Už zase jezdím přes kaluže

Poslední pohled na monitor před odchodem z práce patřil obrovskému žluto-oranžovo-červenému fleku, který se na radarové mapce srážek hrnul z Rakouska přímo na Brno. Podle jeho pohybu za posledních pár hodin vypočítávám dobu, kterou bych při setkání s flekem mohl moknout, tiše opouštím kancelář, sedám na kolo a jedu. Do kopce nad Nebovidy šlapu přímo proti černé stěně z mraků a čekám na první kapky.

Kapky přišly v údolí Bobravy a nebylo jich málo. Za rachotu hromů a s blesky nad hlavou jsem si to razil proudy vody padajícími z nebe. Nikde nikdo, jen já na kole a běsnění živlů, tak to mám rád. Držím se naplánované trasy a na návrat nepomýšlím. Sice na mě po chvilce nebyla jediná suchá jediná nitka, ale aspoň mi přestaly vadit kaluže a bahno. Hustý déšť se mě držel skoro dvě hodiny. Sluníčko se objevilo až na Šmelcovně. Do Brna jsem dojel se setměním, zablácený, utahaný a spokojený. Tož tak na světě.

Napsat komentář