ne)sjízdnost kanálů. Nakonec jsme zvládli tu nejdelší variantu – projeli jsme proti proudu celý Lednický náhon a za mírného deště jsme po proudu Dyje sjeli zpátky k Podivínu do místa startu. Závěrečnou třešničkou na dortu byl sjezd jezu na Dyji. Nejsme žádní vodáci, tož jsme byli trošku vyhukaní, ale projeli jsme ho jako nic. Celkem to bylo asi dvacet kiláků a zážitek to byl obrovský. Kolem lodě nám lítali velcí ptáci, na březích stály staré stromy, které volně přecházely do vody a museli jsme je objíždět nebo podjíždět. Určitě se tam ještě vrátíme. A ještě musím pochválit Maky, i přes tu dřinu, vše pěkně zvládla, něco se naučila, příště zkusíme něco co více poteče.

Číst dál

Sami na Palicích

V pátek jsme s Maky zběhli z práce a vyrazili směr Vysočka. Rozhodli jsme se, že si po dlouhé době zalezem na Čtyřech palicích a jediná možnost je přes týden nebo právě v pátek večer (o víkendu se ke skalám raději ani nepřibližovat). Po deváté se západem slunka jsme dolezli čtvrtou cestu na čtvrtou palici. Pak rychle dolů, s čelovkou tmavým lesem k autu a rychle do naší oblíbené hospůdky k Ritrovi. Dostali jsme pivo i smažák. V sobotu v poledne jsem vyrazil na kolo.  Hrdě jsem odmítl oběd, najím se někde cestou, Vysočina je přece plná hospůdek, ve kterých je radost posedět. A tak jsem si s sebou kromě pití nevzal vůbec nic. Po třiceti kilácích, notně unaven, jsem s vidinou oběda a kofoly zaparkoval u známé hospůdky na Veselém kopci. Sáhnu do batohu a …. nemilé překvapení. Peníze nikde. Já si je nevzal. Ufff. Dost těžko jsem to rozdýchal a vyrazil dál. Projížděl jsem pak kolem tisíce hospůdek, kde lidé popíjeli a baštili dobroty. A bylo mi čím dál hůř. Naplánované trasy jsem se ale vzdát nechtěl. Těsně před cílem jsem si dal ještě vypečenou technickou vložku – Tisůvku po červené značce (koupím pivo každému, kdo projede bez stoupnutí na zem červenou značku od Dářka přes Tisůvku do Cikháje, mě se to jakousi náhodou povedlo). Do Svratky jsem dojel vyřízený jako nikdy dříve. Zlaté krosny v Tatrách.

Číst dál