Raxalpe

Po Totes Gebirge a Schneebergu jsme se vypravili (Mára, Zdenka, já, Maky a Káma) na průzkum dalšího Alpského pohoří – Raxalpe. Mára už měl vše naplánované a tak nás v sobotu ráno naložil, po deváté vyklopil u Weichtalhausu a další dva dny jsme koukali na jeho paty, sněhobílé horské pláně a kopce kam se člověk podíval. Když jsme nad hranicí sněhu došli na první chatu a převlíkali jsme se do goráčů a podobných serepetiček, doběhl z hřebene starší pár rakouských turistů. Paní se usmívala a měla tenisky a krátké kalhoty. No toto. Ale všechno oblečení se později hodilo: v chatě, kde se topilo jen v jedné místnosti, v noci před chatou, když jsme za měsíčního světla koukali na tu krásu, popíjeli rum a plánovali skialpy, na vrcholu Heukuppe. Výlet to byl pěkněj, sestup k autu byl pěkně vypečený. Alpy se mi líbí čím dál tím více. Ještě pohledat nějakou oblast, kde by nebylo tolik chat.

Číst dál

Podložka pod myš

Někdy se stane, že sedím se sluchátkem u ucha, poslouchám nekonečný a nudny telefonát, který z různých důvodů nemůžu ukončit a hrozně se nudím. Většinou jsem si začal něco čmárat, ale málokdy jsem měl dostatek místa. Odnášely to různé předměty v dosahu na mém stole: poznámkové sešity, bílé okraje různých dokumentů, vizitky, manuály, krabičky. A … Číst dál

Od Pelikána

Předpověď počasí na víkend je špatná, z čehož plyne, že vyhlídky na pěknou procházku jsou více než nadějné. S účastí už je to sice horší, ale představa vylidněných a zamlžených hor je natolik lákavá, že vyrážím sám. V sobotu v poledne „U Pelikána“ balím věci na spaní, starej Pentacon, něco k jídlu, něco ke čtení a za jemného mrholení se vydávám nahoru na hřeben. Před pátou sedím v poloprázdné Švýcárně, popíjím čaj a koukám z okna na hustou chumelenici. Pár lidí vyčkává, ale já se bez reptání nořím do deště se sněhem. Přes Petráky se dostávám na Vysokou holi. Nikde nikdo, ani stopa, ani hlásek, jen vítr, zima, mlha, sněhem vysypaná cestička a padající tma. Se setměním procházím kolem Hubertky. Potmě přecházím hřeben Velké Jezerné a trošku bloudím, přesněji – jdu a doufám, že správně. Až na sestup na cestu (nikdy více) to šlo nečekaně rychle – mám to tam ze skialpů zafixované jako jedno velké bludiště. Ještě chvilka nervozity, když nemůžu najít chatičku pod Tupým vrchem, a mám to za sebou. Pohodlné spaní, hvízdání větru na střeše, dlouhé čtení při čelovce … až na ty děsivé sny, které musejí přijít zrovna když spím sám v lese. Ráno mrzne, venku fičí vítr a zase není vidět dál než na pár metrů. Nahoru už se mi nechce. Sestup pod Medvědí horu k vodopádům na Borovém potoce jsem si zařadil do kolonky „nikdy více bez lyží“. Jaké štěstí, že nejsem vůdce a nevodím klienty. Určitě bych byl během sestupu ukamenován. Ale mě se to líbilo.

Číst dál

Bílé Karpaty temnokomornické

Den co den na mě každé ráno v práci vyskočí naplánovaný úkol hlásící se o své uskutečnění: Podívat se na výstavu Krakena. Ti co znají temnokomornický web asi hned vědí o co jde, pro ostatní uvedu, že Kraken je jeden z nepřehlédnutelných fotografů na výše zmíněném webu. Jeho výstavu na téma „Z opuštěných domů“ jsem si opravdu nemohl nechat ujít. A tak jsme se s Arnym a Maky vypravili do Brumova Bylnice, abychom se pokochali temnýma fotkama a taky okolní přírodou. Výstavu i místní muzeum jsme si prošli a líbila se – asi hlavně mně – tmavé mírně depresivní obrázky z opuštěných míst pořízených klasickou velkoformátovou technikou, to já opravdu můžu. Pak jsme vyrazili do kopců. Vydali jsme se přes hranice až k rozcestí pod „Bielym vrchom“. Tohle je moje krajina. Užívali jsme si pohodu a klid sobotního odpoledne a polehávali jsme po loukách i kalužích. Ano, proč to nepřiznat, stejně se to roznese – na zpáteční cestě jsem motal nohama tak dokonale, že se mi podařilo vykoupat se v bahnisku, které nemělo široko daleko žádnou konkurenci. Arny se válel po zemi a nebyl k utišení a Maky soucitně pronesla něco ve smyslu „tak a teď už nemůžeme mezi slušné lidi“. Potok pak vše rychle napravil a za dvě hodinky už jsem byl zase ve slušných a suchych kalhotech. Spali jsme na Královci, na lóce, ve stanu v dešti. Pršelo celou noc a celý další den. Po snídani v chatě jsme sjeli z kopců a zamířili do Luhačovic. Pošmajdat po kolonádách a lázeňským krokem ukončit náš odpočinkový vejlet. A pršelo a pršelo …

Číst dál

Volání Severu

I am wading deep waters trying to get home I am climbing high mountains trying to get home Lord I am walking deep valleys trying to get home (Crooked Still) 10.-19. září Je sobota a blíží se půlnoc. Právě přijíždíme do Norské vesničky Elga na břehu obrovského jezera Femund. Je zima, tma, liduprázdno a jemně … Číst dál

Mlhavo na Ostrém

Po dlouhé době konečně víkend na Ostrém v Beskydech. Počasí bylo pěkně podzimní (zataženo, déšť), pro někoho škaredé, pro mě akorát. Tentokrát s námi přijeli rodiče od Maky – poprvé se podívali na Ostrý. V sobotu ráno nepršelo a tak se šlo na Kamenitý. Vše při starém a to je dobře. Výhled na louky, Mionší, Horní Lomnou a hraniční hřeben se taky asi nikdy neokouká. Zpátky už jsme šli v dešti a pak už jen pršelo a pršelo … ale to nám u ohně v krbu, vína a spousty dobrot vůbec nevadilo. V noci padla hustá mlha, Rákosníček by záviděl. Brzy ráno jsem tiše sbalil focení a vyrazil do pralesa. Ještě pořád ho nemám úplně prochozený. Hodně stromů, stojících i padlých, už poznám, ale stejně vždy najdu ještě něco navíc. Tentokrát bylo hodně mlhy a místy skoro tma. S mou procházkou byl ale tentokrát rychlý konec. Sice jsem nic neviděl, ale pořád se kolem mě něco dělo. Slyšel jsem kroky a hlasité šustění listí, když jsem kus popošel, za chvilku to kolem bylo zase. Ono se to špatně fotí, když člověk místo kompozic pozorně zkoumá větve nejbližších stromů a koumá jak nejrychleji odhodit batoh, foťák a vyšvihnout se někam nahoru z dosahu té příšery. Navíc ta tma a mlha, ve které jsem viděl jen na pár metrů, úplné Blair Witch … a tak jsem šel na snídani.

Číst dál

Podzimní Žabiny

Podzim mám z celého roku nejraději. Nevadí mi zima, která se každou noc doplazí o kousek blíže, nevadí mi temné mraky ani studený vítr. Těším se na všechny ty sychravé dny, kdy jsou všichni zalezlí někde v teple a venku je tak krásně smutno. Ale k podzimu patří i zlaté světlo, modré a počmárané nebe, syté barvy a poletující listí. Včera odpoledne jsem se motal po Žabinách a po dlouhé době jsem si vzal barevný foťák. Ony ty barvičky přece jen mají něco do sebe. Je pravda, že se mi digitál za poslední rok posunul do roviny „hraček na cvakání“. Myslím, že každý, kdo si zkusí pár obrázků na filmový středoformát a absolvuje celý ten taneček se sháněním svitků, se zakládáním, určováním expozice, pečlivým komponováním, rozvážným exponováním a nakonec s vyvoláváním, musí dojít ke stejnému „procitnutí“ (pro digitálisty „úpadku“). Ale jako zdroj podkladů pro hrátky v Gimpu a tvorbě něčeho mezi fotkou a grafikou mi ten digitál slouží moc dobře. Prostě to co leze z digitálu je na můj vkus moc dokonalé a kazí to náladu, jakou bych chtěl na obrázku mít. Tady je pár takových, které jsem udělal přesně podle sebe.

Číst dál

Na Jihlavsku

Jednou za čas přijde den, kdy je venku zima, obloha je plná temných mraků, chvilkami prší a kdo může, ten raději ani nevychází ven. A právě takové dny jsou jako stvořené pro mé poznávací výpravy. Většinou si vyberu nějaký kraj, a celý den pak projíždím a procházím jeho krajinou, hledám památky a dýchám jeho vzduch. Pro včerejší studenou červencovou neděli jsem si vybral Jihlavsko. Jak už bývá mým zvykem, hlavní osu mé pouťi tvořily židovské památky a hřbitovy. Žádný spěch, chvilku posedět někde bokem … tak se mi to líbí. Ono i samotné hledání takových míst je dobrodružství, které člověka zavede do zajímavých míst a situací. Zrovna včera mi jeden pán v Puklici vykládal o místním hřbitůvku na kopci a pověstech o sletech čarodějnic. Dobře vím, že můj spíše laický a vizuální zájem o taková místa přijde některým zasvěcenějším povrchní a podivný, ale co nadělám. Ne vše se dá jednoduše vysvětlit. Zatím se jen dívám, užívám si klid a náladu takových míst, uvažuji o životě, o smrti, sem tam něco vyfotím. Zatím. A nic depresivního nebo smutného si z toho všeho neodnáším, právě naopak. Určitě jen tak nezapomenu na hřbitůvek u Větrného Jeníkova. Všechna slova jsou zbytečná. Je třeba vydat se tam, pomalu tam dojít zarostlou cestou kolem starého mlýna, projít rozpadlou bránou z kamení, sednout si a poslouchat …

Číst dál