Modrý Pavouček

Víkend s kapelou v České Kanadě. Úžasní lidé tam na samotě pořádají malý soukromý festival, kam pozvou pár kapel a publikum tvoří jen rodiny a několik místňáků. Spalo se venku, celý den hořel oheň, hrálo se v obrovské stodole, byl to pro mně velký zážitek. Kromě nás hráli i Popojedem a Early Times, takže všude bylo plní kámošů z Brna a okolí. Hrávalo se dlouho do noci. Oba dny bylo krásně a ve volných chvílích jsem se proháněl na kole po okolní krásné krajině. Nedělní dlouhá vyjížďka po České kanadě mě celkem potrápila. Na vině bude ta neprospaná nedělní noc a zbytky alkoholu v krvi. Ve Slavonicích se mi po místní tortile udělalo špatně a dostat se těch čtyřicet kilometrů zpátky k autu bylo nic moc.

Poslední dva dny v Polsku patřily Sudetským horám. Do Sovích hor jsme se chystali už dlouho a ležely přímo na trase od moře. Našli jsme si pěkný kemp v městečku Gluszyca. Dětem už se na kola nechtělo, tak jsme na večer s Markét vyrazili na rychlou akci do přilehlých dolin. Nakonec z toho bylo docela pěkné stoupání až na hřeben. Tam jsme objevili krásnou chatu (Andrezejowka) s malým horským kempem. Tip na příště. Ráno jsme popojeli pár kilometrů k podzemnímu městu Osowka, které bylo součástí projektu Riese. Prohlídka byla hodně upovídaná, ale mně se líbila. Podobných podzemních památek je tady v okolí více. A abychom nebyli doma moc brzy, stavili jsme se ještě v Bludných skalách, které patří do oblasti Stolových hor. Lidí hodně, evidentně se jedná ho velké turistické lákadlo. Příště koukneme jinam, podle mapy je ve Stolových horách spousta jiných, zajímavých, a méně zalidněných, oblastí. Cestou do Brna náše Polské putování skončilo. Dobré to bylo.

Posledním důležitým místem, na které jsme navíc děti nalákali až na sever Polska, byly duny za městečkem Leba. Zaparkovali jsme v kempu těsně u moře, z auta to bylo pár sekund na pláž. Na duny jsme jeli na kolech. Tady se nám kola fakt hodila, jít to pěšky nebo řešit autobusy by byla pěkná otrava. Cestou jsme se stavili v bývalé raketové základně z druhé světové války a taky doby poválečné. Duny byly úžasné. Tolik písku na hromadě ještě nikdo z nás neviděl. Chození po písku bylo dost únavné a v tom vedru nás dost vyčerpávalo. Zašli jsme až k moři. Vejít do studené vody byla lázeň na naše ťapky. A potkali jsme tam lišku, což byla pro děti velká věc. V Lebě jsme se s mořem rozloučili a vydali se na jih. Dojeli jsme nad Poznaň, kde jsme se v utábořili na lesním parkovišti. Druhý den jsme chtěli na prohlídku Poznaňě, ale počasí a okolnosti nám nepřály. Nakonec jsme zvládli jen gruzínskou pekárnu a do středu města jsme nedošli. Nevadí, někdy příště.

Město Gdaňsk jsem si nechtěli nechat ujít. Objevili jsme kemp na předměstí, přímo u pláže, ze kterého jezdí do centra autobus zdarma. No neber to. Kemp byl krásný, čistý, velká spokojenost. Jedinou vadou na kráse byli komáři, kteří se na nás vrhli cestou na pláž. Museli jsme běžet. Prošli jsme si centrum města, nakoupili dobroty v candy shopu a viděli jsme tu hezčí stranu města. Druhý den jsem se jel projet po okrajových částech města a chvílemi jsem si připadal jak v Třineckých železárnách. Špinavý vzduch, uhelný prach všude, rozbité silnice, opuštěné a zničené domy. Zajel jsem se podívat na Westerplatte, písčitý poloostrov, kde se konala první bitva v rámci německé invaze do Polska. Poláci dokázali vzdorovat Německé přesile sedm dní. Celý postup bitvy a toho co se před ní dělo kolem lodi Schleswig-Holstein je neuvěřitelné.

Konečně jsem dorazili k moři. Už z dálky byl slyšet hukot. Hodně foukalo, byly velké vlny a bylo to naprosto úžasné. Je to obrovský rozdíl proti moři v Chorvatsku. Baltské moře má úplně jiné kouzlo. Maty s Adélkou jsme nemohli dostat z pláže, více než plavání je lákalo blbnutí ve vlnách. A tak jsme trávili spoustu času procházkama po nekonečných písečných plážích. Ve volných chvilkách jsem si projel celý poloostrov na kole. Po celé délce pobřeží vede krásná cyklostezka. Podle mapy to vypadá, že by se dalo na pohodu dojet až do Gdaňska.

Dostali jsme se do nejvýchodnějšího místa naší trasy - do města Elk. Leží na břehu jezera a kemp byl hned u pláže. Koupání v jezeře bylo studené. Objel jsem na kole celé jezero a byl jsem mile překvapen množstvím krásných cyklostezek. Nádhera. Z Elku jsme se vydali k jezeru Dargin, kde jsme objevili krásný lesní kemp. Úžasné místo, přátelská obsluha, hned se nám tam zalíbilo. Na radu pána z obsluhy jsme si zašli lesem do blízkého přístavu na dobroty. Druhý den jsme vyrazili na kolech k bunkru H. Himmlera z války. Zjistili jsme, že v okolí se kromě Hitlerova doupěte nachází spousta dalších a možná i zajímavějších objektů. Počasí se kazilo, tak jsme vyrazili do městečka Gizycko. Hodně jsme chodili, dost jsme zmokli, do toho nás štípali komáři, děti to moc nebavilo. Byla nám zima a po návratu do kempu jsme museli v autě topit. Asi nejstudenější den celé naší výpravy. Cestou k moři jsme se stavili na prohlídku bývalého velitelství německé pozemní armády - “Mamerki”. Zachovalo se hodně bunkrů a spekulovalo se, že tam byla schovaná jantarová komnata. Hledalo se snad ještě v sedmdesátých letech.

Jednu noc a den jsme strávili nedaleko Warszavy, v národním parku Kampinoski. Spali jsme v kempu “Julinek” a byl to asi nedivnější kemp celé naší cesty. Byl hodně drahý, prostor pro parkování byl napůl hřištěm, do sprch bylo daleko. Na kola jsme se vydali napůl po cyklostezce a napůl náhodně podle mapy. Získali jsme bolestivnou zkušenost - po písku se jezdit nedá. A proto jsme si zapsali za uši, že v Polsku není radno jezdit po lesích mimo cyklostezky. Zvládli jsme to, Adélka statečně (po pádu) dobojovala písečné peklo až k autu. Za odměnu se jelo do Mc Donaldu.

První část naší velké výpravy do Polska. První noc jsme přespali v Třinci. V Polsku jsme zamířili na západ ke Krakowu. Ve městě Weliczka jsou zpřístupněné obrovské solné doly. Na začátek prohlídky jsme museli dlouho čekat, ale i to bylo štěstí. o prohlídky je takový zájem, že bylo vše vyprodané a podařilo se nám koupit poslední čtyři lístky na prohlídku v angličtině. Doly byly úžasné. Prohlídka je hodně dlouhá, celkem solidní turistika. Naštěstí se jde pořád dolů, na konci je výtah. Celou trasu jsme řešili jak se dostaneme nahoru. Jít to pěšky, tak by to pro spoustu lidí mohl být velký problém. Spali jsme kousek za městem na lesním parkovišti. Druhý den jsme přejeli do Ojcowského parku, ubytovali se v krásném kempu “Kluczwody” a na večer zajeli si na kolech do Zabierzowa vykoupat se v zatopeném lomu (je tam zákaz, ale jak nám vysvětlil přátelský domorodec, zákaz se dodržovat nemusí). Třetí den jsme si projeli a prošli Ojcowski park. Je podobný našemu Krasu. Pirohy byly moc dobré.

V neskutečném vedru jsme s Horizontem odehráli vystoupení na festivalu v Sedleci, který pořádá naše kamarádka Pomněnka. Předcházel tomu dlouhý noční jam a malá vyjížďka na kole. Bylo fajn, že se ukázal Peťa Novák, který dorazil s rodinkou z dalekého severu.

Jel jsem vyzvednout Matýska z tábora a zpříjemnil jsem si to nocí v autě a dvěma výpravami na kole. První jsem jel v pondělí večer kolem Vírské přehrady. Neznámou krajinou, po krásných cestách. Užil jsem si to velice. K autu jsem dojel až potmě kolem desáté. Byla hvězdnatá noc, svítil měsíc, připomněl jsem si jak je to parádní jezdit potmě. Tedy až na zimu dole u Víru, myslel jsem, že zmrznu. V noci bylo jen osm stupňů. Druhý den už jen rychlá projížďka do Jimramova, abych stihl v jedenáct Matýska vyzvednout. Shledání bylo fajn, už jsme se doma na Matyho těšili.