Josef Sudek

Nakladatelství Torst vydalo krásnou sbírku Sudkových fotografií. Celkem vyšlo šest knih a nedávno jsem sehnal šestou, poslední, věnovanou Svatovítské katedrále. Kolikrát už jsem slyšel, že Sudek je překonanej, že je jiná doba, že se fotí jinak, že … nesmysly to jsou. Digitál má dnes každej a na webu jsou miliardy fotek, ale když chci vidět krásné fotky z pralesa, stejně šahám do knihovny pro Sudka. A když chci potrápit a na kolena srazit své fotografické já, se zatajeným dechem si prolistuju Okno mého ateliéru. A Smutná krajina, ta do série nepatří, ale já jsem si ji tam zařadil. Patří ke knihám, ke kterým se pravidelně vracím.

Alexandr Solženicyn

Jeden z mých nejoblíbenějších autorů vůbec.

Autobiografie

Spolu se Souostrovím mé nejoblíbenější Solženicinovy knihy.

Souostroví Gulag

Tři knihy psané drobným písmem na tenkém papíře, které jsem četl skoro půl roku. Svým způsobem mi tyto knihy změnily světonázor. Při vzpomínce na jejich obsah si vždy uvědomím, jak se tady dnes máme dobře.

Jeden den Ivana Děnisoviče

Rakovina

 

Hrdinové z Hardangerviddy

Jednoho zimního večera jsme se s Maky přehrabovali v dokumentárních filmech o druhé světové válce, kterých se mi v poslední době sešlo tolik, že by na ně člověk mohl koukat snad celý zbytek života 🙂 Zaujal nás příběh o odboji na Hardangerviddě a akci na zničení továrny pro produkci těžké vody. O úspěšné výsadkové akci ve Vemorku jsem četl už dříve, ale dokument je něco jiného než knížka a severské země mě dříve tolik nezajímaly. Když jsem viděl chlapíky přežívající celou zimu v drsných podmínkách mrazivé a bílé náhorní planiny, ve stálém napětí z odhalení a při tom všem podnikající náročné a odvážné sabotáže, nezůstalo jen u shlédnutí filmu.

Hned druhý den jsem pátral po dostupných materiálech, abych se o těchto zvláštních lidech dozvěděl více. Hodně informací a indicií mě vedly do stejného místa – ke knize jedno z vedoucích mužů tehdejšího odboje Knuta HaukelidaSkis Against The Atom. V češtině nevyšla, ale Amazon má a doručí snad vše na co si člověk vzpomene. Nákupu ze zámoří jsem ani v nejmenším nelitoval. Hodně zajímavá kniha, lidé i část světa.

Chaim Potok

Rabín Dr. Chaim Potok (*17.2.1929, +23.7.2002) byl americký spisovatel a rabín. Narodil se v newyorském Bronxu v ortodoxní rodině přistěhovalců z Polska. Stal se rabínem, vystudoval na univerzitě filozofii a nechtěl se vzdát ani náboženského, ani světského prostředí. Působil také jako vojenský kaplan v korejské válce. A taky maloval.

První knihu mi kdysi půjčila kamarádka. Byla to kniha Vyvolení, ale neříkala mi tehdy tolik co teď, kdy jsem pro sebe s odstupem několika let Chaima Potoka znovuobjevil. Napsal úžasné knihy, ve kterých se prolíná život v židovských komunitách, filosofie, umění a dějiny. Když jsme s Markét přemýšleli nad zdrojem myšlenek a technických detailů z malířského světa, které použil v knihách o Ašer Levovi, netušili jsme, že sám maloval. Teď už to víme.

Četl jsem: Vyvolení, Slib, Já Hlína jsem, Dar Ašera Leva, Jmenuji se Ašer Lev, Putování – dějiny Židů, a chystám se na další

Jan Pikous

Imprese – Černobílé fotografie, které vznikly v šedesátých až osmdesátých letech minulého století. Krásné barevné obrázky, často vzniklé změnou osvětlení, prolínáním negativů, aranžováním předmětů a vkládáním různých symbolů. Vzniká tak krásný svět plný záhad a tajemna. Pro mě je kniha navíc ukázkou toho jak dělat zajímavé obrázky kombinováním různých technik – postupu, který mě nikdy nelákal. U většiny Pikousových děl jsem ani nedokázal rozpoznat z kolika fotek, maleb a technik je obraz udělán.

Subjektivní fotografie – Kniha obsahuje asi osmdesát černobílých fotografií z minulého století. Platí o ní přibližně to co o knize Imprese. Nedokážu rozpoznat, jak jsou fotky tvořeny, ale jsou krásné. Asi nejvíce se mi líbí fotka Horizont zániku.

//Knihy pana Pikouse jsou vidění u mě doma.//

Chladnou zemí

Sehnal jsem si knihu Jáchyma Topola Chladnou zemí. Otevřel jsem ji jednou večer a na úvodní stránce stálo:

Hle, mám cizí jizvy, odkud se tu vzaly? (Dorota Maslovska)

Pár hodin a obsah této zvláštní knihy se ve mně rozpustil tak jako vždy když natrefím na něco co se dotýká mé duše. Jsem rád, že nejsem jediný pro koho temné věci z dob minulých nejsou jen statistikou:

„…patřila k pátračům po pryčnách … a ty jsme v Terezíně už znali, pátrači byli často mladí lidé, kterým mozek sužoval mrak děsivé minulosti, hrůz, které se udály jejich rodičům, prarodičům, příbuzným anebo vůbec, že se staly … a můžou se stát zas? A čeho je člověk schopen? A jak to, že se to přihodilo třeba mé pratetě či tetě, ale já jsem ušetřen? A jak já bych se zachoval … zachovala, kdyby vedli na smrt mě? A může se to zase stát? … tihle hledači se točili v podobných chorobných otázkách, protože se jejich myslí dotknul démon … to dávné tehdejší vraždění je bohužel i teď v moderní době zastihlo jako mrak na mozku … tak, že byli zralí na psychiatra … někteří se ovšem vydali na cestu, někam na Východ, na vlastní pěst, s batohem a kreditkou od rodičů v kapse … a pátrali u vlhkých ruin někde v Polsku, na Litvě, v Rusku … prostě všude, kde jsou dávné masové hroby častým zjevem, tihle hledači se jak kapky černě vsakávali do podzemních potoků tajemného kontinentu, kterým jim byl Východ, a tak je jasné, že často plní úzkosti padali psychicky na dno … do Terezína občas někdo takový taky dorazil … pátrači toužili uvolnit svůj mozek z bolestivého sevření, nebyli to obyčejní turisti, kterým stačilo bloumat po těch pár genocidních stezkách, udržovaných pro svět Pomníkem, obyčejní turisti prolézali Terezínem podobně jako třeba středověkým hradem, kde v mučírnách či hladomornách pořizovali víceméně podařené fotky či video pro celou rodinu, hledači pryčen na podobné skopičiny ani nepomysleli, ti tu byli rozťatí šílenou bolestí a věčnou otázkou pátračů, když se to stalo, tohle vyhlazení, stane se to zas? … Cítili, že v Terezíně a podobných zařízeních nejsou ve středověkém hradu, ale v propasti, kde se roztrhl svět, octli se tu ve světě bez slitování, kde je možné všechno … a to jim žralo hlavy…(Jáchym Topol)“

Jako školačka jsem začala číst všechny ty paměti, koukat na filmy, pak jsem zkoumala archivy, já myslela, že se zblázním z tý hrůzy. To už nešlo o mýho tátu, ale vůbec. Že se to všechno stalo? Jo. Když se dozvíš, jaká hrůza je vůbec možná, a to poznání se ti usadí na mozku, tak jsi jiný člověk než ostatní. Zůstane to v tobě. Jako nezhojitelná rána. Jak můžou chodit do školy, hrát ping-pong, chodit na rande, říkala jsem si o kamarádkách. Musíme přece křičet, musíme to zlo zastavit. Byla jsem posedlá. Viděla jsem zlo všude. Ve všech. Brzo jsem už žádné kamarády neměla. Podal jsem Ule kus chleba. Nechala si ho na potom. Ta krutost nejde pochopit. Rozum na to není zařízenej. Ale došlo mi, že tu hrůzu musím sama vyvažovat. Aspoň malinko. Mohla jsem se stát jeptiškou a modlit se. Mohla jsem jet do Kalkaty pomáhat nemocným leprou. Ale stala jsem se vědátorkou. Mně to pomohlo. No, tohle všechno bylo. Teď jsem tady. (Jáchym Topol)

Varšavské povstání

V srpnu roku 1944 zahájila ve Varšavě polská Zemská armáda obrovské ozbrojené povstání proti německý okupantům. Po přibližně 63 dnech těžkých hrdinských bojů, oproti plánovaným 4-5, povstání skončilo kapitulací zbylých povstalců. Trosky, které po bojích z města zbybly srovnali němci se zemí. Během povstání přišlo o život přes dvěstě tisíc civilistů. Je to jen několik desítek let. Po válce se o povstání nesmělo moc mluvit a o Zemské armádě už vůbec ne. Jakoby všechno to válečné strádání bylo v Polsku oproti nám ještě několikrát umocněno. Nedávno jsem dočetl knihu Boj o Varšavu od Normana Daviese a minulý týden jsem se konečně dostal ke starému černobílému filmu Kanál od Andrzeje Wajdy.

Lapidárium

Po letech cestování po světě se mým ideálem stala klášterní cela. Holé stěny, dveře, okno, lůžko, pár knih, papír, tužka. Okno vede na klášterní dvůr. Roste tu jediný strom. Pak je tu ještě trávník a keře dřišťálu. Nic víc k vidění. Není slyšet žádné zvuky zvenčí. Občas sem zabloudí pták. Někdy prší. V zimě je všechno bílé.

Ráno ohlašuje malý zvon čas motlidby. Ta je výzvou k soustředění. Připomíná, jak je důležité. Připomíná také pokoru, vědomí hranic: nemůžeme obsáhnout všechno. Nemůžeme dojít do cíle. Můžeme se mu jen přiblížit. I to už je hodně, sice to není všechno, ale opravdu – hodně. Pak odcházíme do refektáře na snídani. Během jídla se nemluví. Potom zpátky do cel. Každý do své. Je slyšet zvuky zamykaných dveří. Teď mám až do oběda klid. Mohu zasednout za stůl a psát.

Text je opsaný z knihy Lapidárium, kterou napsal polský autor Ryszard Kapuściński. Je psána formou krátkých, maximálně dvoustránkových fragmentů a je hodně zajímavá.

Robur Dobyvatel

K páté hodině přeletěl Albatros Černé hory, porostlé borovicemi a cedry, a zamířil k území nazvanému oprávněně Zlý kraj Nebrasky. Je to seskupení žulových pahorků a kusů hor, jakoby spadlých na zem a nárazem rozbitých na kousky. Z dálky vypadaly tyto útvary nesmírně fantasticky. Tu a tam ležely v obrovské změti skal zbytky starých měst s pevnůstkami a hradů s věžemi a cimbuřími. Ve skutečnosti je Zlý kraj jen obrovským hřbitovem, plným vybělených kostí tlustokožců i ještěrů.

Albatros

Úplnou náhodou se mi o víkendu na chatě dostala do ruky kniha Julese Verna – Robur Dobyvatel. Přečetl jsem ji jedním dechem. Své velké kouzlo má i dnes, v době družic a tisíců letadel. Mít jeden takovej Roburův Albatros, to by byla dovolená.