Toulky po Evropě 2011

to prý je moře,
tím oceán hraje,
tak na trojském dvoře
chutnají báje.
(R. Křesťan)

Letos byla dovolená velice pestrá. Chtěli jsme objevit neznámá místa, projít co nejvíce památek, vykoupat se v moři, zalézt si na skalách, spát venku ve stanu, ale i ve městě, trošku si odpočinout, podívat se na místa, která známe jen z mapy a fotek, ale hlavně – zapomenout na chvíli na práci a starosti a dýchat chvilku vzduch svobody a tajemných dálek. Na to jsme měli tři týdny času, úplnou volnost a věrný koráb na čtyřech kolech.

[bsimage file=“europe.png“]

Vše se vydařilo. Urazili jsme téměř šest tisíc kilometrů po západní Evropě (většinu mimo dálnice), prolezli jsme nepočítaně kostelů, starých uliček, kamenných městeček, čvachtali jsme se v Atlantském oceánu i Středozemním moři, zažili jsme ledové noci i tropická vedra, ochutnali Bretaňské palačinky, Španělské vínko a bylo nám dobře.

Cestou tam

Na cesty jsme vyrazili v sobotu odpoledne. Přejeli jsme republiku a první noc přespali v autě nedaleko zámku Diana na hranicích s Německem. Chtěli jsme co nejdříve do Bretaně a tomu jsme podřídili plány. Německo po dálnici a ve Francii po silničkách s přespáním u jezer (St. Dizier) až do Domfrontu. Tam se nám zalíbilo. První velký kostel, první vínko na malém náměstí jak z filmu Čokoláda.

Mont Saint Michel

Profláklé místo se spoustou turistů. Ale rozhodně stojí za návštěvu. Auto jsme nechali na břehu a ke klášteru jsme šli pěšky po náspu. Maky se bála, že nás příliv odřízne od břehu nebo nám zatopí auto, prej už s tím má z tohoto místa zkušenosti, před léty prej prchali před přílivem. Klášter byl jak z pohádky, úzké uličky, schodiště, labyrint různě propojených náměstí, vyhlídek, kaplí a průchodů. Něco pro mně.

Bretaň

Část Francie, která se nám líbila nejvíce. Na každém rohu nějaká památka. Spousty starých staveb z kamení. Všudepřítomné palačinkárny. V Quimperu jsme byli ve velké galerii, tolik obrazů pohromadě jsem ještě nikdy neviděl. V Pont Avenu, malířském městečku, jsme trefili polední pauzu a muzeum bylo zavřené, ale i tak jsme viděli spoustu obrazů. Pole s menhiry v okolí Carnacu nás trošku zklamaly, nic zajímavého, kromě toho že si tam stojí, nám na nich nepřišlo. Zase jsme si jednou ověřili, že rady z turistických průvodců jdou často mimo naše choutky a že se nám většinou líbí věci, které si najdeme sami (často náhodou).

Španělsko

Do Španělska jsme přijeli přes vysokohorské sedlo v Pyrenejích a rázem se oteplilo. První noc jsme spali na Mussaře, což je naše oblast. Vše je při starém. Akorát kostelík v ghosttownu dostal podpěry, protože asi někomu ublížil (na hřbitůvku přibyl křížek). Týden jsme se čvachtali v moři, jezdili lézt na Mussaru a do Arboli a nebo se jen flákali v parádním apartmánu kousek od moře, který jsme si pronajali. Noční život ve Španělsku je pro nás nezvyklý. V půl noci je vše jak u nás dopoledne – obchody a hospůdky otevřené, na ulicích a náměstích mraky lidí.

Cestou zpět

Zpátky jsme jeli taky přes Pyreneje, ale vzali jsme to přes Andoru. Chtěli jsme se stavit za Leou a jít v na nějaký pěkný trek, ale nakonec nás Andora ani Pyreneje moc nezaujaly (kromě přejezdu přes sedlo, kdy jsme autem byli 2500 m.n.m). Naopak Francie mezi horama a Lyonem byla krásná. Něco jako Vysočka, ale často výš (i 1300 m.n.m) a s většími výhledy. Jednu noc spíme v lese někde u Karlsruhe a pak jsme doma. Zvláštní pocit nemuset se nikam harcovat, vařit na sporáku, spát v posteli, domluvit se. Zbývá nějaký ted den volna a tak valíme rovnou na Vysočinu – kola, lezení, taková pěkná tečka.