Svratka

Tento rok poprvé ve Svratce. Sice trošku pršelo, ale stihli jsme vyjížďku na kole, výlet ke Svratouchu i lumpárny na dětských hřištích. A taky běh na Devět skal mi udělal radost.

Týden v Beskydech

Poslední týden před změnou zaměstnání jsme strávili u našich v Beskydech. Na Kamenitém jsme byli, hraniční hřeben jsem si projel, na oslavu nás ségra pozvala, Mates si pořádně zajezdil v autě, … no máme se tam vždy dobře.

Beskydy v plné sestavě

Týdenní dovolená u našich v Třinci. Adélka do mého rodného města zavítala úplně poprvé. Podívali jsme se na naše oblíbená místa a já jsem konečně trošku projel kolo po horách. Na poslední dva dny jsem přejel na brigádu do Svratky. A tady je pár tras co jsem projel:

Třinec – Javorový – Ostrý – Třinec, 45km, 1h:59m
Třinec, Nýdek Hluchová, Filipka, Hrádek, Třinec, 31km, 1h:35m (v noci)
Třinec, Ostrý, Slavíč, Malý Polom, Lomná, Jablunkov, Třinec, 57km, 2h:57min
Svratka, Brno, 93km, 4h:58min

Ze staré Šumavy

Ze Staré Hůrky
Ze Staré Hůrky

V knize Emila Kintzla „Zmizelý kousek Šumavy“jsem objevil tento zvláštní a trošku hrůzostrašný příběh o osudu Staré Hůrky v poválečných letech:

Členové obou sklářských rodin byli pochováni v rodinné hrobce za kostelem ve 23 skleněných rakvích – unikát. Jejich klid skončil v roce 1949. Způsobem, který neměl nikde na Šumavě obdoby. Přečtěte si, prosím, co o neuvěřitelném zvěrstvu (z vyprávění pamětníka) zapsala Jana Flašková: „Hrobka stála na vojenském prostoru a jediný, kdo k ní měl přístup, byli vojáci. Dostali příkaz zničit místo posledního odpočinku ‚těch kapitalistů‘. Velitel se šesticí podřízených a nemalou zásobou rumu dlouho neotálel. Nechal vynosit rakve ven a stejně jako jeho kumpáni strnul překvapením: na denním světle si i oni všimli krásně oblečených dam ozdobených perlovými náhrdelníky. Ženy v té době už dlouho neviděli. Teď je měli před sebou a že nejsou živé, to jim ani trochu nevadilo. Rozbili rakve, zakřepčili si s mrtvolami a okradli je o šperky. Jakmile si vojáci užili, postavili všech 23 rakví do řady a připravili jim ‚druhou smrt‘ v podobě dávek ze samopalů. Rozstřílení umrlci zůstali roztroušeni po okolí. Vojíni vzali z rakví cín a odnesli ho do sběru. Dřevo spálili a na vše vzpomínali s pocitem dobře vykonané práce. O božích mlýnech meloucích pomalu ale jistě se jako první přesvědčil velitel oné všehoschopné bandy: zemřel ze několik měsíců nešťastnou náhodou při odpalování domu. Jeho podaření kumpáni nedopadli lépe. Jednoho z nich skolila podivná infekce. Obličej vojáka pokryla vyrážka, s jakou se doposud žádný z lékařů nesetkal, a muži se prý strašlivým způsobem znetvořila tvář. Na žádost pozůstalých bylo jeho tělo převezeno domů. Putovalo však ve speciální, zaletované rakvi, aby se rodiče nemohli na syna naposledy podívat. Tvář měl natolik znetvořenou, že by se nebozí příbuzní bezpochyby vyděsili. Stalo se tak půl roku poté, co tančili s mrtvými. Tou dobou už všichni jeho kolegové leželi v zemi. Údajně zemřeli v důsledku nákazy způsobené kontaktem s rozkládajícími se těly. Vojákům smutná minulost Hůrky nevadila, kapli používali jako rozhlednu při střelbách, hřbitovní náhrobky posloužily coby terče. A pozůstatky šumavských sklářů zůstaly rozházeny kdesi v okolí hrobky. Nikdo přesně netuší, kde mohou být. Lidé seznámení s historií místa proto našlapují velice opatrně. Pod hlubokým sněhem odpočívá kromě Abeleových i několik set obyvatel Staré Hůrky.“

Šumava

Týden na Šumavě s Matýskem. Moc pěkné hory to jsou a jejich ponurá krása (jak píše Emil Kintzl ve své knize) je přesně to co mám rád.

Snad knížka splnila svůj úkol a připomněla cosi, co by nemělo být zapomenuto, snad vzbudila zamyšlení. Místo velkých slov svůj užitečný podíl v ní měly zachovalé fotografie, které naštěstí nemohou, tak jako někdy slova, lhát. Ať vás, milí přátelé, Šumava stále jen hladí svou ponurou krásou. (Emil Kintzl)

Sto jarních kilometrů

Po dlouhé době výprava na kole. V sobotu ráno jsem si naplánoval kolečko, nahrál ho do GPSky, hodil do batohu petku s vodou, dva banány a hurá ven. Cestou na Pernštejn jsem nesl kolo na zádech, brodil se po kolena vodou, bloudil po loukách, ale plán jsem dodržel. Ale uznávám, že mě to tentokrát psychicky zmohlo. Od Nedvědic už se mi vůbec nechtělo šlapat. Domů jsem ale dojet musel. Krajinu na východ od Doubravníku mám z dřívějších výprav zafixovanou jako cyklistickou smrt – pořád do kopce a z kopce, žádné odpočinkové úseky. No a právě tamtudy jsem se vracel do Brna. Uff.

Trasa na cykloserveru – 105km, nastoupáno 1874m