Beskydy – podzim přichází

Tři dny v Beskydech. Krásné počasí nás provázelo na Ostrém, na Ropici, na Filipce i Loučce. Po dlouhé době jsem se projel na kole po horských hřebenech kolem Třince – tak jako kdysi, když jsem tady pracoval v nemocnici a na horách jsem byl skoro každý den. Vzpomněl jsem si na vyjížďky až k lysé, na horách přes týden v podvečer nebývali žádní lidé, domů jsem se vracel potmě.

Pokračovat ve čtení „Beskydy – podzim přichází“

Hrubá skála

Týdenní dovolená v Českém ráji s Odvárkama. Lezli jsme po skalách, na kolech jsme projeli skoro celý Skalák, běhat jsme chodili po pohádkových pěšinkách mezi věžemi,  toulali jsme se skalními městy a bydleli jsme v místě, kde se naši caparti měli jako v peřince – pískoviště, trampolína, bazén, spousty hraček.

První výběh (14km)
Centrem Skaláku (9km)
Běh na Trosky (14km)

Pokračovat ve čtení „Hrubá skála“

Svratka

Tento rok poprvé ve Svratce. Sice trošku pršelo, ale stihli jsme vyjížďku na kole, výlet ke Svratouchu i lumpárny na dětských hřištích. A taky běh na Devět skal mi udělal radost.

Týden v Beskydech

Poslední týden před změnou zaměstnání jsme strávili u našich v Beskydech. Na Kamenitém jsme byli, hraniční hřeben jsem si projel, na oslavu nás ségra pozvala, Mates si pořádně zajezdil v autě, … no máme se tam vždy dobře.

Beskydy v plné sestavě

Týdenní dovolená u našich v Třinci. Adélka do mého rodného města zavítala úplně poprvé. Podívali jsme se na naše oblíbená místa a já jsem konečně trošku projel kolo po horách. Na poslední dva dny jsem přejel na brigádu do Svratky. A tady je pár tras co jsem projel:

Třinec – Javorový – Ostrý – Třinec, 45km, 1h:59m
Třinec, Nýdek Hluchová, Filipka, Hrádek, Třinec, 31km, 1h:35m (v noci)
Třinec, Ostrý, Slavíč, Malý Polom, Lomná, Jablunkov, Třinec, 57km, 2h:57min
Svratka, Brno, 93km, 4h:58min

Ze staré Šumavy

Ze Staré Hůrky
Ze Staré Hůrky

V knize Emila Kintzla „Zmizelý kousek Šumavy“jsem objevil tento zvláštní a trošku hrůzostrašný příběh o osudu Staré Hůrky v poválečných letech:

Členové obou sklářských rodin byli pochováni v rodinné hrobce za kostelem ve 23 skleněných rakvích – unikát. Jejich klid skončil v roce 1949. Způsobem, který neměl nikde na Šumavě obdoby. Přečtěte si, prosím, co o neuvěřitelném zvěrstvu (z vyprávění pamětníka) zapsala Jana Flašková: „Hrobka stála na vojenském prostoru a jediný, kdo k ní měl přístup, byli vojáci. Dostali příkaz zničit místo posledního odpočinku ‚těch kapitalistů‘. Velitel se šesticí podřízených a nemalou zásobou rumu dlouho neotálel. Nechal vynosit rakve ven a stejně jako jeho kumpáni strnul překvapením: na denním světle si i oni všimli krásně oblečených dam ozdobených perlovými náhrdelníky. Ženy v té době už dlouho neviděli. Teď je měli před sebou a že nejsou živé, to jim ani trochu nevadilo. Rozbili rakve, zakřepčili si s mrtvolami a okradli je o šperky. Jakmile si vojáci užili, postavili všech 23 rakví do řady a připravili jim ‚druhou smrt‘ v podobě dávek ze samopalů. Rozstřílení umrlci zůstali roztroušeni po okolí. Vojíni vzali z rakví cín a odnesli ho do sběru. Dřevo spálili a na vše vzpomínali s pocitem dobře vykonané práce. O božích mlýnech meloucích pomalu ale jistě se jako první přesvědčil velitel oné všehoschopné bandy: zemřel ze několik měsíců nešťastnou náhodou při odpalování domu. Jeho podaření kumpáni nedopadli lépe. Jednoho z nich skolila podivná infekce. Obličej vojáka pokryla vyrážka, s jakou se doposud žádný z lékařů nesetkal, a muži se prý strašlivým způsobem znetvořila tvář. Na žádost pozůstalých bylo jeho tělo převezeno domů. Putovalo však ve speciální, zaletované rakvi, aby se rodiče nemohli na syna naposledy podívat. Tvář měl natolik znetvořenou, že by se nebozí příbuzní bezpochyby vyděsili. Stalo se tak půl roku poté, co tančili s mrtvými. Tou dobou už všichni jeho kolegové leželi v zemi. Údajně zemřeli v důsledku nákazy způsobené kontaktem s rozkládajícími se těly. Vojákům smutná minulost Hůrky nevadila, kapli používali jako rozhlednu při střelbách, hřbitovní náhrobky posloužily coby terče. A pozůstatky šumavských sklářů zůstaly rozházeny kdesi v okolí hrobky. Nikdo přesně netuší, kde mohou být. Lidé seznámení s historií místa proto našlapují velice opatrně. Pod hlubokým sněhem odpočívá kromě Abeleových i několik set obyvatel Staré Hůrky.“

Šumava

Týden na Šumavě s Matýskem. Moc pěkné hory to jsou a jejich ponurá krása (jak píše Emil Kintzl ve své knize) je přesně to co mám rád.

Snad knížka splnila svůj úkol a připomněla cosi, co by nemělo být zapomenuto, snad vzbudila zamyšlení. Místo velkých slov svůj užitečný podíl v ní měly zachovalé fotografie, které naštěstí nemohou, tak jako někdy slova, lhát. Ať vás, milí přátelé, Šumava stále jen hladí svou ponurou krásou. (Emil Kintzl)

Sto jarních kilometrů

Po dlouhé době výprava na kole. V sobotu ráno jsem si naplánoval kolečko, nahrál ho do GPSky, hodil do batohu petku s vodou, dva banány a hurá ven. Cestou na Pernštejn jsem nesl kolo na zádech, brodil se po kolena vodou, bloudil po loukách, ale plán jsem dodržel. Ale uznávám, že mě to tentokrát psychicky zmohlo. Od Nedvědic už se mi vůbec nechtělo šlapat. Domů jsem ale dojet musel. Krajinu na východ od Doubravníku mám z dřívějších výprav zafixovanou jako cyklistickou smrt – pořád do kopce a z kopce, žádné odpočinkové úseky. No a právě tamtudy jsem se vracel do Brna. Uff.

Trasa na cykloserveru – 105km, nastoupáno 1874m

Třebíčsko za odměnu

V sobotu jsme s Maky vyrazili na Třebíčsko – první letošní výlet do Márova kraje křížků, zapadlých vísek a parádních kolostezek. Snažil jsem se naplánovat vyjížďku tak, aby spojovala nejhezčí úseky a místa z předchozích výprav.  Nejhorším úsekem byl paradoxně prudký výjezd kolem kaple z Pyšelu na prvních pěti stech metrech naší trasy. Kdyby Třebíčsko někoho lákalo, tak určitě doporučuji vydat se ve stopách našich kol:

TRASA NA CYKLOSERVERU

 

Orličky na kole

Další týden a půl doma s chřipkou. Tento rok se na mě různé bacilly pasou jedna radost. Počáteční znechucení z pracovní neschopnosti a s tím spojené povinnosti nehnout se týden na krok z bytu sice na chvilku vysřídal záblesk nadšení ze té spousty času, kterou můžu strávit jen čtením a cvičením na dobro, ale koncem týdne už jsem toho měl dost. Když zavolal Mára, neváhal jsem ani chvilku. V neděli ráno nakládáme kola a vyrážíme směr sever – Orlické hory. Cestou baštím antibiotika, piju horký čaj s citrónem a odhaduju své síly.

Od přehrady Pastviny se přes Zemskou bránu dostáváme na hřeben a po bunkrácké linii jedeme celý hlavní hřeben přes Velkou Deštnou do sedla Šerlich. Mírně jsme tentokrát podcenili studium mapy a terénu, protože návrat zpátky, který měl být slovy velkého topografa Marka „krásným švihem hluboko zařízlým údolím“, se změnil v sérii horských prémií a dlouhých sjezdů. Uznávám ale, že ani já jsem nečekal, že např. do Luisina údolí nepojedeme z kopce, ale dobrých dvě stě výškových metrů do kopce na jakési horské sedlo. Ale líbílo se.

PODROBNÁ TRASA NA CYKLOSERVERU