Slatina

Když jsem nedávno dostal pozvání do bývalého vojenského objektu v Brně Slatině, neváhal jsem ani chvilku. Vypravil jsem se tam jednoho zimního slunečného odpoledne. Mohl jsem jít kam jsem chtěl, dostal jsem klíče od všech dveří a v opuštěném areálu jsem mohl strávit čtyři hodiny. Prošmejdil jsem to tam pěkně. Zdaleka jsem se ale nestihl podívat do všech budov. Škoda, že tam po armádě nezbylo více věcí. Na většině dveří ale zůstaly štítky s účelem místnosti a často i se jmény bývalých obyvatelů. Kromě jedné zdechliny králíka jsem nikde nikoho nepotkal. Nejvíce času jsem strávil v obrovské hlavní budově. Vešel jsem hlavním vchodem, chvíli jsem poslouchal, jestli nezaslechnu něco podezřelého a pak jsem se více než hodinu proplétal labyrintem průchodů, chodeb a schodišť, nahlížel do nekonečné řady místností a hledal přístup do dalších částí budovy. Chápu hlídače, který říkal, že se tady už jednou ztratil. Různé zvuky, které budova i procházející člověk vydává se v ozvěnách vracejí – někdy se mi zdálo, že nejsem úplně sám. V noci bych se sem dobrovolně neodvážil.

Díky moc kámošovi co mi to domluvil. Jmenovat ho tady na webu raději nebudu, ale kdo ho zná, tak ví o kom je řeč.