Modrý Pavouček

Den po návratu z velké dovolené jsem přebalil pár věcí a vyrazil na sever. Po těch polských plackách jsem potřeboval na chvilku koukat na kopce. Těsně jsem se minul s Ládinem na Božence. Byl jsem na chaloupce sám od pátku do neděle. V sobotu jsem na kole vyjel na Šerák, ale bylo to velké trápení. Vysoké tepy, tekl ze mě pot, nejelo se mi dobře. Asi ještě únava z dlouhého cestování v kombinaci s bouřkovým počasím.

Poslední zastavení. Rychlebské hory a Račí údolí. Má oblíbená místa. Pod Tančírnou je hospůdka, ve které měli ještě otevřeno, tak jsme si dali večeři. Před spaním jsme se šli projít a usínáme na parkovišti pod Tančírnou. Hned ráno jedeme na kola. Bylo to trošku do kopce (není to placka jako Polsko) a taky bylo dost vedro. Všichni prskali, ale vyšlapali to až nahoru na hřeben, ze kterého jsme nekonečně dlouhým sjezdem projeli celým Račím údolím až k Tančírně. Pár dobrot, sbalit se a hurá na jih. Další zastávka už je náš byt v Brně.

Přejezd Polskem dolů na jih do Čech jsme si zpestřili několika zastávkami. Hned na severu to bylo městečko Lebork, které se nám ale moc nelíbilo. Při odjezdu jsme navíc projížděli kolem nehody, kde oživovali pána přejetého tirákem, podivná zastávka. Spali jsme v kempu Kokoszka v Zaborském parku. Do setmění zbývalo dost času, tak jsme vyrazili na kola. Hned ze začátku nás vyděsilo množství písku, ve kterém se nedalo jet (byť po značené cyklostezce). Pak se to ale zlepšilo. Písek na kole nemáme (hodně nemáme) rádi. Konečně se oteplilo a večer jsme poprvé grilovali.

Z Rujány jsme se vydali po pobřeží směrem na východ. Ve Svinoústí jsme překročili hranice do Polska a první zastávkou bylo město Kolobřeh. Podnikli jsme letmou obhlídku města na kolech (opravdu hodně letnou). Dali jsme si kebab a frčeli jsme raději dál. Město se nám zdálo moc lidnaté a nábřeží plné podivných atrakcí. Na jednu noc jsme zajeli do kempu Kopan, který byl hned za písečnou dunou, takže k moři to bylo minutu pěšky. Nelíbily se nám vlnolamy, zbytečně kazily divokou povahu moře. Chceme prostě velké vlny a basta.

Nejvzdálenější místo naší cesty. Konečně jsme si užili sluníčka, krásné pláže, dlouhé vycházky po písku, ježdění na kole a klid, protože jsme nespěchali do dalšího kempu. Zvláštním znamením bylo, že s našim příjezdem do kempu vyšlo slunce (po třech dnech deště) a svítilo pak po celý zbytek našeho pobytu na Rujáně. Zůstali jsme tady tři dny. Kemp byl moc pěkný, včetně občerstvení (kebap, palačinky, zmrzliny a smažené věci) a malého obchůdku. Fajn bylo ježdění na kole - všude byly cyklostezky a téměř nulový provoz. Na nejsevernějším bodě Rujány - Kap Arkona, jsem byl dvakrát. Škoda, že nám nevyšel výlet do parku Jasmund. Do Sassnitz jsme dojeli, ale Ádi se udělalo špatně, tak jsme jeli zase zpátky. Dobré bylo, že jsme měli autobus po všech ostrovech zdarma (v ceně kempu). Využili jsme toho jeden večer s Matýskem, popojeli dvě zastávky a šli zpátky po pláži. Hodně se nám tady líbilo.

Peenemünde je malá obec na severovýchodním cípu ostrova Usedom v Baltském moři, v dnešním Německu. Stavili jsme se tam cestou na Rujánu. Hlavně kvůli mně, protože jsem věděl, že se dá navštívit několik muzeí a starou sovětskou ponorku. To jsem si nemohl nechat ujít. Během druhé světové války se tady nacházelo jedno z největších vojensko-výzkumných center nacistického Německa. Právě tady vyvinuli pod vedením Wernhera von Brauna první balistickou raketu V-2 a létající bombu V-1, které byly použity k útokům na Londýn a další města.

Na sever jsme jeli západem Polska. Je to jedno z nejméně zalidněných území, které se neformálně označuje jako “Odrzanie”. Označuje se tak region západního a severního Polska podél řeky Odry a Nisy. Jde o území, které po druhé světové válce v roce 1945 připadlo Polsku na základě Postupimské dohody na úkor poraženého Německa (v polské historiografii nazývané jako “Získaná území”). Moc pěkně o tom píše spisovatel Zbigniew Rokita ve své knize Odřanie: Novým Polskem od Slezska k moři.

Krátká zastávka v liduprázdných lesích západního Polska. Navštívili jsme hristianstadt (dnes Krzystkowice). Byla oto jedna z největších továren na výbušniny a munici v Třetí říši. Komplex ležící v lese u Nowogrodu Bobrzańskiego zabíral plochu 35 km² a zaměstnával 25 000 až 40 000 nucených pracovníků z okupovaných zemí. Výroba byla zahájena v roce 1938 firmou Dynamit Aktien Gesellschaft (DAG) a pokračovala nepřetržitě do ledna 1945, kdy se přiblížila Rudá armáda. Areál nebyl nikdy bombardován spojenci. Po válce Sověti demontovali zařízení a odvezli je do SSSR. Dnes v lese zůstává přes 500 opuštěných betonových budov. Šli jsme pěšky a snažili se vidět co nejvíce budov, ale území továrny je opravdu obrovské, lepší by asi bylo jezdit na kole.

První zastávka našeho dlouhého putování po Evropě. V podvečer jsme dorazili do kempu “Kamenec”, ve kterém nás nechali jednu noc přespat. Máme štěstí. V místním stánku si dáváme samé nezdravé dobroty. Druhý den jsme šli do Teplických skal. Před pár týdny jsem tady byl a říkal jsem si, že sem musím vzít děti. Povedlo se. Po návratu do kempu rychle dalších pár nezdravých dobrot a odjezd na sever k hranicím s Polskem.

Po roční přestávce jsme minulý víkend dorazili k Frencům do Orliček. Konal se další ročník tradiční akce, na kterou již tradičně dorazila spousta příjemných lidí, kteří se znají z lezení, muziky, kola, skialpů nebo bunkrů. Večírky byly dlouhé. V neděli musel pan organizátor nenápadně posunout hodiny, aby nás donutil jít spát (v domnění, že už je ráno). Opakovala se i příhoda s bouřkou a láhvemi alkoholu, které se chladily v potoce a po bouřce zmizely s proudem rozvodněného potůčku. Jsem rád, že jsem tam byl. Díky Peťo a Lucko, že jste to zase zorganizovali.