Vysoké Tatry a Batizovský štít

Na pozvání Povidláka jsme se s Orlíkem rozhodli dojet za ním a jeho kumpány (Jitka, Pípáci) do Tater. Volám Tomíkovi v pátek odpoledne a hlásí mi z Tater sluníčko, vedro, volné bivaky někde nad nimi a taky auto – to že se prý, po domluvě s hlídačem sanatoria Vyšné Hágy, dá nechat v areálu léčebny. Přebaluju tedy celý batoh – nechávám doma všechno vaření a polovinu oblečení.

V půlnoci jsme v léčebně, marně hledáme Tomovo auto (parkuje na Popradském plese). Marně hledáme moji helmu (zůstala doma). Marně hledáme hvězdy (začíná pršet). Marně hledáme cestičku Batizovskou dolinou pod Kostolík (prodíráme se sutí). Marně hledáme nějaké volné bivaky (usínáme za deště pod širákem vedle cestičky). Druhý den ráno svítí sluníčko. Vyrážíme nalehko – bez oblečení a pro jistotu hodně pití s sebou. Kuttove platne mají být lehké krásné lezení. Na radu Toma nalézáme do stěny o 20m vlevo než jsme podle průvodce plánovali – no, rozhodně to nebylo čtverkové lezení (ať žijí varianty – vše jednou oplatíme). Bez helmy se bojím každého náznaku padajících kamenů. Najednou hrozný randál, kamenná lavinka. Naštěstí někde vlevo nebo vpravo (jak se později dozvídáme, pod Pípákem se na štandu v jedné ze sousedních cest urvala celá skalnatá police, ale kromě seklého lana z toho vyšli dobře). Dolízáme nahoru v mlze a fučí vítr. V krátkých rukávech není moc co řešit a slaňujeme celou stěnou dolů. Náladu značně zlepšuje podvečerní sólo výstup na Kostolík (příště si raději vemem lano, že Orlíku 🙂 ). Po úžasném úplňku přichází ledová noc. Ráno – mlha, vítr, zima, všechno oblečení na sobě, zima. Jdem dolů. Když jsme až dole na Štrbském, tak je nahoře samozřejmě jako naschvál nebe bez jediného mráčku. Tímto Tomíkovi děkuji za pozvání, akce opravdu stála za to, a až mě zase někam naláká ….