Kolumbové vesmíru

Kolumbové vesmíru jsou dvě knihy známého publicisty Karla Pacnera, ve kterých je shromážděno neskutečné množství informací o historii raketové techniky a letech do vesmíru. V prvním díle jsou popsány úplné začátky a souboj tehdejších velmocí o vysazení člověka na Měsíci. Druhý díl se zabývá orbitálními stanicemi a současným děním na poli kosmonautiky. Obě knihy jsem přečetl téměř jedním dechem (dlouhým dechem – obě knihy jsou celkem obsáhlé). Je vidět, že se autor kosmonautice věnuje celý život na plný úvazek. Vše dokládá množstvím příběhů a údajů z různých zdrojů (v minulém století většinou tajných). Je neuvěřitelné, co všechno se dělo na pozadí většiny slavných i neslavných vesmírných událostí (zvláště v bývalém Sovětském svazu) a přes jaké překážky se lidé dokázali přenést.

Asi nejvíce mě zaujaly kapitoly o projektu Apollo a prvním přistání lidí na měsíci. Dříve to pro mě bylo jen datum, známá fotka kosmonauta s americkou vlajkou a několik slavných jmen. Teď, když do detailu vím jak vše probíhalo, vidím vše v úplně jiném světle. Říkám si jaké to asi muselo být stát v měsíčním prachu a kamení, zemi vidět jako barevnou kuličku někde na černé obloze, vědět, že sebemenší chybička znamená konec, že nikdo nemůže přijít na pomoc. Když pak později jezdili po měsíci Američani malým autem a někde v terénu daleko od modulu spravovali blatník proti prachu, který se za jízdy uvolnil, nechtělo se mi věřit, že to vše je skutečnost, která se odehrává někde tam nahoře, na nebi, daleko předaleko …

Obě knihy pro mně znamenaly velkou změnu ve vnímání vesmírných projektů. Díky knihám jsem si dohledal spousty materiálů a fotek na stránkách NASA, což celý dojem ještě umocnilo. A dobrodružství zdaleka nekončí, na tento rok je na světě naplánováno téměř osmdesát startů.

 

Nový svět

Na vánoce jsem od Maky dostal knihu. Celá je kreslená tužkou a není v ní ani písmenko textu. Je plná záhadných předmětů, postav, tajemných znamení, nezvyklých staveb a bizarních dopravních prostředků, které člověka nechají během chvilky vplout do světa fantazie. Příběh knihy není vůbec jednoznačný a jeho výklad je přenechán čtenáři – ani teď nevím, jestli je to příběh smutný nebo veselý. Na štědrý den, než jsme šli spát, jsme do knihy nahlédli a nedalo se jinak než ji celou důkladně projít. Pěkné to bylo.

Velké dobrodružství Pepíka Střechy

Na narozeniny jsem od Maky dostal úžasnou knihu. Je od Pavla Čecha a hned jsem ji zařadil na vrchol svého žebříčku oblíbených knížek. Nedávno jsem psal o knize, kterou bych si vzal na pustý ostrov. Od pátku je tou vyvolenou knihou právě tahle o Pepíkovi a Elzevíře. Na první pohled se tváří jako kniha pro děti, ale není to tak.

Jedno mé „nej“

Se slovem „nej“ se setkávám na každém kroku. Pár příkladů, které jsem našel během minuty při psaní tohoto článku: blesk.cz – nejzábavnější zpravodajství, novinky.cz – nejčtenější zpravodajství na českém internetu, kniha.cz – 100 nejkrásnějších receptů. Už jsem si zvykl na nejlevnější zboží, největší slevy, nejlepší tohle a nejvýhodnější tamto. Takovým „nej“ samozřejmě nevěřím a kromě nedůvěry ve mně nic  dalšího nevzbuzují. Ale jsou jiná „nej“. Vždy, když jsem zaslechl známou otázku „co bych si vzal s sebou na pustý ostrov“, dostal jsem se k výběru té „nej“ knihy, „nej“ nahrávky nebo jiné „nej“ věci. Vzhledem k omezení výběru na jeden jediný kus se zde jedná o setkání s opravdovým, čistým a nefalšovaným „nej“. Na ostrovní „nej“ otázku jsem často, jen tak pro sebe, hledal odpověď. Z nahrávek byla dlouhé roky velkým favoritem Fleckova deska „Tales From The Acoustic Planet“. Z knih se na špičce poslední roky držela sbírka Sudkových fotek focených v oknech jeho Malostranského ateliéru.

Pavel Čech, Židovské město

A proč to tady tak zdlouhavě, ale zajímavě … Většinou to totiž bylo jen takové zvažování, přebírání a nejisté porovnávání, ale nikdy jsem si nebyl žádným „nej“ jistý Nedávno jsem ale narazil na „nej“, kterým si jistý jsem – obrazy, ilustrace a knihy Pavla Čecha. Objevila ho Maky a jeho dílo se nám tak zalíbilo, že jsme začali shánět jeho knihy a vypadá to, že se co nevidět na obrazy podíváme i v originále. Nad stránkami jeho knih jsme už proseděli pěkných pár hodin a je to neuvěřitelná nádhera, jako by se člověk na chvilku přenesl do jiného světa. Je pravda, že nám ubral hodně z naší motivace do dalšího kreslení a malování, ale tak to chodí. Co jsem chtěl říct: já za nejlepší knihu, tedy knihu, kterou bych si jako jedinou vzal na pustý ostrov, považuji Čechovu autorskou knihu Dědečkové těsně následovanou knihou O Zahradě.

Ukázky z tvorby Pavla Čecha najdete na jeho webu: www.pavelcech.wz.cz. A kdybyste některou knihu v knihkupectví hledali, tak tím pravým oddělením jsou „knihy pro děti“.

 

Lion Feuchtwanger

První mojí knihou L. Feuchtwangera byla kniha o Goyovi, kterou jsem četl když jsem objevil jeho kresby Hrůzy války z boje Španělů o nezávislost. Tehdy se mi zalíbila Feuchtwangerova kombinace detailně vylíčených historických obrazů a zajímavého děje.

A pak už to šlo rychle po sobě:

Židvoka z Toleda – o soužití Židů, křesťanů a muslimů ve středověkém Španělsku.

Židovská válka, Synové a Zaslíbená zemětrilogie o židovi Jesefu Flaviovi z doby dobytí Jeruzaléma Římany po začátku letopočtu

Nepravý Nero – o znovuzrození císaře Nera východními národy

Žid Süss

Děvčátko Momo a ukradený čas

Kniha, ke které jsem se dostal jednoho večera, když ležela Maky nemocná v posteli a chtěla číst pohádky. Rozečtená sbírka Erbenových pohádek nám ten večer moc neseděla a jako na zavolanou se vynořila z knihovny kniha o malém děvčátku jménem Momo.

Pravda, na první pohled to opravdu vypadá jako dětská knížka, ale to jen na ten první. Michael Ende ji napsal před více než čtyřiceti lety, ale to vůbec nevadí – naopak, přesně se hodí na to jak dnes s časem lidé zacházejí.

Autor: Michael Ende
Nakladatelství: Albatros, 1979

Peter Russel – Od Vědy k Bohu

Přibližně ve stejnou chvíli jako Vesmír a lidstvo se mi do ruky dostala kniha Od vědy k Bohu. Obě knihy se zabývají vědou, vědomím člověka a lidskou existencí. Autoři knih jsou vědci, což je pro mě v případě témat dotýkajících se smyslu života a mého bytí důležité a zajímavé. J. Grygar na jedné ze svých přednášek říkal, že raději než s filosofy se baví s vědci, protože filosofové často ignorují nebo nerozumí současné vědě a jsou pak malinko „mimo“ realitu. P. Russel vystudoval v Cambridgi fyziku a experimentální psychologii. Proti Teihlardovi je to lehké čtení na jedno odpoledne, ale rozhodně není nezajívavé. Mám rád jednoduché úvahy bez propletenců cizích slov a referencí. Zajímavá kniha.

Teilhard – Vesmír a Lidé

Teilhard musel být zajímavý člověk. Kromě knihy, která mě hodně ovlivnila, stojí za přečtení i jeho životopis:

Po maturitě na jezuitském gymnáziu vstoupil roku 1899 do noviciátu v Aix-en-Provence, v roce 1901 však musel s ostatními jezuity opustit Francii a pokračoval ve studiu na britském ostrově Jersey. V letech 1905-1908 učil fyziku a chemii na jezuitské koleji v Káhiře v Egyptě, v letech 1908-1912 studoval teologii v Hastingsu ve Velké Británii a v roce 1911 byl vysvěcen na kněze. V letech 1912-1914 studoval geologii a pracoval v přírodovědném museu v Paříži.

V srpnu 1914 byl mobilizován a sloužil jako nosič raněných čtyři roky na frontě; za statečnost dostal vysoká francouzská vyznamenání, Médaille militaire a Légion d’honneur (Řád čestné legie). Tři z jeho bratří za války padli. O dovolené v květnu 1918 složil řádové sliby a po válce pokračoval ve studiu přírodních věd na pařížské Sorbonně. Přednášel geologii na Institut catholique v Paříži a 1922 obhájil doktorát na téma „Stratigrafie třetihorních savců“. V roce 1923 navštívil s P. E. Licentem poprvé Čínu, ale dva jeho eseje o interpretaci dědičného hříchu vyvolaly nesouhlas jeho představených a Vatikánu, takže musel přestat přednášet a věnovat se jen své geologické a paleontologické práci.

V letech 1926-1945 žil převážně v Číně, podílel se na objevu „člověka čínského““, sinantropa, procestoval celou jihovýchodní Asii, vytvořil první geologickou mapu Číny a navštívil paleontologická naleziště v Severní Africe, na Jávě, v Jižní Africe a jinde. Roku 1935 procestoval s americkou expedicí Indii a Kašmír a v roce 1937 dostal na kongresu ve Filadelfii Mendelovu medaili za zásluhy o paleontologii člověka.

Válka jej zastihla opět v Číně, v roce 1946 se vrátil do Francie, cestoval a přednášel a roku 1950 byl zvolen členem Akademie. Ač byl v té době ve Francii už velmi známou osobou, odpor jeho představených a Vatikánu se nepodařilo – k Teilhardovu velkému zklamání – překonat, Teilhard se však jejich zákazu podřídil. Roku 1951 přijal nabídku americké vědecké nadace a přesídlil do New Yorku, kde v jezuitské koleji při kostele sv. Ignáce na Park Avenue žil a pracoval a na Velikonoční neděli roku 1955 zemřel. Je pohřben na řádovém hřbitově v St.Andrews-on-the-Hudson, Poughkeepsie, NY. (Wikipedia).

O knize Vesmír a Lidstvo jsem se dozvěděl z jedné přednášky Jiřího Grygara. Další zajímavé informace jsou třeba tady: http://www.elabs.com/van/teilhard-index.htm

Židovská Praha

Vánoční dárek od Maky. Kniha o starém Židovském Městě pražském, které po (ne)slavné asanaci na konci 19. stolietí již víc než sto let neexistuje. Obsahem se kniha přesně trefila do mého světa úzkých uliček, temných průchodů, oprýskaných domů a lidí žijících v takto vystavěných ghettech. V knize je kromě přehledně zpracované historie města a jeho židovské komunity i spousta starých fotek a obrázků. To je něco pro mě. Dříve pracně sháněné obrázky starého Josefova mám teď v knize pěkně pohromadě a tak mám co kreslit ješě nejmíň do konce života.

Název: Židovská praha
Autor: Jan Boněk
Nakladatelství: Eminent (2010)

Židé v Jablunkově

Díky tipu jednoho neznámého (zatím) pána se mi do rukou dostala zajímavá kniha z míst nedaleko mého rodného hutnického městečka. Pár kilometrů na východ, poblíž hranic se Slovenskem, leží Jablunkov. Je ostuda, že objíždím židovské hřbitovy v zapadlých vesničkách po celé Jižní Moravě a přitom mi uniklo tak zajímavé místo (město), které mám celá léta doslova pod nosem.

Kniha o komunitě jablunkovských Židů tak jak se vyvíjela od jejich historicky doložitelných počátků až po její hrůzné zničení v době II. světové války. V knize je uveden text všech macev jablunkovského židovského hřbitova s jejich výkladem a překladem do češtiny. Líbily se mi kapitoly věnované jednotlivým znakům hebrejské abecedy, židovským svátkům i starým budovám. Vše je moc pěkně napsané.

Název: Židé v Jablunkově
Autor: Josef Byrtus
Nakladatelství: Beskydy (2010)