Koncerty nekoncerty

Obvykle se zde dělím o příjemné zážitky, ale po včerejším večeru už mi to nedá a musím si zanadávat. Nevím čím je to dáno, ale za poslední dva roky jsem nedokázal najít koncert, který bych si užíval a byl z něj nadšený tak jako dříve. Začlo to na Jazz Festu, kdy jsme s Tomáškem znechuceni odešli v polovině vystoupení neladícího a nesehraného rádoby bigbandu. Následovaly další akce, např. Stanko Palůch s Pacora Triem nebo slavní Šamoríni ve Staré Pekárně. Všechno solidní muzikanti, profesionálně zvládnuté nástroje, ale vše tak nějak bez náboje. Koncert není jam a musí se hrát pro lidi. Tisíce tónů hraných rychlostí světla, hlasitost na úrovni bolesti ani stěna elektrických efektů nedokáží zakrýt chybějící motiv, myšlenku a radost samotných muzikantů. A tak jsem na koncerty zanevřel.

Nedávno mě Markét pozvala na Flecktones do Prahy. Těšil jsem se, že se konečně podívám na stálici, která nemůže zklamat. Ale chyba lávky. Hodinové čekání v sále bez židlí mě znechutilo a samotný koncert pak úplně dorazil. Tohle že jsou moji oblíbení Flecktones? Četl jsem pak na blogu Flecka, že cestují každý den letadlem do jiného města, vstávají kolem čtvrté ráno, a jen tak tak stíhají stěhovat všechny věci i sebe samé. Přesně podle toho pak vypadají koncerty. Chápu, že když se muzikanti doplazí na jeviště z posledních sil, tak na nějaké pohodové hraní pro lidi nemají náladu. Měl jsem chuť napsat jim, ať raději sedí doma a nikam nejezdí, že je to podvod na své fandy, kteží se na ně těší a stojí je to dost peněz, cestování i času. A tak jsem na koncerty zanevřel ještě více.

Minulý týden objevila Maky v programu Flédy další koncert. Nemusím připomínat jak skepticky už se k výběru oba stavíme. Schválně, co říkáte na toto (uvádím celý text z programu Flédy):

Nejaktuálnější projekt největšího evropského trumpetisty a hudebního novátora Erika Truffaze s hlasovým kouzelníkem Sly Johnsonem (mj. člen legendárních Saian Suppa Crew). Koncertní verzi projektu obohatí fenomenální bubeník Philippe Garcia, jehož žánrový rozsah sahá od Be Bopu až k Dubstepu. Hrál s umělci jako Don Cherry či Gian Maria Tesca. Svůj poslední sólový dubstepový projekt vydal pod jménem Kpt. Planet.

Ve Švýcarsku narozený a ve Francii žijící trumpetista, přezdívaný jako „Miles Davis acid jazzu“ se svým kvartetem spojuje jazzové experimenty, drum’n’bass a hip-hop. Kritika přirovnává Truffaze nejen k jazzovému géniovi Milesi Davisovi, ale také k průkopníkovi ambientu Brianu Enovi: „s použitím minima tónů vytváří extatickou zvukovou atmosféru,“ píše časopis Rolling Stone.

Koncert byl hrozný. Hodina čekání po programovém začátku (opět ve stoje) a pak hrůza v podobě přeelektrizované, strašně hlasité a pro mě naprosto nezajímavé hudby. Nebál bych se říct, že to ani hudba nebyla. Chápu, že se to některým lidem líbí, nic proti tomu, ale přirovnání k Milesu Davisovi je lež jako věž. Je to zřejmě nová móda vypsat do programu hladu nesmyslů, nalákat tak lidi a po zaplacení vstupného je nechat plavat. Po druhé skladbě jsme šli do přilehlé hospůdky a vystoupení mi přišlo špatné i jako doprovodná hudba k popíjení piva. Když pak zapnuli rádio, byl to balzám na duši. A tak všem co chtějí koncertovat vzkazuji: Neschovávejte se za opravdové muzikanty ani za lživé a vymyšlené kritiky. Soustřeďte se na to hlavní – na hudbu a na lidi.