Sólo Jeseníky

Ve čtvrtek jsem šel tradičně Pod věž na pivo a domluvit se na víkend. Došel ale akorát můj kámoš Nobody. Vymysleli jsme plán a šli domů.

V pátek v noci sedíme v autě u přehrady v Jeseníkách a diskutujeme. Jít, nejít, přespat v autě, jet zpátky domů, není to celé nesmysl? Oba jsme navíc zapoměli čelovky – když už noční výprava, tak bez světla. Vyrážíme za tmy proti silnému větru po ledové silnici směr hlavní hřeben. Kolem půlnoci míjíme strašidelný hrad Zámčisko a začínáme stoupat hřebenem mezi Sviním a Medvědím dolem. Pěkná dřina tahat věci na spaní. S narůstající výškou sílí vítr a začíná pršet. V hustém smrkovém lese už fakt není vidět. Nobody chce jít zpátky. Stojíme, hádáme se. Jdeme napůl poslepu dál a pomalu nabíráme výšku. Už poznávám skalky, od kterých jezdíme dolů do Sviního dolu. Z větru se udělala vichřice a přišla černá mlha. Znova se hádáme, jestli to celé není blbost. Teď už to chcu otočit i já. Co když náš cíl, chatku důkladně schovanou ve vrcholových pláních pod Vysokou Holí, vůbec nenajdeme? Vynořuje se vzpomínka na to jak jsme minulou zimu v pláních na hřebeni kroužili dokola v domění, že jdeme rovně a došlo nám to až při třetím kole. A to bylo ve dne. Co krok to myšlenka na návrat. Další půl hodiny v tom nečase a přicházíme přímo k chatce. Uff. Za další půl hoďky je odkopaný vchod a sypeme se dovnitř. A našla se i svíčka a zápalky. Světlo. Pohoda. Vichřice řádí. Jen čekáme, kdy s celou chatkou poletíme dolů do Medvědího dolu. Před usnutím ještě pročítám úvodní kapitoly z Nového zákona, jediné knize z místní knihovny a tiše děkuji někomu, kdo dohlíží na všechny ty zbloudilé duše, které se po nocích toulají na lyžích temnými lesy Jesenickými.

Ráno je krásně modro, slunečno, mrazivo a vichřice pořád řádí. Chvilku se s Nobody poplácáváme po ramenou jací jsme to čtveráci a jak je úžasné vylézt ze spacáku zrovna na takovém místě. A pak už si jen užívám nových lyží – dva sjezdy do Sviního dolu, proježděná permanentka na sjezdovkách na Ovčárně a jako večerní lahůdka dvakrát Velký kotel.

Tak zase někdy, Nobody.

Při psaní jsem poslouchal náhodný výběr z Johnyho Cashe a přesně v okamžiku, kdy jsem poprvé napsal Nobody, ozvalo se Nobody, náhoda?