Konicko a Pernštejn

V sobotním deštivém ránu jsem zaparkoval ve Sloupu. Z auta jsem místo lezeckého báglu vytáhl kolo a vyrazil na sever s cílem podívat se až na Bouzov. Trasu jsem si doma poctivě naplánoval tak, abych jel jen terénem a asfaltky i vesnice co nejvíce objížděl.

Projel jsem celým Konickem a na Bouzově jsem toho měl celkem dost. Nejelo se mi vůbec dobře, asi ještě nějaké doznívání chřipky, která nás teď doma trápí. Zbývalo přes šedesát kiláků zpátky do Sloupu a přiznám se, že se začínaly vynořovat myšlenky na „srabskou“ variantu po asfaltkách. No a pak se zatáhlo a začalo pršet. Chvíli jsem čekal schovaný pod stromem, ale déšť sílil a nebe temnělo, tož jsem se zabalil do goráčovky a vyrazil. Další dvě hodiny jsem se koupal střídavě ve vodě a v bahně. Kiláky vůbec neubíhaly a marně jsem vyhlížel nějaké rovinky. Pak přestalo pršet a těsně před setměním vyšlo na chvilku slunko. Posledních pětadvacet kiláků jsem jel potmě po asfaltkách – dorůstající měsíc krásně svítil, ve vzduchu voněl kouř, vyšly hvězdy a v údolích se zvedla mlha. Kiláky začaly ubíhat kosmickou rychlostí a únava trošku přešla. Dával jsem pozor na srnky a v půl deváté jsem dosvištěl zpátky do Sloupu. Skoro mi bylo líto, že nemůžu jet ještě dál. Dobré to bylo.

No a v neděli jsme s Maky courali po loukách kolem Babylónu a taky na Pernštejn jsme se zajeli podívat. Bylo krásně, sluníčko, ve vzduchu voněl podzim.

 

1 komentář u „Konicko a Pernštejn“

Napsat komentář