Přechod Nízkých Tater

Tak jsem se konečně vydal na skialpový přechod Nízkých Tater. Nikomu se moc nechtělo a tak sedím v nočním rychlíku směr Poprad úplně sám. V Popradu sice lije, ale v Telgártu už chumelí. Cesta na Královu holi byla tentokrát opravdovým očistcem. S těžkým báglem jsem se od rozvodny prodíral neuvěřitelně hustou mlhou k vrcholu. Všude jsem viděl jen konstantní bílou plochu a když se přidal ještě silný vítr, měl jsem co dělat, abych se držel na nohou. Díky bohu za ty oranžové skialpinistické praporky ze závodů, které tam zůstaly. Nebýt jich, tak po svazích Hole bloudím asi ještě teď. Nahoru jsem dorazil úplně vyčerpaný, morálně zdeptaný a navíc z úplně opačné strany než jsem čekal.

Co dál? Viditelnost na pár metrů a vichr, který člověka doslova poráží na zem. Ve vysílači sedím několik hodin, čekám na změnu počasí a pro jistotu si domlouvám spaní na zemi. Přece to nevzdám na prvním vrcholu. Zkouším taky volat Zobčovi do sousedních Vysokých Tater – kdyby tam bylo líp, asi bych zběhl. Zobča to ale nebere a tak čekám a čekám. K večeru vyrážím. Mám na sobě všechno oblečení, dvoje rukavice, kuklu, čepici a kapuci, ale i tak je mi zima a přemrzají mi prsty. Znovu se nořím do bílého nic a v hrozném větru postupuji od tyče k tyči. O zpestření jinak nudného šlapání bílou tmou se jednou za čas postará chybějící tyč. Ztratit v takovém počasí z dohledu poslední tyč a nevidět další je vždy velmi veselé. Už ať to mám za sebou. Tohle už vícekrát nemusím.

Večer na Andrejcové svítí sluníčko a celou noc je jasno. Těším se na focení na Velké Vápenici a vyrážím pro jistotu v šest ráno. Na Vápenici je ale úplně stejné počasí jako včera na Králové holi. Komu jsem co udělal? Znovu bílá tma, bloudění od tyče k tyči. Po krásném sjezdu do Priehyby jsem se silami v koncích. Poprvé hledám cestu dolů k nejbližšímu vlaku. Ale hřeben mě ještě pořád hodně láká. Další tři hodiny tak šlapu zpátky nahoru. V nižších polohách je ale tolik nového sněhu, že na další prošlapávání stopy už nemám. Hledám si nejvyšší vrchol v okolí a dlouhým krásným sjezdem končím ve vesničce Závadka nad Hronom. Domů se vracím zajímavou trasou přes Brezno a B. Bystricu. Na přechod se určitě vrátím, ale za lepšího počasí.

A několik postřehů na závěr:
– těžký bágl v silném bočním větru dokáže neuvěřitelně potrápit – skoro jako by ho člověk nesl jen na jednom rameni.
– je zajímavé, jak se dají vzdálenosti na turistických ukazatelích v zimě lehce překonávat. Např. hodinový sestup z Vápenice do Priehyby byl na lyžích krásným několikaminutovým sjezdem. Stejně tak po rovném ledovém hřebeni to utíká mnohem rychleji.
– když se v zapadlé slovenské vesničce zeptáte mladé cikánky na vlakové nádraží a ukáže vám na autobusovou zastávku, nenechte se zmást. Když jsem se takhle zeptal asi po desáté, ukázala správným směrem