Sochorka s Márou

Po velké sobotní rodinné výpravě na nejvyšší vrchol Žďárských vrchů – Devět skal, na kterém jsme si pěkně zalezli jsem chtěl v neděli podniknout něco nelezeckého. Ráno volá Mára, že by jel na kolo. Jako na zavolanou. Když jsem kývl, tak z něj vylezlo, že by raději někam na skály, had jeden. Vylákal mě na Sochorskou skalku. Že prý liduprázdná skála, že prý samé lehké cesty, že prý … z Říkonína sjíždíme k ranči u Buvola v údolí Libochovky.

Od mé zimní výpravy na kole proti proudu této říčky jsem si celou oblast hodně oblíbil a tak se na Máru nezlobím, když je skála i její okolí obsypáno malými dětmi. Hemží se všude jak mravenečci, šplhají po fixech s prusíky, sestupují, pokřikují a shazují šutry (až balvany). Lezu pilíř. Zdá se mi to těžké a neodjištěné, ale lezení je to pěkné a ze štandu je krásný výhled na železniční viadukt a potok obtékající protější kopec. Jako poslední lezeme údolku. Mára volí cestu převisem a já hned tuším trable. Ty se dostavily ve stropě převisu a tak jsem si po dlouhé době pěkně zahákoval. Převislé sedmy už mi asi nikdy jinak než s žebříčky nepůjdou. Výprava končí na ranči u stolu pod obrovskou hlavou bizona (buvola). Co jsem pak doma zjistil:

1. Tunely mezi Dolníma Loučkama a Níhovem sloužily za války jako továrna na německé Messerschmitty. Jmenovala se Diana. V lesích se dnes dají najít základy budov, úzkokolejky a příjezdových cest. Rozhodně doporučuju přečíst tento zajímavý dokument.

2. V roce 1970 se na viaduktu stalo velké železniční neštěstí. Část vlaku spadla z viaduktu na zem a zemřelo tam tehdy asi třicet lidí.

Tak to je vše přátelé.